Zuppa, Jozef

1. den I hledal vrátný Hotelu MIM bankovky, které zapomenul v účetní knize, a šeptal si sobě, neboť si jist nebyl, zda opravdu opilý včerejšího dne bankovky založil mezi stránky. A poškrabal se na bradě. Pak donapadlo jej a Taťjánu, která přistupovala váhavě k vyleštěnému recepčnímu stolu, podprsenku si povyytáhla, a Taťjánu obvinil:

„Sem za mnou pojďte, Taťjáno, sem za mnou blíž pojďte, povězte mi, kam se asi ztratily peníze hledané, co tu byly?“

Taťjána tvářila se zprvu udiveně, pak lhostejně, po chvíli usmívat počala se, tvrdila, že o bankovkách neví nic ztracených.

„Přiznejte, Taťjáno, od rána nižádný tady nebyl, od rána nebyl nikdo, kdo by bankovky kradl, zde je vaše zlodějina vidět, slečno, zde je, co nejinak než nemilé se zdá, a neumluvíte mne úsměvem, protože jsme-li sami dva, kteří mohli krásti, a o sobě vím, že jsem nekradl, pak nevím, proč že mi lžete, jste-li usvědčena.“

A bránila se Taťjána, leč krádež její byla zřejmá a vrátný věděl, že před ním zlodějka stojí. Rozkázal: „Vypadněte a nepokoušejte se za tyto dny si o výplatu říkat, nepokoušejte se otravovat mého nadřízeného, jelikož vězte, že jej o situaci poučím, a i kdyby jen, nechci, aby vina na mně zbyla.“

Taťjána snažila se vrátného přesvědčovat, aby ji nevyhazoval, že o peníze uzmuté mohli by se podělit, na nepříjemnost zapomenout, někde vytvořit škrt na listě papíru a že netratil by ani jeden. A vrátný, který znal kdekterou lumpárnu provést, trval na svém, jelikož z takového spolčení defraudantského mohl by o svoje jenom přijít, obezřetnost hoteliérovu znaje. A poručil Taťjáně, aby počkala, a zašel nahoru do ředitelské pracovny a vše, co věděl o krádeži, přeřekl Höchovi a vyběhnuv zařval dolů ze schodů do recepce, ať Taťjána přiběhne za nimi do kanceláře, a Höch zprvu lhostejně, a nakonec i nadávku použil a ji z hotelu vyhodil a neopomněl pochválit vrátného, neopomněl jej pochválit za všímavost, s níž přistihuje personál: „A děkuji vám, portýre, sežeňte náhradu a sežeňte ji co nejrychleji.“

Sešel do recepce.

Opět natahl si rukavice svoje bílé, jež mu kdysi koupil hoteliér, a pak si uvědomil, že jej hoteliér zaúkoloval, že potřebují kuchařku do hotelové restaurace, neboť sám veškeré služby obstarat nestihne. A protože ještě nebyla otevírací hodina, rozhodl se, že zajede, jelikož patřilo k jeho právům vypůjčit si automobil hotelový, že zajede za Slánským, u nějž předpokládal, že Žanetu najde, která přede dny vyslovila přání v hotelu pracovat. A složil rukavice opět do šuplíku.

Opravdu ji našel u Slánského, jehož minul, když mu otevřel, rovnou zamířiv do pokoje drze bez dovolení, a prošel do pokoje, kde odhodiv hadry ze židle, zaváhal, nežli dosedl, raději přesedl si na kraj postele k Žanetě nedooblečené bez okolků.

Ptal se opět Slánský, jelikož poprvé ptal se ve dveřích již, co že sem hotelového sluhu přivádí, a vyprávěl vrátný hotelu MIM, jak právě propustili ženu, že právě nyní hoteliér bohatý shání ženu, která by za vyhozenou pracovala v kuchyni, také hosty obsluhovala, a Žaneta, která ukázala na svoji tvář, řekla, že místo jako stvořené je pro ni, že tento, a při těchto slovech usmíval se Slánský a pousmál se vlastně i vrátný hotelu MIM, ohrožuje ji, a hle, jakou bouli způsobil ji, a neodpustil si vrátný hotelu MIM, neodpustil si zavtipkovat: „Jen aby vás, Žaneto, na životě neohrozil.“

I vstala Žaneta polonahá z postele, košili si oblékala a občas zahlédl vrátný hotelu MIM prso neveliké, vypadající jako nedospělé dívky, mihnouti se mezi látkou.

Bez rozloučení Slánského v místnosti pokrčivšího rameny ponechali.

Navrátili se do hotelu, kde vysvětlil Žanetě náležitosti její práce, kterak se hosté obsluhují, zavedl ji do kuchyně, kde si Žaneta na zápach smaženého stěžovala. A zde si cigaretu zapálili, i předváděl všeliké kuchyňské nádobí, všeliké spotřebiče ukazoval, ba i digestoř zapnout neopomněl, pod níž se smažívalo.

Spokojen s náborem, kuchyň opustil, v recepci ze šuplete vytáhl popelník, tam si zapálil.

