Styrková, Elvíra

1. den Pršelo, do spár dřeva rámu okenního vsakovaly se dešťové vody potůčky, hraběnka Styrková ležela uvolněná na posteli, nepotřebujíc vstáti. A poslouchala peřinou přikryta, kterak za okny prší, neboť na zámku, jejž zdědila po s rodokmenem rozvětveným předcích, chladný byl vzduch i v letním tomto ránu. V břiše nedosyceno pocítila, zatelefonovala tak do kuchyně kuchařce Zitě a poručila, by jí snídani zeleninovou připravila a na stříbrném přinesla podnosu.

A vzdychla, kolena stařecká zpod peřiny vystrčila, vstala.

A u toaletního stolku, šperky všelikými lesklými posázeného i vyskládaného, ba že i malovátky, jimiž stará žena zkrášlovala svou tvář, aby poněkud se zalíbila sobě, u toaletního stolku usedla a přemýšlela, jak že se připraví na den nastávající.

A že ještě zcela neprocitla, přeslechla kuchařku Zitu, jež na podnose čerstvou přinášela snídani. Protože však průvan lehký do pokoje zavál a že i vlasy šedivými pohnul a tyto vjemy nevnímlé vytvořily v ní pocit, že její záda kdosi pozoruje. Pod jiným úhlem koukla se do zrcadla, služku v sukni krajkové upozorovala a rukou mávla, v níž růžovou třímala šminku, tak ukázala, kam tác má kuchařka postavit, na stolek jídelní uprostřed ložnice.

Kuchařka odcházejíc zaotálela ve dveřích, ruce spojila za zády. „Nebudete dnes, paní, chtíti vypomoci s oblékáním, jak je moje povinnost?“ Ale poslala ji hraběnka pryč, a ještě než zavřela, zaváhala kuchařka a se s hraběnkou hovořiti nadechnula, ale přátelsky ji vykázala stará dáma: „Odejděte, proč váháte, kuchařko. Jaksi neomalené je mi dnes chování vaše.“

Dooblékla se.

A když jedla a od vysokých zdí odráželo se cinkání o talířek a taková ložnice hraběnky byla prostorná.

A její dopoledne nudné mohlo být a přestávalo pršet.

A nevědouc, co více by činila, sedla do křesla a hrála si se psem bílým plyšovým a bavila se z nutnosti jaksi takto.

A oblékla si vycházkové šaty, šperky převěsila po sobě.

Kouřila a ze špičky oklepávala a si portréty prohlížela na protější stěně, a ba že byl i jeden její a jejího syna jeden a její byl z let, kdy ještě retuš mohla ubrat jejích vrásek. Pak se v koupelně přepudrovala upocená hraběnka Styrková, naparfumovala se.

A telefonovala dolů do kuchyně, že vyjede autem, jen aby jí jej sluha Václav připravil. Když vyšla po chvíli do zahrady, hle, u příjezdové cesty automobil stál a vyleštěný. I stalo se a v zrcátku nesledovala, zda její sluha uzavírá branku.

Na náměstí Dolním zaparkovala před radnicí, ani drahý automobil neuzamkla, vešla do budovy, zamířila k Bubeníčkovu pracovišti a v předmístnosti s vývěskami a oznámeními, ba i některé rukou jejího byly syna psané, očekávala, že ji uvede písař Laudmann jako vždy, jenž obvykle za svým stolem lejstra drobným písmem vysepisovával. A podivila se, že je nevítána, tak vstoupila do kanceláře starosty tlustého Bubeníčka, jenž hned vzhlédl zpoza brýlí, úslužně počal chovati se a ode stolu vstal, aby s úklonou nemírnou hraběnčinu ruku políbil. Až nyní se žena pousmála a posadili se proti sobě do kožených křesel a starosta, mna si prsty, se omlouval, že nemůže podat hraběnce čaj, jaký vždy usrkávali při vyřizování úředních záležitostí, ale že nemá jej nyní kdo uvařit: „Leč jediné, co vám hraběnko Styrková, nabídnouti mohu, je alkohol, jejžto vlastním v baru v kanceláři.“ Zvedla dlaň hraběnka, odmítla. A vypravila svoji žádost:

„Takto, starosto, se mají důvody, skrze něž jsem cestu na radnici vážila. Jste hlavním úředníkem v našem městě a významnou službu vykonat mi můžete. Je sirotčinec v Horním Městě. Chci vědět,“ zarazila se a promýšlela, jak by větu řekla, dlouhým nehtem po bradě se popoškrabla, „a především pak mi jde o sestru Karolínu, o niž se jaksi obávám, o jejímž chování podrobnosti věděti chci, a chápete, že důvody mých starostí vám nesdělím. A pokud zaslechnete nebo jinak dozvíte se o špatném s Karolínou zacházení, řekněte jí, ať se raději na zámku našem staví. Inu, a to je asi vše, s čím jsem za vámi přišla.

Mimochodem, není mi stále jasné, proč mi vlastně čaj nepodal váš písař Laudmann?“

A starosta Bubeníček odvětil a vyprovázel bohatou dámu z kanceláře, že Laudmann dostal výpověď, jelikož jeho chování nebylo přímo takové, jak by se patřilo na zaměstnance radnice.

Prošla chodbami radnice a poslouchala, jak podpadky jí na dlaždicích klapou.

2. den Ráno pomohla jí v oblékání služka Zita, jakož i v obouvání, protože hraběnka ji o to požádala, aby pomohla jí boty sšněrovati, k nimž se těžko skláněla ve svých letech již. A poděkovala Styrková, hraběnka, poslala za povinnostmi do kuchyně.

Po své se procházela zahradě, že slunce svítilo, kryla si tvář vrásčitou slunečníkem.

Obhlížela zahradu, květy v parném létě již usychaly, nemocnýma očima viděla ji libě, barevně a na procházce na Ungara narazila, který ji srdečně pozdravil: „Za sestrou svojí jdete, pane, učiteli Ungare?“ A vlídně a krátce pohovořili, pak se hraběnka Styrková posadila na lavičku, poslouchala ptactvo cvrdlikavé, které v korunách jejího sadu hnízdilo, a zaklonila se a zadívala se na oblohu, ba že se i pousmála trochu.

Pak vstala, v kolenních kloubech těžkost stařeckou pocítila, vydala k domovu se.

Odpoledne se přioblékla do šatů svátečních, kabelku vzala svoji, připravena, nalíčena, navoněna čekala na syna, jenž měl ji na slavnost, do Theátra, kam pozváni byli, doprovodit.

Vstoupil její syn do pokoje, zrovna když u zrcadla seděla, u krku si poslední knoflík dopínala. Na matku promluvil: „Inu, matko hraběnko, zdá se, že ses ustrojila, hle, automobil je připraven, jímž se dovezeme tam, kde zábava se koná. Můžeme vyraziti.“

Usmála se na svého syna a těšilo ji, kterak jemu oblečení na míru šité padne. A i sebe doprohlédla si v zrcadle vybroušeném ještě jednou a pohladila sobě halenku na krku.

