Starý, Michael

1. den Potila se záda ředitelova, v koženém byl opřen křesle, šev jeho ukazováku bříškem přejel, posunoval pak na nose brýle drahé, proti němu přikyvující Jánoš, Prouze ucho si mnoucí a mladý dělník Viermann seděli a sledovali ředitele svého, všichni poněkud tiskli svoje dlaně k sobě. Jim vysvětloval nadřízený, který srst psovu hladil, chod nejnovějšího Moltkem stroje včerejšího dne do fabriky dovezeného, který již byl umontovaný ku podlaze dílny, jeho použití, a ba že co loajální fabrikantu, ba že pochváliti štědrost Moltkeho neopomněl. A chválil-li, poklepal vždy prsty o stolní desku lakovanou. A díval se snadno do očí.

Poukazoval, otíraje z ruky chlupy psí:

„Tento je pak stroj takový, že jméno nese pila kotoučová, že práce na ní mnohý výrobek umožňuje, vy pak, dělníci, ji obsluhovat budete, proto pozor dejte, jelikož nebyla z nejnovějších a kov tato řeže způsobem otočným, kov řeže tak, že ostrá fréza ve vysokých se otáčí otáčkách.“ A sahnul do stolu a Jánoš a Prouze, ba i Viermann, mladý dělník, který slyše o nebezpečí rovněž se naklonil, uzajímav, aby na nákres dobře viděl. „Zde pak je kryt, který vaši zajišťuje bezpečnost, kryt, pod nímž se ostrý skrývá nástroj, a jak jsem pravil, že pila nebyla nová zakoupena, proto tuto úchytku neautomatickou nezapomínejte vždy po výměně kotouče zašroubovat, neboť vy s nebezpečnou touto pracovati budete.“

A všichni tři obhlíželi plánek, všichni tři z kanceláře ředitelské poučeni odcházeli, dobře si zapamatovavší chybu, která se jinde vytvořila, chybu, s níž byl stroj zakoupen, a nákres podal Prouzemu, aby se koukl, kde se stroj popisuje. Opustili kancelář ředitele, jenž za nimi zavřel a za stůl se vrátil psací, tam opět lejstra vyřizoval.

A znovu podíval se na plánek a s nedůvěrou, jelikož Moltkeho znal továrníka šetřivého, jelikož věděl, že pila pochází z Rothovy ještě fabriky, kde pro ni byli, a že i závit improvizovaný mohl být poškozen.

Mávnul rukou, poškrabal se na obočí.

I zakručelo v jeho břiše, zavolal na dílnu, telefon zvedla dělnice Kopáčová, která nezdvořile se představila. „Dělnice, zajděte do kuchyně, připravdte mi jídlo smažené, to doneste, neboť jsem hladový.“

Zanedlouho klepání na dveře slyšel i podivil se, když oběd mladičká mu přinesla dívka.

„Která vy jste…,“ zazajímal se ředitel Starý. „Jsem ta, již do továrny na výpomoc doktor ze sirotčince poslal, předpokládala jsem, že o tom víte.“ Usmál se ředitel na copaté děvče, opáčil, že si vzpomenul právě, pak jí pokynul, aby mu talíř podala již, prohlížel si děvče sotva dospělé.

Zavrčel jeho pes, když se přiblížila.

Vzal příbor, jal se obědvati, žvýkaje s Toničkou hovořil, sdílný byl a i s ní soucítil trochu, vida její prsy neuvyvinuté, boláky aknovité u kořene nosu. Když dojedl, když Tonička sklízela nádobí, podal jí bankovku, odnesla vše.

„Boušemu, doktorovi, zavolám koncem týdne, nabídnu mu, že bych to děvče zaměstnal.“

2. den Dopoledne ostrá ozvala se po fabrice rána, v pohodlném zrovna seděl křesle, černou kávu popíjel, pes si vykusoval v srsti sčíslé bledohnědé. Zadrnčel telefon mezidílenský a tuše, že mu bude vysvětlen zvuk, zvedl jej, v něm Bořila dělníka zaslech, který hlasem zbrklým vysvětloval, že list pily včera zakoupené uvolnil se, dělníky poranil, chtěl, aby zajel pro doktora v úrazech vzdělaného, jelikož bude je nutné ošetřiti.