A den jejich poklidně probíhal a mohl si doodpočinout, jelikož dámě, která se svým řidičem do města přijela, tam se ubytovat chtěla, Žaneta vyšla posluhovat. Však která ji v hotelu vítala, nevěděla ani, zda je volný pokoj, který by cizoměstské dámě vyhovoval, nezlobil se vrátný hotelu MIM, řekl si, že se děvče zaučí, že ještě všelikou práci zastane navrch, znaje souložnice vraha Slánského, středem svých stehen, proto raději rukavičky natáhl si a dámu sám obsoužil a ji ubytoval, ba i žertík prohodil, jejž nepochopila, a k jejímu sluhovi, řidičovi, povýšeně se choval, když mu podával klíče od pokoje, by dámě kufry vynesl. A řidič Palivec se bránil práci, odsekl, ať s kufry vyběhne vrátný sám, že jinou práci má, že zamknout musí vůz, s těmito slovy příjmací opustil místnost. Odešla se dáma Vilma najíst do restaurace, kde ji servírka s prsy malými obsloužila, a když se servírka potom dostavila, zakýval ukazováčkem a ukázal na kufry dáminy, které nutné bylo odnésti do pokoje po schodech, a usmál se vida, že poslušně vydala se s nimi, prohýbajíc se pod tíhou zavazadel.

A když se za ním pasák Hugo stavil, který takto často na recepci chodíval si sklenici kořalky pálivé vypít, vyprávěl bezstarostně, ba se i vytahoval svými mezilidskými zkušenostmi, ba celkem zúčastněně poslouchal obchodnické stesky Hugovy.

2. den Rozčílil se ráno na servírku, jelikož vyčistit sklenice zapomněla, chtěl však nejprve dle čísel srovnat klíče od pokojů, pak teprve do kuchyně zajít, Žanetě práci zanedbanou připomenout. Urovnával je cinkající, když pasák Hugo přišel, zdravil ode dveří, vrátný vysokým hlasem pozdrav opětoval.

A nalil kořalku, pasák Hugo v hovoru Taťjánu zmínil, i podivil se vrátný hotelu MIM, že Taťjána Hugovi vydělává nyní peněz, a varoval jej před zlodějskými jejími úmysly, leč zlehčoval slova jeho pasák, ba připomenul to přímo, že neměl nikdy jediné, která by s čistým nastoupila k němu svědomím.

Nalil mu další, na slavnost v Theátru, odkud jistě pro ně pošlou jako každým rokem, si postěžoval, že jej práce takto otravuje, a všiml si, že barevný flíček je na dně sklenice Hugovy, pomyslel si, že je jedno, z jak vyčištěných sklenic pijí, jelikož organismy jednobuněčné, které by se jaly rozežírat sliznice jejich, dávno líh by zabil v nápoji obsažený, a odlil do sklenice maličké další.

A s Hugem rozloučiv se, v poklízení pokračoval, a když hotovo měl, když prachovku na háček pověsil, před hotelem zevloval, zapálil si, ale pro ostré slunce oči mhouřil a nebavilo jej před hotelem postávat, ba nebavilo jej tam ani pokuřovat, proto nedokouřenou zahodil cigaretu, na vrátnici se vrátil.

A Žaneta, servírka, opřela se o pultík, předklonila se a již by ji peskoval za sklo pohárků nevyblýskané, než ona přišla za ním, do malých prsou otírala ruce, říkala, že společně, a vysvětlovala, že takto poroučel hoteliér Höch, a vysvětlovala, že mají společně připraviti pohoštění, které hotelovým automobilem do Theátra zavezou, aby bohatí měli co přežvykovat.

„I již z Theátra úkolují…,“ pomyslel si a napsal písmeny hůlkovými na ceduli, že hosty nepřijímají pro neodkladnou práci, a jal se co kuchař činit, lahůdky všeliké připravovat, Žanetu nechal, by mu pomáhala.

A když vyloženo měli na stolech, posadil se a zapálil si a poručil servírce, ať vše do lednice poklidí, že v horkém létě mohlo by se zkazit, že by je Höch, hoteliér, nepochválil, kdyby si nějaký z bohatých postěžovat přišel, že se z těchto jídel jemu zvedl žaludek.

Nudil se, jelikož to odpoledne hotel měli uzavřen.

Odpoledne otíral hadříkem desku recepce, aby hosté prach nespatřili hned při vstupu, otíral desku recepčního pultu, kde kroužky lepivé byly od sklenic, z nichž s pasákem pili, aby klid měl od hoteliéra Höcha, který čisto po hotelu míti chtěl, a že velké bylo vedro, schla vrstva tekutiny ihned za hadrem. A všiml si, že pasák Hugo zapomněl klíč od svého bytu zde. A protože věděl, kde bydlí, plán vymyslel nenechavý, že půjde zkontrolovat, nemá-li cenné předměty nějaké doma pasák, má-li, pak že by je i uzmul, jelikož snadno takové prodá Massnerovi, a bude-li pasák Hugo doma dlít, jednoduše jemu řekne, že nese klíče, které v hotelu nechal, vypijí spolu alespoň něčeho z jeho.

A zamkl, k pasákovi vyrazil ihned v košili lehké, livreje beze, že jemu horko bylo.

Na dveře ani nezaklepal, rovnou zodemkl zámek, opomenuv opatrný být. V předsíni pak zastavil se, naslouchal, šramotilo uvnitř, i pomyslel si, že přece měl obezřetněji předpokládat, že takto vstoupivší bez zaklepání těžko bude Hugovi namlouvat, že se jemu s klíči vrátil, leč kdo do předsíně vstoupil, nebyl muž, ale Taťjána propuštěna za zlodějinu.