Syn pod paží ji chytil u východu, zavřel za stařenou a věru stejně dvorný byl, když jí otevíral dveře automobilu, jako i když před Theátro přijeli, uvedl ji do místnosti, kam pozvaní měli divadelníka Kötze, kde bohatci z města bavili se, kde šum byl hlučný, a trochu nevolně se jí dýchalo v místnosti zakouřené, ale nepostěžovala si, aby hraběte neotravovala, a obkukovala kolem sebe, zatímco její syn Styrk se s divadelníkovou ženou bavil, a když pak za jí neznámou dámou odkročil, zajímala se na pódiu produkcí, hercem Tiberlem v blyštivém oblečení, jakož i spoluherečkou jeho Anetou, jež neméně se blýskala. A mhouřila oči. A když produkce skončila, hledala svého syna, byvši strkána hosty, sháněla syna Styrka, ale nenašla jej. Moltke, továrníkův syn, poblíž stál. Přestala po synovi pátrat, a dotknouc se saka Josepha Moltkeho, na továrníka se poptala, pootáčejíc hlavou ze slušnosti, a Moltke mladší rukou mávnul, sdělil jí, že naštvaný je na něj, jak se naštvává každého dne, otočil se ke stolu, z nějž sebral sklenici, s touto poodešel. Rozkašlala se, rty sevřela a chtěla již ze slavnosti odejíti, na svého rozčilená byla trochu syna, jelikož aniž by se s ní domluvil, nechal ji, starou, mezi lidmi, zmatenou trochu, nudila se a špatně se jí dýchalo a pití nechutnalo jí, navrch potkala Massnera, kožišníka jí nesympatického, který dohadoval se s Bubeníčkem, a nadala Massnerovi do zlodějů, to když uslyšela, jak Massnera Bubeníčkova žena kárá, že jí nekvalitní kožich prodal, a dobrý měla pocit, že se k manželům starostenským přidati může, že obchodníka šidícím nazvati může. Hrabě Styrk nakonec sám ji vyhledal, Massnera odbyl, jenž se nad hraběnčiným pohoršoval chováním, odevedl matku stranou, dámu představil jí Vilmu, sám navrhl, opíraje se o roh stolu, zda by již domů nešla, úlevu pocítila hraběnka a horlivě pokývala hlavou.

Do zámku ve svém automobilu následovala je dáma Vilma.

Unavená byla, když domů přijeli, brzy šla si lehnout, i pozvání odmítla synovo, aby si s nimi připila likérem sladkým, který by jí chutnal. V pokoji svém pečlivě spodky urovnala na lavici vyřezávanou, odkud brávala je vždy po ránu kuchařka Zita. Přestože v horkém létě špatně se jí usínalo, tohoto večera usnula rychle poměrně.

3. den Česala po ránu hraběnku Zita, kuchařka zámecká, při česání, držíc šedivý hraběnčin cop v hřebeni, balíc tento do drdolu, prozrazovala, co se dověděla, když se na zámek Styrkův navrátili včera po slavnosti theáterní, hraběnka snášela tahání hřebene, poslouchala kuchařku, jak dámu Vilmu ohovořuje: „…hraběnko, rozprávěla jsem s řidičem osobním dámy Vilmy, bylť tento opilý, rozpovídal se o plánech zaměstnavatelky své, které Vilma ve městě má, ba upřesnil, že nadarmo tu ona na zámku nepřespává, nadarmo nenechá, aby se jí váš syn dvořil. Ba budu-li jej citovati, pak pravil přesně: Jaký důvod může míti žena, která v původním městě vše musela prodat, která se zbylými penězi přijela sem a tyto zmnožiti chce. Věřte, že se Styrkem nahoře není, by se nechala jím okouzliti, leč proto, aby partii v něm výhodnou nalezla, s tímto žila v městě, které skrze Styrka domovem by se jí stalo.“

„Toto před šoférem svým plánovala?“ Cukla hraběnka sebou, až vytrhla si některé vlasy z kořínků, až rty sevřela. Připevnila kuchařka poslední sponou cop, odložila na tác hřeben: „Řekla-li jsem, že citovati budu, jsem citovala, hraběnko.“

Hraběnka zamyšlená chtěla po kuchařce ještě, aby jí kávu uvařila, a tuto Zita přinesla, tuto hraběnka pila a byla navštívena Styrkem, synem svým. A protože obavy měla z nerozvážnosti Styrkovy, aby podvodně o peníze nepřišel, protože, a takto si nyní přeosvětlila, že od setkání theátrového byla jí Vilma nemilá, už když syna, jenž se sotva sklenice s červeným vínem chopil, odvedla od ní. A nyní se na svého koukala syna a krásného jej viděla s prsteny na ruce nablýskanými a hrabě Styrk zapálil si a pil s ní kávu a hraběnka jej varovala, aby si na Vilmu pozor dával.