„Učiňte, Bořile, jak bude ve vašich silách, nebudu nyní plýtvat časem, jelikož krvácí-li dělník, času mnoho nemá, starejte se, Bořile, jak bude ve vašich silách, já vyrazím pro doktora, který pokusí se ztráty na dělnictvu zmírnit.“

I otřel Starý sobě pot, psovi poručil, by na něj v kanceláři počkal, zamkl, seběhl po kovových schodech dunících, ba i dvorek celkem rychle přeběhl fabriky a automobil nastartoval, rychle ujížděl k doktoru Pillipovi do Rothovy ulice, aby mu dal vědět o neštěstí, aby vrátili se rychle do fabriky.

Doktor ptal se ještě ve dveřích, co potřebuje, a když mu toto ředitel Moltkeho Starý popsal, ani jej na kávu nezval, ani se nezdržovval, do ordinace zaběhl pro lékařský kufřík kožený a do automobilu usedl, v autě, když jej Starý převážel městem, v autě na podrobnosti se ptal, v bradce se přehraboval, obsah kufříku kontroloval, jenž cinkal hupy automobilovými.

A přes most přejížděli, kde žebráci různí špinaví a tekutinami tělesnými všemožnými smradlaví takto v létě potulovali se, i pravil ředitel: „Hle, jak jsem pověrčivý.“ Přibrzdil před žebračkou Alžbětou a větší sumu šustivou do ruky jí vdaroval řka, že dobrý skutek třebas kouzelnicky zapříčiní menší ztráty na dělnictvu, a již se zasmál svojí větě a pak si všiml, že ještě jeden žebrák na mostě je a na dno kapsy sahl a mince zachrastily v ní, i dal i jemu: „To abych štěstí větší měl,“ a opět auto nastartoval urychleně, jelikož žebrák na okénko stažené jemu sahal umazanou rukou děkuje, a vyjel ku fabrice a pospíchal, že by dvě ženy za vstupní branou přejel, tam vystoupil a otevřel si plechová vrata a s doktorem Pillipem spíšili na dílnu, kam předvčerejšího dne novou dovezli pilu.

A zamkl dílnu za sebou, klíč ze zámku vyndal, do náprsní uschoval kapsy.

I zhlédli společně místo, kde se stal úraz, zhlédl dělníka Prouzeho, který nedýchal, který roztrženou břišní krajinu měl a v krvi ležel zasychající, celý jaksi bílý byl, dále i dělníka Jánoše a rovněž pobledlého, jehož ruka od předloktí připevněná pouze cárem kůže k loketnímu byla kloubu, který seděl, stěžoval si na chlad v končetinách opocený, seděl u něj dělník Bořil Gustav, který mu paži drátem bužírkou obaleným zaškrcoval. Kdosi klikou lomcoval a i na dveře bouchnul a zaotravovala jej zvědavost zaměstnanců v té chvíli: „Ještě že jsem zamknul,“ polohlasem poznamenal.

Určil doktor Pillip, by zraněnému napít dali, Starý nespouštěl zrak z Prouzeho, a jaksi udiveně. Pak byl Bořil poslán pro sáček igelitový s ledem. Vytrhl jej z přemítání Bořil, který aby se dostal z místnosti, klíč potřeboval, jenž ve dveřích nenašel zastrčený, mimoděk mu jej ředitel podal, dále přemýšlel, zapaluje si cigaretu.

Na dílně se manželka dělníka s utrženou rukou objevila, zpomalně kráčela k Jánošovi.

A za pilou kotoučovou s nátěrem zeleným probrala se pomocná dělnice Lenka a opřela se o ni. Starý jí pomohl, by se postavila, a zajímal se, neublížila-li si, a nevida na ní nijakého zranění, neseznal na ni nijakého zranění ani doktor, z dílny ji chěl poslat, by neokouněla, že zvědavce v této chvíli nepotřebuje na pracovišti, a do kázání jeho doktor Pillip vstoupil, aby ji zatím nevyhazoval, že zranění jakéhokoliv může rázu být.