A přimhouřil oči, pootevíraje ústa, a její štíhlá byla postava a onen cítil příležitost, že zdarma mohla by nepříjemnosti, jež s krádeží bankovek zapříčinila, odčinit. A promluvil k ní jenom krátce, aby povolná mu byla, a skočiv k ní a na zem ji povalil, šaty počal strhávati, rukou prohledával mezinoží její mokré, zpocené, tento na ní ležící, aby zavedl topořené. A v jedné chvíli povolily Taťjániny nohy a odpadly od sebe a tehdy dostal se tam, kde slizko chybělo, a pohybovat počal pánví zrychla.

Stříknul rychle, jelikož rychle chtěl míti odbyto, aby pasák Hugo nepřistihl jej.

A poklekl před roztaženýma nohama jejíma a koukl se mezi ně, kde rozchlípnuté měla přirození ještě, a viděl na její tvář, která ke straně otočená byla, a zviděl, že nikterak křeněná není, a v té chvíli se na něj Taťjána ohlédla a bezvýrazně obočí zvedla, a ba i posměšně se o jeho vyjádřila souložení. A vyskočil a byl by ji chtěl praštit, a uvědomil si, že zbije-li tuto od Huga, že i od něj vypráskán by mohl být, tedy oprášil kolena, vyhrožoval: „Klíče já rozdám na nádraží nejsmradlavějším, nejnemilostivějším chlapům a přijdou sem a ty, zlodějko hotelová, která si myslí, že roztáhne-li jednou nohy, že ukáže-li chlupatou svou díru ku děloze vedoucí, vše bude odčiněno. Předám ty klíče těm, kteří už sliz ze stěn tvojí pochvy kartáčem drátěným vytřou.“ Pak dopjal poklopec, odešel.

Zamknout ji nezapomněl, vrátil se do hotelu, před nímž dáma čekala Vilma před svým vozem.

A pospíchal do Theátra hoteliér, jenž ještě v recepci dopínal si sako, ptal se na dámu Vilmu, i nahlásil jemu vrátný, že na něj dáma před hotelem čeká: „Parfémem voní,“ dodal.

„A jsem beze zaměstnavatele, projíti se půjdu, však se Žaneta postará.“

K řece kráčel, pokuřoval a dlouhé bylo jeho procházení, na lavičce u řeky odpočíval.

Usnul, když se probudil v teplé noci letní, pochválil si, jak spánek na čerstvém vzduchu jej vzpružil, pospíšil do hotelu, aby tam byl dříve, nežli se hoteliér vrátí, a dorazil na recepci, kde právě se servírkou Žanetou domlouval se Moltkeho syn Joseph, který z restaurace vycházel, a zdálo se vrátnému, že se na něj ani nepodíval, nešť, sobě si řekl.

„I vrátný, mohu se vzdálit z pracoviště tady s továrníkovým synem?“ dovolovala se jej Žaneta.

Kývl vrátný a pousmál se na syna Josepha.

Zanedlouho se objevil a i očekáván pasák Hugo a zhurta spustil na něj, aby jemu klíče vrátil, přiznal se vrátný raději v hotelu, kde si jistý byl prostředím, přiznal, že jaksi znásilnil prostitutku Taťjánu, a pasák Hugo vzal klíč, ba po rameni jej poplácal řka, že nic neděje se, jelikož alespoň se tato cvičí v hrubém zacházení, že takové jistě prospěje.

I den jeho pracovní skončil, poslední, který přijel, byl Natz, Moltkeho sluha starý, jenž Žanetu v pořádku zpátky dopravil.

3. den Ráno opustila hotel dáma Vilma.

Pronášel řidič kufry místností recepční, prohybal se pod nimi hekaje, díval se za ním vrátný hotelu MIM, povystrčil bradu, cvakl zuby, k sobě zamumlal si:

„Kterak to slunce do recepce svítí…“ Přimhouřil oči. Ještě Palivec k pultu přistoupil, mlčel, když do kapsy sahal, mlčky zaplatil. „A nemyslím na takovéto vjemy, nemyslím, neboť je mozek můj vždypočítající. Inu, odejela bohatá dáma, odejela a již peněz z kapsy neuvidím její, spropitné nižádné.“

Seděl v recepci, servírka Žaneta nudící se opřela se o pult a přisprostlé povídala jemu historky slovy neslušnými nešetřící. Popisovala, jak s továrníkovým synkem dvakráte souložili, jak napodruhé pomáhal si Joseph, by toporného měl, rukou, jak Moltke vzdychal, kroutě přitom rty, a vrátný tyto zaujat těmito vtipně komentoval.

A nedlouho potom, co poslal Žanetu, aby se nezdržovala, Vilma opět jemu zaklepala na pult, nerzvózní celá a naklonila se nade recepci a požádala vrátného o pomoc, že ve městě nemá nyní kde bydlet, že ale nechce, aby se o jejím návratu hoteliér dozvěděl Höch, jelikož on je ten muž, kterého urazila na recepci předešlého dne. A žvýkal filtr cigaretový vrátný hotelu MIM, zapálil si posléze užmoulanou, navrhl: „Můžete bydlet v hotelu, samozřejmě, můžete bydlet v pokoji privátním, do něhož hoteliér nezajde, neboť do něj nechodívá, o jehož obsazenosti hoteliér Höch věděti nebude, zaplaťte, zavedu vás tam. Ať řidič, jemuž Palivec říkáte, zase zpátky odnese vaše kufry do pokoje. Věru se budu smát jemu zpocenému, až zase kolem se s nimi potahne.“ I vysvětlila dáma, že již Palivce propustila, že se k ní neloajálně choval, a nakonec vrátný ochotně zachovat se musel, vrátný zavazadla vynesl dámina do schodů funivě.