„Ale, matko, právě jsem se rozhodl, že s ní uzavřu obchod, právě jsem se rozhodl, že s ní koupím kavárnu od kavárníka Nýdrleho.“

„A, ty rozhodl ses živnostníkem státi. Nemáš přece toho, synu, zapotřebí, nejsa chud ani nejsa stavu obchodnického, těžko se tobě povede účetnictví, nadbytečně si takto peníze, které již máš, budeš vydělávat.“

„Aj, matko, pro sebe tento neuzavírám obchod, leč pro vámi dámu Vilmu kritizovanou.“

A padl jí do obličeje pramen vlasů šedivých, špatně vmotaných do drdolu, upravila je: „Ba byla to kuchařka Zita, která mě před ní varovala, věru, věř mi, že nemluvím ze žárlivosti, ale proto že se ke mně slova jejího donesla řidiče.“ A řekla jemu, co se dověděla od kuchařky.

„Matko, jakkoli jsem pozorný k vašim radám, nyní nemohu se jim nelži vysmát, ale přesto vám přislíbím, že se co zamilovaný nezachovám.“

Věděla, že Styrk právě v Rothově ulici obchody smlouvá a možná pro něj nevýhodné.

V pohovce seděla, škrabala kožený potah vzteky nad nerozumností svého syna.

Na návštěvu Marianna Kötzová přišla, zazvonila na kuchařku Zitu, by jim pestrobarevný donesla likér, Marianna Kötzová pravila, že s radou přichází. A hraběnka ji ponoukala, aby vyprávěla podrobně, jelikož tušila, že řeči Marianna o Vilmě povede, jelikož tušila, že sokyní její dáma Vilma je. A Marianna, Kötzova manželka, pomlouvala dámu Vilmu, na hraběnčin se ptala názor: „…hned, jakmile se ku Styrkovi hraběti přitočila, hnedle jej na hýždích poplácala, hnedle se jemu vkrucovala, myslíte, že se takto chová dáma, jež s úrovní se svede ve společnosti pohybovat?“

Usmála se hraběnka: „Vězte, divadelníkova manželko, vězte, že zatímco my tady společně hovoříme, můj syn s ní obchody uzavírá, můj syn si myslí, že s takovou kavárnou vydělá peníze, považte, můj syn, bohatý člověk, bude s kávou kupčit…“

A zaražena byla Marianna Kötzová, když na rozloučenou hraběnce ruku podávala.

Večer otevřené měla okno, zvedl se vítr, poslouchala, jak v korunách stromů okrasných a vzácných, jichž sazenice dovezeny byly, draze zaplaceny, jichž sazenice převysoko vzrostly, v korunách stromů latinských jmen, které keře zastiňovaly s bobulemi jedovatými, rozšuměl se vítr.

Když se nade město hnala bouře, sedla si ke stolu pracovnímu, připisovala výplatu faráři Mojžíšovi. Zaváhala, pak zašeptala: „Je pravdou, mi slouží, že nechá občany, by prožili si mezníky životní…“ a podepsala v sešitě numero, zazvonil telefon. Starosta Bubeníček volal:

„Hraběnko, není tomu tak dlouho, co jste mne nabádala, abych v případě, že se dozvím skutečnosti jakkoli neobvyklé o Karolíně, jež co sestra v sirotčinci pracuje, bych vás v takovém případě zpravil, tedy tak činím, tedy vám říkám, že z Wranitzova pokoje vyšla prý, že u Wranitze strávila přesně takovou chvíli, za niž se souložiti dá. A když vycházela, rudá vzteky byla v obličeji. Inu, jak s takovou naložiti informací mám?“ I poprosila jej hraběnka, vytrhnuvši se z bouře poslouchání, aby zavolal ještě jednou do sirotčince, aby si k telefonu přivolal sestru Karolínu a ta aby se u ní na zámku hlásila. „Řekněte jí, že čím dříve přijde, tím lépe pro ni bude.“

Pak položila sluchátko, odemkla šuplík u komody, skříňku vykládanou vyňala, fotografie počala si prohlížeti, které chemická reakce zhnědila.