Starý obcházel pilu kotoučovou, košili povolil o knoflík, uzel na kravatě popotáhl, neboť mu vedro bylo a pot jej za krkem štípal, zkoušel zjistil, kde se uvolnilo, a vzhlédl, slunce vikýřovitým oknem zamřížovaným sálalo na dílnu, zamazal se v pase, když se nad uvolněným krytem nahýbal. Pak si otřel dlaně do beztak již kalhot zolejovaných, mazem takovým špinavých, lekl až se dělníka Bořila, který za něj postavil se:

„Přes rameno moje nekoukejte, jděte domů, myslím, že byste měli všichni prostor opustit, jelikož dnešní den pracovní dobu již žádný nevyužije.“

A Pillip doktor rozevřel zápisník, počal vypočítávat cenu za úkony a Starý jemu přislíbil, že až Moltkemu zprávu podá, že továrník dluh vyrovná, poté nabídl Pillipovi, že jej odeveze domů, ale odmítl doktor: „I jen vyřizujte svoje věci, s mrzákem, ba i s mrtvolou ještě starosti míti budete, neposečkám, raději se projdu, jelikož je den hezký, horký.“

Zamkl za ním dílnu, zamkl dílnu za Bořilem a Viermannem, kteří na plachtě vynášeli mrtvolu za Jánošovou, která přesláblého odváděla dělníka s odtrženou rukou, a vyšel po schodech do kanceláře, pes jej vítal jeho, pes, který krev z něj cítil, očichával jeho a jaksi byl roztržitý, myslel na to, že ještě policajta Hartla zavolati musí, a již sahal po telefonu, pak se ještě otočil, otevřel sejf fabrikový vytočením zabezpečující kombinace číselné, a když západky ocelově klaply, z něj vyňal peníze.

Pak telefonoval s Cyrilem Hartlem, schůzku si s ním sjednal a jaksi byl roztržitý, proto když čekal v křesle, aniž by toto vrzlo, čekal bez pohybu, proto když čekal, ani si nevzpomněl, že by si měl převléct kalhoty.

A Hartl zaklepal zanedlouho a hlasitě, ostře, ředitel Moltkeho Starý dveře jemu otevřel, ještě když kliku držel, o mrtvole a mrzákovi hlásil, shlížel na Cyrila Hartla malé postavy z výšky. Ukázal na křeslo, aby se posadil, pohodlí si udělal, a nahlásil jemu obšírněji, popíjeje kávu, přikusuje housku, dole že se stala nehoda, dole že ležela mrtvola, policejní úředník od toho že tu je, aby vyšetřil příčiny neštěstí, aby vyšetřil příčiny, proč má dělník roztržený břich. „Vidíte a cokoli se dá vysvětliti jakkoli, jakýkoli stav lze všelijak interpretovat, proto myslím si,“ a podával mu svazek bankovek, svazek nemalý, který měl v trezoru pro podobné náhody připravený, „zde vás, pane, uplatím a nechci, aby úředník vyprávěl o pile, která poruchová byla levně zakoupena, lépe bude, vysvětlí-li se situace pochybením dělnickým, pochybením, s nímž nemůžu míti do vinění ničehož, či lépe, pravím vám, souhrou náhod neovlivnitelnou.“

Hartl převzal si peníze, spočetl je, vstal z křesla, aniž by nápoj hořký černý byť jenom začal píti, pokýval hlavou a řekl, že se zachová tak, jak jemu bylo zaplaceno.

Společně na dílnu šli. A prázdná byla dílna a policajt Cyril Hartl vzhlédl ke Starému, řekl: „Inu, sám jste mi poradil, jaký raport mám do papírů zapsat.“ Obezřetně obešel místo neštěstí, černé se vyhýbal skvrně, která v horku letním zapáchala krví, na níž mouchy posedávat počaly bzučivé, v těchto všudypřítomné místech.

„Inu, sám jste mi poradil, jaký raport mám do papírů zapsat.“ Zopakoval policajt Cyril Hartl, proto vyprovodil Hartla spokojeně zamyšlen přes dvorek tovární, pak se rozloučili a věděl, že Moltkeho bude informovati muset o věci celé této.