Večeřel v restauraci doktor Pillip, maso omáčkou polévané jedl a přinesl mu je vrátný hotelu MIM, který nenechal Žanetu obsluhovat, doporučiv jí, aby se o kuchyň starala, a když jemu donesl i víno, pokynul jemu doktor Pillip, by přisedl si k němu:

„Rozhlédněte se, nemáte v restauraci hotelové žádného hosta, přisedněte si ke mně tady, jelikož poprositi o službu potřebuji vás, vrátný, a chtěl bych, abyste se pozdržel chvíli, abychom o té službě v klidu mohli diskutovat.“ A přisunul si vrátný židli k němu, protože jej zajímalo, co povídati bude, jelikož s těmi, kteří čistou mají náprsenku, vždycky měl dobré zkušenosti co sluha jejich, přisedl si a poslouchal. A řekl jemu doktor, že stala se mu záležitost, za jejíž vyřešení rád zaplatí, přestože ví, že nebude taková práce lacino honorovaná, ani návratná pro něj nebude poněkud. A vysvětloval, že se šlechetně zachoval k pacientovi, jemuž život zchránil, a žena léčeného vysmívala se mu neomaleně, když osobně do domu se trmácel za platbou. „A o vás vím, že znáte lidi, kteří násilí se neštítí, že v hotelu jste se seznámil s takovými, od nichž, násilníků, každý se raději odvrátí. Inu, povídám, za nějakým jděte, nějakému tento předejte obnos, ať se u dělníka Jánoše objeví, tomuto vyhrožuje, aby platil.“ Polkl doktor Pillip: „A ať pacienta třeba zbije i.“

A kývnul vrátný hotelu MIM, kývnul, peníze převzal, popřál dobré chuti doktoru Pillipovi, který opět po příboru sahal dodávaje: „A až dopadne záležitost ku mé spokojenosti, ještě jeden takový díl vám dám.“

Oznámil Žanetě, ať v hotelu hlídá, že za záležitostmi jistými musí se vydat, a vyrazil ihned za Slánským, který najmouti se mohl, o němž věděl, že je právě ten, hotov k násilnému činu.

Zaklepal u Slánského, otevřel rozespalý. A pozdravili se, vrátný bez dovolení do pokoje vkráčel, ze židle prádlo odendal, posadil se, cigaretu zapálil si.

„Seděnte si, Slánský, vyslechněte mne, jelikož práci pro vás mám.“

A domluvili se, naplánovali, že zajde Slánský za dělníkem Jánošem, jemu vyhrožovat bude. I nabídl Slánskému cigaretu s blýskavým na filtru proužkem, i připálil a v domluvě pokračoval: „Neboť se stala tato věc, že bohatec od Jánošovy ženy zaplaceno nedostal, že bohatý doktor jeden se po svých penězích shání. Leč pravím, výhružka postačí.“ I Slánský usmál se, ptal se, kdy že zaplaceno bude míti, a vrátný mu řekl, aby sečkal, až sám od bohatce peníze získá. A naklonil se přese stolní desku Slánský a pozdvihl loket, ukazoval na vrátného takto ukazováčkem, hotovil se oponovati, že zadarmo nepracuje přece, a vrátný očima zamrkal a přeskočil jemu hlas, když lhal: „Ani já jsem ještě zaplaceno nedostal, ani já ještě peníze nemám. Nestalo se ještě, že bych vás okradl, nestane se ani nyní.“ A rychle típnul cigaretu do plechovky, rychle byt vraha Slánského opustil.

O opěradlo opíral svou ruku, klimbaly se jeho oči, zavíraly, neboť za celý den byl uběhaný, ba v lýtkových svalech příjemně se jemu únava rozkládala. A vstoupil rozhlížející se po recepci sluha Natz a přihrbený byl to člověk, který včera v chladivé noci přivezl servírku Žanetu od Moltkeho. I divil se vrátný, co že tady dělá v tuto dobu, zda bude opět, a povídal toto, škrabaje se v uchu, zda bude pro panstvo ženské ku souložení zakupovat, a sluha Natz přistoupil k pultíku a přejel po jeho hraně prstem, rozhlédl se, řekl, že jenom na chvilku se stavil, že jenom chce podat informaci, a šeptal téměř: „Nebude dlouho trvat a přijde zaměstnavatel můj, Joseph Moltke, syn továrníkův, přijde do hotelu a po servírce zdejší prodejné se bude pídit, radím vám, počítejte čas, a až se vám bude zdát, že rozsouloženi jsou, tehdy k nim na pokoj vtrhněme a jměme se je vydírat, jelikož peníze, kterými za ni bude chtíti platit, z trezoru svého kradl otce, pravím vám, že takový je vydíratelný, že je co tahat z takového, na něm vydělati.“ Souhlasil vrátný, neočekávaje komplikace, sluhovi důvěřuje, uvařil Josephovi kávu, do kuchyně jej posadil, Žanetě vysvětlili, že v zájmu jejich plánu společného, až si ji Moltkeho syn zakoupiti přijde, až souložiti bude s ní, hlasitě se projevovat musí.