„I pocit mám, jako bych se na Karolínu těšila již.“

4. den Před domem Roberta Uherského zabrzdila, před vchodem umnými štuky vyzdobeným, koukla se na svoje ruce stařecké, koukla se na vrásčité svoje ruce, a tu si povšimla, že chloupky z nich rostou na malíkové straně hřbetu ruky, a zastyděla se, sejmula všechny prsteny z prstů, rukavičky krajkované natahla si, prsteny přes bílé ponasunovala.

Pak zamkla automobil, zazvonila u Roberta Uherského, odstoupila, v okně záclona pohnula se. „S nemocným mužem invalidním rozešla jsem se před lety, jaká mne jímá nejistota, zvoním-li takto…“ Pomyslela sobě.

Seděla oproti Robertu Uherskému, povadlý prohlížela si jeho obličej. Uherský tiše mluvil, ukazuje na vozík invalidní, na němž seděl:

„Vizte mne, hraběnko, nic vám nenabídnu, jelikož těžko bych při své pohyblivosti mohl do kuchyně přese prahy dojet.“ Semkla rty hraběnka, jelikož to ona byla, která se s ním pro jeho nemoc rozešla. A omluvila se, že ani by po něm posluhu nechtěla, a pokračoval Robert Uherský: „Hraběnko, neomlouvejte se, těžko byste se se mnou snášela.“ Tisklo se hrdlo hraběnčino, když si jej prohlížela lítostivě, a aby pocit zamluvila o Karolíně, sdělila mu větou: „Před lety nechtělo se nám vychovávati dceru, kterou jsme mladí do sirotčince odložili, nevysvětlujte mi, Roberte Uherský, že já jsem byla ta, která se o ni mohla starati, nechtěla jsem takovou, u níž jsem si nebyla jistá, že vaši nezdědí nemoc, ale dnes z dítěte opuštění, z dítěte pohození výčitky mám, také že jsem se doslechla, že co pomocná síla zneužívána je Wranitzem v sirotčinci, a sama jsem si řekla, že za svou ji opět vezmu, jelikož co stará dáma, nechodíc do společnosti, k sobě bych ji chtěla vzíti, navrch doslechla jsem se, že je dívkou beze nemoci známek.“

Rukou si ústa přikryl Robert Uherský, když zakašlal: „Hraběnko, odmítla jste před lety moje nabídky, tehdy odmítla jste starati se o dítě, u něhož jsme si nebyli jisti, zda si moji nemoc v genech nenese, a já jsem s vámi souhlasil.“A nabídl Robert Uherský peníze hraběnce a dal jí tyto řka, že provinění cítí stejně jako ona.

Vzala bankovky, neboť nechtěla zklamati Uherského, do kabelky položila, aniž by přepočetla, přesto z síly balíku papírového seznala, že suma je značná.

„Snad Karolíně vynahradím mládí propracované,“ řekla sobě, když Okružní projížděla ulicí, „snad bude na zámku spokojená.“

5. den Na snídani čekala, již jí měla kuchařka naservírovat, vstala, přešla k zrcadlu, prohlížela se, jak bradu zvedne, rty semkne, a pak, protože přišla Zita kuchařka, si unaveně ke stolu sedla, kručelo jí v břiše, pak žvýkala, přitom poslouchala služku, jež polykající hraběnce žalovala o synovi, který chce se pistolemi střílet, že připraven je ku souboji, že ve svém se určitě k němu pokoji strojí. „A, Styrková hraběnko, viděla jsem zbraň vyleštěnou, viděla jsem revolver sluhou Václavem připravený.“

Ulekla se stará žena, strach o potomka dostala, odupustila příbor, jímž omeletu jedla, otřela se ubrouskem, kráčela k synovi do pokoje.