Ve vile pojedl s továrníkem u dlouhého stolu a dožvýkal maso chutně připravené a sluhovi poděkoval, když jej odnášel, pak zapálil si cigaretu, posadil se pohodlně, vydechl najeden a povídal továrníkovi, který naslouchaje mračil se, a povídal továrníkovi o tom, co se ve fabrice dělo dopoledne, o tom, jak jeden z dělníků je mrtev, že druhý neschopný je práce. „Je škoda převeliká na stroji, za niž mrtvý dělník Prouze je odpověden, je pila taková neopravitelná, ne levná.“ A pak se továrník ptal, mna si čelo, a pak se Moltke tázal, je-li ve fabrice zaměstnán rodinný příslušník, a když řekl ředitel Starý, že ano, tuto pak měl řeč o dělnici Prouzeové Moltke továrník: „Nu, propustiti budeme ji muset, jelikož nemůže si dělnictvo myslet, že když škodu udělají, že tato nezůstane beze trestu. Podívejte, jistěže se rodině dobře nepovede, leč ani bych si nemohl myslet, že práce dělnice této bude dobře odváděna, má-li starosti s pohřbem, záležitostmi posledními manžela svého, jelikož je nyní zoufalá, mohlo by se klidně stát, že takový by čin zopakovala.“

A oponoval ředitel Starý, že situaci vdovy jinak by řešit mohli, leč Moltke řekl, že o propouštění nebude se s ředitelem svým bavit, že ředitel rád by býti měl, jak vysokým je platem oceněný, že vskutku dobře může si žíti, ale peníze v továrně uloženy nemá, neriziková je jeho práce.

Pak na vlčáka, psa krásného ředitelova, řeč převedl Moltke a Starý poděkoval za optání a Starý poděkoval za oběd, odejel do kanceláře, kde papíroval. A večer, když vzduch se trochu ochladil, telefonoval jemu ještě továrník a příjemná byla jeho intonace v telefonu a připomínal, aby na opravu stroje dohlédl, aby opět pracovat se ve fabrice mohlo, a na toto Starý mu odpověděl, hraje si s číselníkem telefonním, že již nemusí mu nic připomínati, jelikož papíruje v kanceláři, škody sepisuje, rozebírá, které že komponenty zakoupiti se musí.

A všechno rozmyslené ještě večer objednal na nádraží a pak nádražákovi Holubovi nařídil, aby připraven byl náklad převzít: „Pošlu k vám zítra dělníka Viermanna, s ním připravíte díly pily, by se na dílně dala sestaviti nová.“

Sedl si za stůl a sepisovati počal zprávu o neštěstí, mnul kořen svého nosu.

Když dopsal, pečlivě list papíru přehnul.

I naklonil se a ponastrčil zadnici, aby vzduch, jenž zadržeti nemohl, nehlučně z něj alespoň vyšel. Tak zabavil se.

Spal lehkou dekou přikryt.

3. den I měl návštěvu pracovní, přivedl dělník Bořil svou ženu a dělník přinakloněn ve dveřích stál, rukáv haleny mnul i pozdravil podvakráte a za ním nakukovala dělníkova žena a pohladil psa proti srsti svého vlčáka a řekl Bořilovi: „Nu, spusťte, Bořile, dělníku u mě zaměstnaný, jistě jste nepřišel, abyste mi ukazoval ve dveřích, kterak dovedete ponížený stát.“

A dělník popostrčil manželku do místnosti, počal ji doporučovati, že zastane práci za mrtvého dělníka, o něhož den předtím přišli, a optal se ředitel, vzhlížeje na Bořilovou zpoza brýlí, zda ve strojírenství někdy pracovala, a přestože Bořilova žena řekla, že ne, přestože zaváhal, nakonec ji přijal od týdne následujícího, jelikož pracovníky do továrny potřeboval. A pak nakázal odcházejícím: „Pošlete sem vdovu Prouzeovou, jelikož s touto nutně potřebuji mluvit,“ pak poposedl na křesle, „a vy, Bořile, ještě se v domě u Prouzeové stavte, s bednou, ať má manžela kam uložit, vzpravte ji o tom, že toto bude dárek z fabriky.“