A netrvalo dlouho a opravdu Joseph, Moltkeho syn, zabrzdil před hotelem, bouchnul automobilovými dveřmi, až dovnitř bylo slyšet, a servírku Žanetu, s níž ještě chvíli rozmlouval v restauraci rozsvícené takto v noci ještě, jíž nakupoval lahve vínové, a servírku Žanetu na pokoj si odvedl. Tehdy zašel vrátný za slouhou, jenž lógr právě lžičkou rýpal, a vyběhli společně do patra k pokojům, naslouchali.

Za jedním vzdychání se ozývalo.

A odemkl vrátný, starce za vlasy chytil a smýkl jím doprostřed pokoje a rozsvítil lustr a podíval se na zadnici poďobanou milionářova syna a bradou zvedl směrem k Moltkeho synovi, který právě ze servírky uskakoval vylekaný, a kopl do Natze staříka, pravil jemu, žmole vlasy Naztovy z dlaně opocené: „Nu, povídej, ty starý, odkud že panský synek peníze má.“ A pokorně sluha vypověděl, že jsou od otce kradené, načež jej vrátný vyhodil za dveře a vyhoditi rovněž servírku Žanetu ven chtěl, leč tato držela si deku u brady až, proto si sedl vrátný na postel a řekl Josephovi, aby odevzdal jemu peníze kradené, které u sebe má, a že nechce-li, aby se jeho otec dověděl, kde na prodejné ženy si hotovost obstarává, ať jemu raději donese ještě, že jeho telefon je připravený vyzvoniti číslo jeho otce.

A vstal z postele Joseph Moltke, beze studu jaksi vystrčil na vrátného hotelového zadnici, když oblékal si kalhoty, odejel s Naztem, odejel s obličejem brunátným, usmíval se vrátný před hotelem jeho sledující.

Na noc pak, když vrátný uslyšev bouchání na dveře hotelové, otevřel tyto, na ulici mokrý od deště letního poprchavého, na ulici mokrý Moltkeho syn stál, obnos předával vydíraný.

Smál se, když vydělaného část Žanetě předával, seděli v kuchyni, víno hoteliérovo popíjeli v náladě dobré.

4. den Otřel pult, očistil visačku z klíče, který z háčku vypadal, že spadne, tomuto upravil polohu.

Ptala se v recepci Marianna, divadelníkova manželka, po hraběti Styrkovi a čekala na něj v křesle sedící, vrátný kávu donesl jí, pak se upomenul, že zbyly chlebíčky, které ze slavnosti přinesli si, zeptal se Marianny: „Nechcete chlebíček k zakousnutí, aby utekla vám chvilka, v níž čekáte, aby utekla vám chvilka nenudně?“ A svolila a v kuchyni z chlebíčků nožem otřel oschlou majonézu, na tácek vskládal je, jí naservíroval.

Pak zapisoval si čísla do knihy, pohledem postranním sledoval dámu Vilmu, k níž přišel hrabě Styrk, jehož lhostejně Marianna Kötzová přivítala, tento přisedl si k ní, potichu vyprávěl jí cosi, potichu vemlouval se jí.

Pak si vzali od vrátného klíče od pokoje, ba i lahev drahého vína v recepci si zakoupili, Styrk zaplatil, vykráčeli po schodech.

A po nich hnedle se v hotelu objevil sluha Natz. Vítal jej vrátný srdečně, vlasy si ulízl rukou, když jej ve dveřích viděl přicházeti. Natz ještě ani neodpověděl na pozdrav a již se ptal po penězích, které vydíráním vyzískali z Josephova syna. S úsměvem odevzdal bankovky, ještě i vtipnou průpovídku prohodil a sestupovala po schodišti dáma Vilma, rozhlížela se a vrátný hotelový poptal se jí:

„Jakpak se vám spalo, dámo, neměla-li jste při sobě Palivce, neměla-li jste při sobě již člověka, kterého byste komandýrovat mohla? Vyspala jste se spokojeně za jedny z posledních svých peněz? Dámo, ležíte si v posteli a ani nevíte, že Marianna se Styrkem schůzku si prožívají nahoře v jednom z pokojíků? Scházíte dolů po schodech a není to ani hodina jakás, kdy Styrk, jemuž jste nadbíhala, a není to ani hodina jakás, kdy tento Mariannu Kötzovou po stejných si vedl schodech.“ A otočila se dáma Vilma, přivřel oči vrátný a pak se obrátila k němu, chtěla pokoje číslo, kde tito jsou dva nyní, telefonní číslo pokoje a vrátný hotelu MIM ochotně jí toto dal napsané na papírku, mrkl, když jí jej podal. Poděkovala dáma Vilma, vzala sluchátko, pak se rozmyslela, odešla z hotelu.

Telefon rozedrnčel se na recepci, zvedl jej.