A doktor Pillip zakloněn vzhlížel na obraz olej, ruce za zády sepnul, pozdravili se, ptala se po svém synu a již ten zrovna z koupelny vyšel svátečně oblečen. „Nechoď, synu, na souboj dnes, jelikož jsi mi nejmilejší člověk, žádám tě, prosím tě, abys doma byl, neodpovídal vyzyvateli, ba smál se mu, že dětinsky se chová.“ Zvedl bradu hrabě Styrk, slíbil jí, že souboj vyhraje, ale neuklidnila se, jelikož věděla, že nemá souboj předpovězen úspěšný, věděla, že rovnostejně i jeho si slibuje protivník, ale Styrk nedal se odbýti, a naléhala na něj a tehdy odpověděl úsečně: „Aťsi je možné, že nebudou mé předpovědi vyplněny. Vězte však, že nežli odjedu, chci, abyste věděla, že vím, kam se majetku část naší poděla rodiny, že mou sestrou je Karolína, která v sirotčinci pracuje.“

A na to ji hned s doktorem Pillipem opustili.

Navrátila se do svého pokoje, byl již poklizen kuchařkou Zitou, sama v pokoji dlela, nervózní tam kolena holá svoje potírala mastí a předtušovala si, jak jejího syna přivezou autem skučícího, jak jí bude doktor Pillip informaci předávat, že zanedlouho její syn vykrvácí tepnou, kterou již sešíti nelze, vstala vratce a záclonu žmoulala, stojíc u okna.

V břiše sevřelo se jí, když uviděla, jak auto syna jejího k brance zatáčí, a že krátkozraká byla trochu, nerozpoznala řidiče a automobil brankou projel a chtěla už, aby zastavil, a chtěla už, aby z něj nějaký vyšel.

Pak hrabě Styrk z auta vystoupil, rázně bouchl dveřmi.

A uvolnila se, sednou si šla, dýchala, usmívala se, ba i si ulevila nehlasitě.

A dlouho nešel její syn a již by zvědavá chtěla za ním do pokoje jíti, ale neodvážila se, jelikož tušila, že nevrlý by byl.

Čekala v pokoji svém.

Zaklepal hrabě Styrk na dveře a pohnula se klika obrazci zdobená a ke svému rozběhla se synovi, obejmouti jala se jej. A víno cítila z jeho dechu a ani neposlouchala jej, jak se lhostejně vytahuje, ani neposlouchala jej, jak jí vyčítá, a rozhodnuvši se jej obejmouti, objala jej.

Odpoledne doktor Bouše sestru Karolínu na zámek přivedl a potkali se u vstupních dveří a doktor Bouše, poté co jí řekl, že toto je ta ztracená a vyplacená její dcera, nechal se penězi odměniti, pak Karolínu do svého zavedla pokoje, tam se posadily, rozprávěly, i vyptávala se hraběnka, vyptávala se sestry Karolíny na její pobyt v sirotčinci, bála se, že za zlé zážitky, které tam prožívala, viniti ji bude, a když se Karolína zajímala, proč že ji si vybrala co služebnou, ostrého si cucla likéru, usmála se a toto své se dceři hotovila provysvětlit, když do pokoje vstoupila služka, kuchařka Zita, a podívala se zamlknuvši a podívala se po likérové lahvi a poslala kuchařku pro jinou.

Odmlčela se.

A pak Karolíně řekla uskřípnutým hlasem, že je její dcerou, odpovědi najednou nemohla se dočkat. A mlčela dcera Karolína a rychle dodala hraběnka, by ticho nebylo: „S Robertem Uherským povila jsem vás…“ a vyprávěla, že počínal býti boháč onen nemocen, přiznávala se, že se styděla za nemanželské dítě a upřímně vše dceři Karolíně přiznala, prohlížela si přitom její ruce, tvář také.

A mlčela Karolína ze sirotčince přivezená Boušem, po místnosti se rozhlížela.

A vypila sklenici likéru hraběnka Styrková, nalila si další.

A šťastná byla, svalstvo v krku se jí stisklo, dekolt přejela si rukou, když pronesla dcera její, že zlíbilo se jí na zámku, a pohladila pudla plyšového mimoděk.

Tištěná verze knihy
Pětidenní komedie městská - tištěná verze