„S vrátným hotelu Höchova mluvíte, pane, copak chcete?“ představil se a ze sluchátka kázati mu počal Wranitz: „Vrátný, dobře mne poslouchejte: Vyplatil jsem právě jedné ženě peníze a zamyslím-li se, pak musím uznat, že výplata nebyla spravedlivá, poslyšte, půjde zítra dopoledne do Theátra na práci se optat, půjde, a mám tyto informace spolehlivě zjištěny, jest to dívka, Karolína jménem, která u mne, nevděčnice, pracovala. Chci, abyste ji těchto peněz zbavil, část si jako podíl můžete ponechati. Vězte, že dnes se již do divadla ptáti nepůjde, zítra však hned dopoledne nedočkavě bude přecházeti po chodníku v ulici Divadelní, chtivá oslnivá na jevišti stát.“ A na podílu přesně se domluvili s Wranitzem, cvaklo v telefonu, jak ředitel sirotčince sluchátko položil, podepřel si hlavu rukou vrátný, přemýšlel, zda práci takovou sám vykoná, jelikož děvče okrást není vpravdě složité, děvčata svaly nemívají pevné, sílu v nich pražádnou, a z myšlenek vyrušil jej hoteliér, tohoto zastavil, když z hotelu vycházel, a tomuto prozradil, že opět je ubytovaná dáma Vilma v hotelu: „Jsem zaměstnancem loajálním, věřil jsem, že vás toto zajímati bude. Proto jsem na vás zavolal, spěchám s oznámením, abych vás o tomto informoval.“ A hoteliér ani za informaci nepoděkoval, ani se nad informací nepozastavil a vrátnému řekl jenom povýšeně, aby se nestaral o věci, do nichž mu není nic, aby po něm raději nahoře v kanceláři poklidil po obědě.

A přikývl vrátný, ponížení pocítil, leč poslušně vyšel do hoteliérovy kanceláře, sklidil tam, vyvětral, talíř, na němž okousané byly kosti, donesl do kuchyně, tam je vyhodil, omyl v horké vodě.

Zavřel dveře hotelové, rozsvítil.

Byla již noc, na vrátnici objevil se Joseph.

Hrklo ve vrátném hotelu MIM, jelikož netvářil se syn Moltkeho továrníka přívětivě, přesto aby strach na sobě znáti nedal, usmál se, rozevřel oči.

„Mohu pro vás, pane, synku továrnický, něco učiniti, snad že bychom novou domluvu uzavřeli, jelikož, jak správně předpokládáte, stěží bych se s almužnou takovou, jakou jste mi dal včerejšího dne bouřného, stěží bych se s almužnou takovou uspokojil.“

Moltke však vytáhl z prsního pouzdra pistoli, v ruce ji těžkal, teprve potom odpověděl, rozhlédnuv se po příjmací místnosti: „Je všechno jinak, změnily se okolnosti, jakmile jsem o vašem vydírání řekl otci.“ Vrátný sklopil zrak, na šuplík pohlédl, kde měl uzamčenu svou pistoli, již by v této situaci použíti neváhal, vrátný opět pohlédl na Moltkeho syna a tento pokračoval: „Ani se nepokoušejte po své zbrani sahat, sic vás zastřelím. Ještě jednou opakuji, o vašem vydírání jsem mluvil s otcem a s otcem již jsme se shodli na postupu, jak se k vám zachovati, a vida, otec řekl mi, a nyní jej přímo citovati budu: Nebudou-li ti vstřícní, klidně střílej, jelikož z každého podezření tě vyplatím, zde šetřit nebudu, je-li ohrožena rodina, vše ostatní je zanedbatelné. A nyní tedy se chci zachovati podle jeho rady.“

Vrátný otevřel šuplík, podíval se na Josepha Moltkeho, který pozvedl zbraň, vytáhl z něj peníze a podal je Moltkemu řka, aby si bral, že jiných nemá z nepovedeného toho vydírání, že jiných nemá, jelikož společníka svého, Natze, sluhu, vyplatiti musel. A Joseph peníze vzal, do kapsy je strčil, ze dveří vycouval.

Vrátný do pultíku kopl, palec rozbolel je, zasakroval vztekle, sehnul se, by tento ukopnutý stiskl.

A ještě se ani za synem továrníkovým dveře nezavřely, ještě ani vrátný nestihl šuple s pistolí zasunout a do hotelu herecká společnost přišla píti. A ku stolu sesedli se a Tiberle, jenž ve špatné byl náladě a ve špatné náladě kritizoval vrátným přinesenou kořalku, rýpal neustále do obou společníků svých a na vrátného pořvával: „Lepší dones, vrátný, který tady nás obsluhuješ, jen lepší dones, neboť kocovinu tady přepíjíme, my z Theátra, tvoje návštěva.“ A i na vrátného volal, aby si k nim přisedl, nazývaje jej mužíkem, a když se vrátný u stolu jejich usadil, obscénně se o Anetě vyjadřoval, ba urážel ji sprostě.

I pil s nimi vrátný poté, co nahoru do pokoje poslal Žanetu, co jí nakázal, aby se připravila na souložení, jelikož se chystá za ní hosta třebas poslat, který dobře by jí zaplatil, i pil s nimi, urážky Tiberleho poslouchal, počítal, že některý z herců brzy do pokoje nahoře se bude chtíti vydat s Žanetou posouložiti a jí takto vydělati dá, té, která později by se s vrátným poděliti musela, nechtěla-li by, aby ji u hoteliéra pomlouval. A popíjel s nimi, s nimi si připíjeje, a první, která, naštvaná Tiberleho řečmi, vstala od stolu, Aneta byla, mladá herečka, nasupila se, cvrnkla na Tiberleho, který zarudlé mhouřil oči, nedokouřenou cigaretu, opustila společnost. A Tiberle, loknuv si přímo z lahve, přepodávaje tuto lahev vrátnému, počal vyniti Kötze, syna divadelníkova, Anetiným odchodem a vyjádřil se: „Tato s takovými nevydrží, kteří aniž by něčeho uměli, ostatní z práce vystrkávají.“ A k vrátnému se naklonil a tahlo z jeho úst nepříjemně, až vrátný odvrátil tvář, Kötzovi do hlupáků nadal. Usmál se vrátný, ale Kötz vstal a praštil Tiberleho, že tento ze židle spadl, a byl by se s ním rval i dále, nebyl-li by Tiberle ranou takovou překvapen, že jej zachytiti musel vrátný, který nechtěl řešiti rvačku takovou v podniku, kde pracoval, a zastavil herce hněvivého.

Tiberle s výhružkami odešel, nedlouho po něm i Kötz se sbíral, že již půjde, neboť nebavilo jej samotného popíjeti v hotelu. I zaplatil.

Vyprovodil toho vrátný přede dveře, Kötz venku na Tiberleho ještě nadával, jelikož odejel s jeho automobilem: „Aby se kdesi zabil, nejraději byl bych…“

Vrátný za ním zamknul, do restaurace se vrátil, uklízel stůl dopíjeje lihovinu, kterou tam zanechali.

5. den Bylo brzy ráno, kdy do hotelové sešel recepce, u vitríny s klíči se posadil, čekal na hosty.

A unaven byl včerejším pitím, opřel se o pult, usnul.

Slánský první hotel navštívil, dlaně špinavé na pult, který po ránu vrátný čistíval, dlaně špinavé položil na pult, počal peníze za Jánoše na vrátném požadovat, nechtěl mu dát vrátný hotelu MIM, jelikož ani on se Pillipa, doktora, s druhým dílem peněz nedočkal, přerušil jej vrátný, zapálil si cigaretu, ba i jednu Slánskému nabídl, zamlouval: „Často se zde, Slánský, ztetovaný, ukazujete, často ke mně chodíte a vždy pro vás nějaký mám obchod, který potřeba je vykonati pro bohaté, pozorně poslouchejte, děvče, které přede dnešním obědem se zajde optat na práci, peníze si ponese a takto, inu, podívejte, čekat na ni můžete před Theátrem, o tyto peníze ji oberete co nejrychleji, aby některý vás neviděl, peníze mi donesete sem a část z nich dostanete co výplatu svoji. Vězte, že svému informátorovi budu splácet podobně, jako vy mně.“ A Slánský žmoulal zapálenou cigaretu, kývaje souhlasně, popel trousil na pult recepční, sklepl tento poté, co odešel vrátný.

Seděl netrpělivě, čekal, vzpomínal na včerejší setkání s Moltkeho synem Josephem, otevřel šuple a hrál si s pistolí, z komory nábojnici vyhazoval, vracel ji tam nazpět, pak viděl oknem nadedveřním, že se do hotelu vrací Slánský, člověk, který zabíti za peníze svede.

A ode dveří takto na vrátného spustil: „Vy, vrátný, vy, který okrádáte mne, který malou jenom dáváte mi část peněz, jež byste beze mne nikdy nezískal…“

Vrátného vzdor takový naštval, ba udivil i: „Ty peníze byste neměl ani vy, jelikož tak je mezi námi práce rozdělená, že seženu-li informaci, tuto prodám…“

„Ale rizikem jsem postižený já, a proto vám pravím, že již ode mne neuvidíte nižádný peníz, nic nevyplatím z lupu v ulici Divadelní…“

A tehdy naštval se vrátný, dvakráte po zásobníku klepl palcem, pak vystřelil na Slánského.

Přistoupil k skácevšímu se, jemuž z hrudi počínala téci krev, a převelice světlá s bublinami takovými.

A když si vzpomenul na Moltkeho, který na něj pistolí mířil, kopl do ruky, již po něm sípající Slánský natahoval, střelil ještě jednou tohoto do zad a ruka odkopnutá v rameni a lokti najednou se stahla, prsty natáhly se její, pousmál se a ještě jednou střelil.

Pak vrátil svoji pistoli do šuplete. Prohledal Slánského, peníze nenašel. Ze dvou děr v zádech sákla Slánského košile.

Uviděl před hotelem státi hoteliérovo auto, na vrátnici vzal si od něj klíče, naložil Slánského do kufru.

Otřel hadrem krvavé skvrny, kýbl plný již růžové vody vylil do umyvadla.

Pak mrtvolu namačkav do zavazadlového prostoru automobilu, odejel do Nábřežní ulice, na nejsevernější její konec, kde řeka z města ústila, tam Slánského do řeky hodil ke křoví, nohou jej odstrkovati musel, by u břehu nebyl. A otáčela se v proudu mrtvola jeho, i usmál se nad kroucením takovým vrátný z hotelu MIM, jelikož komické mu přišlo, jak rukou pohodila vždy, když se převalila.

„Ať, ať plave, ať mi mává, neboť vyloví-li jej nyní kdosi, těžko si jej se mnou spojovati bude. A ať, po takovém kromě mě nikdo by se nesháněl.“

Zavazadlový pečlivě vytíral auta prostor u řeky ještě, kobereček hoteliérův vyhodil, neb sáklý krví Slánského byl.

Vrátil se na recepci a zrovna to herečka Aneta se po Žanetě sháněla a uvědomil si, že nezkontroloval, jestli tato nezahlédla jej při činnosti vražedné, pak si řekl: „I což, viděti nemohla mne, a zaslechla-li výstřel, pak snadno si vymyslím cosi…,“ řekl pak Anetě, aby se po ní nahoře v hotelu koukla.

A rychle ještě jednou přetřel vstupní halu, ještě jednou hadr vyždímal, do kamrlíku uklízecího vyvěsil jej u okénka světlíkovitého, by vyschl. Pak růžové kapičky smyl důkladně z umyvadla, vrátil se na vrátnici a telefonoval Wranitzovi, že se krádež nezdařila, že nemůže, nežli mu říci, aby na peníze nečekal.

A tehdy se na něj Wranitz rozkřičel, až překřikoval mikrofon v telefonu, že tento drnčel, nadal jemu do zlodějů: „…a o takovémto vašem činu referovati budu hoteliérovi, kterému by za pravdu dal, ne-li mně, člověku podobného postavení společenského.“ Pak praštil sluchátkem.

A netrvalo dlouho, dlouho na recepci nečekal a vrátil se hoteliér, Höch bouchnul dveřmi, na incident se vrátného ptal. I vymlouval se vrátný, že půjde o jakous mýlku.

„Nevěřím vám, vrátný, nevěřím, vám, jelikož znám vás, ale bránil jsem vás, ba jsem se i Wranitzovi vysmál, že takovou věcí není možné se zaobírat, jelikož jí nevěřím, ale…,“ dal si do úst cigaretu, tuto vrátný hotelový poníženě zapálil mu, „ale cosi pro mě budete muset učiniti, chcete-li v hotelu nadále spokojeně pracovati…“

I zvědav byl vrátný hotelu MIM, jakou bude míti žádost hoteliér, a vzhlédl na muže vysokého a ten mu řekl, že když vrátný krade, prochází mu to, neokrádá-li jej. „Však,“ a ukázal ke dveřím Höch, „vyhodili jsme před několika dny Taťjánu, tuto mi přivezte, vrátný, s touto, která okrádala mne, hrubě naložím.“ Načež odešel.

A vrátný hotel zamkl, znovu sedl do hoteliérova automobilu, znovu zachrastil klíčky v zapalování, vyrazil do města a jel přímo k pasáku Hugovi, rovnou u jeho zaprkoval bytu a tam zaklepal, jelikož se po Taťjáně zeptati chtěl.

A otevřela jemu Taťjána přímo.

Lhal jí vrátný, že pro ni zákazníka solventního má, a nedůvěřivě se na něj koukala, ba připravená byla, ruku majíc na klice, připravená byla dveře zavříti, ale vrátný umlouval ji, řekl, že ji do hotelu zaveze, jelikož tím zákazníkem hoteliér je Höch, a ona přece nakonec do jeho šla automobilu. Jakmile se na sedadlo přední posadila, hned jí facku vlepil vrátný, zařval na ni, aby ticho byla, jinak že podřeže ji pode bradou, a zmlkla, mrkala a před hotel zajel, za vlasy ji chytil a přes recepci dotáhl ji do hoteliérovy místnosti, tam ji popostrčil přede sebe. „Tu je zlodějka, tu je, která zaslouží si váš trest.“

„Jděte přede dveře a hlídejte, by mne nižádný nerušil.“

A tam si vrátný zapálil, z ruky i z rukávu stahoval si Taťjániny vlasy, přecházel k oknu na chodbě odklepávat a vzlyky zpoza dveří poslouchal, ba křik hoteliérův, že občas mimoděk přivřel oči, když Taťjána nezvykle hrubě zařvala.

Pak vyšel hoteliér zpocený zcela, zapínal si poklopec, pravil, ať Taťjánu, lehkou ženu, vyhodí z hotelu, že teprve nyní je výpověď její potvrzená.

Na zemi ležela, pod ní loužička byla a zvedl ji vrátný, sakroval u práce, v létě takto namáhavé, v obličeji výraz obhlouplý měla, ba šilhavý jaksi krvavý celý a otřel jí tvář kapesníkem, aby po kobercích netekla krev její, i říkal vrátný, že do hlavy udeřiti musel ji Höch převelice, do auta ji dotáhl, k Hugovi vezl.

Tam ji přede dveřmi nechal, rychle odjížděl pryč.

V hotelu umyl si ruce poslintané, aby nekazily se krvavé sliny na nich takto v horku, aby nezapáchaly mu vzápětí.

Chtěl sobě kávu uvařiti, nenašel ji ve skříňce v kuchyni.

Obrátil se, právě když vcházela Žaneta, poslal ji pro kávu do kavárny U Portugalce, aby na ráno připravenu měli.

„I jak jsem unaven po náročném dni, vlastně, nemám na kafe ani chuť, raději se uložiti půjdu.“

Tištěná verze knihy
Pětidenní komedie městská - tištěná verze