Odešel Bořil i s manželkou a škrtl na výplatní listině jméno Prouzeové, vemlouvaje sobě, tužkou se v řídkých škrabaje vlasech: „I takto nemohu tu takovou potřebovati, jelikož ta s manželem zabitým připomínala by ostatním dělníkům neštěstí, chodila by po továrních chodbách v minutách volna, pomlouvala by mne jenom.“

A když se zanedlouho Prouzeová u něj objevila s víčky červenými, v papírech si zapisoval řka, že ji propouští, a nesvolil, aby ve fabrice pracovala, a očekával, že tato prositi bude či jej přemlouvati, vysvětlovati, že nic nezavinila, ale jenom připovstala ze židle, kterou jí předtím nabídl, odešla z jeho kanceláře mlčky.

A špatný pocit měl, koukal, jak potichu zavírá dveře, že tuto bez práce nechal, a představoval si, že jemu by někdo takové příkoří učinil. Tehdy si představil, kterak vdova pláče v chatrči, v níž nájem platí, v chatrči u řeky, a tehdy dostal nepříjemný pocit z toho, že vlastně tato představa citově téměř se ho nedotkla, a nějak mu přišlo najednou, že až jemu neštěstí se stane, i jiným stejně jako to jeho nynější lhostejné bude.

Pak zabouchl desky, nevzpomněl si již na Prouzeovou více.

Nato zavolal k sobě do kanceláře dělníka Viermanna a brzo tento přiběhl, poslal jej pro součástky nové pily ozubené, jež měli přivézt na nádraží ten den, i vybavil jej penězi pro nádražáka, který, jak pravil, měl mu pomoci se složením krabic.

„Vše dobře vyřiďte, Viermanne, jelikož cenné jsou části stroje, který převzít máte.“

A když Viermann odešel, telefonoval na nádraží, všechno zopakoval Holubovi, že za ním Viermann přijde, že pro něj bude výplatu míti, a položil sluchátko, otevřel šuplík, vyjmul cigarety, zapálil si.

A neměl, co by dělal, po kanceláři přecházel, zamřížovaným oknem občas se koukl na tovární dvůr, na nějž zprudka svítilo slunce, a od dlaždic se odráželo.

Za několik půlhodin zaklepal na dveře Viermann, ve dveřích rychle hlásil: „Pila, řediteli, nepřijela, vlakvedoucí, který řídil lokomotivu, o žádném nevěděl zboží, ba i Holub nádražák se divil. Pila nepřijela…“ A podivil se Starý, podivil se, ale Viermann stojící stále na prahu kanceláře zodvětil: „Budete-li chtíti, zatelefonujte na nádraží, Holuba optejte se tam, nádražáka, potvrdí vám moje slova.“

Večer přihnal se vítr, dokumenty na stole, u nějž Starý pracoval, posunovati počal, zachytil papíry, drže je v ruce, vstal okenice zavřít, papíry ve větru se chvěly, otravovaly jej, všelijak jej bily do hřbetu dlaně.

Zavřel a zajistil kličku.

Pes vystrašený oddechoval, jelikož prudká bouře letní bušila do Starého oken.

4. den I telefon zvonil u něj v Moltkeho vile vytočený a zuřivý a uštěpačný byl Moltke v telefonu. Obviňoval jej, že jemu krátí zisky, že jemu všechny ztržené nepředává peníze, i lekl se ředitel v první chvíli, ale uklidňoval se, že vše se vysvětliti musí, jelikož všechny česílka podrobně má vepisovaná v lejstrech, proto klidně ředitel odpovídal, klidně mu odvěcel, že nyní čas nemá, ba navrch kterýs klepáním na dveře jej rušil, a řekl Moltkemu, že peníze se jistě najdou, až za ním večer zajde.

„Inu, řediteli Starý, do večera vám čas dám, k večeru přijeďte, jelikož potřebuji tu hotovost chtíti mít.“

A zavřel desky, kde rozepisoval dělnické dny placené, které z týdně vypočítával odpracovaných hodin, zavázal tkaničkou a zamkl do sekretáře, pak teprve vpustil člověka a byl to syn dělnice Prouzeové, Čeněk pubertální, a tento doprošovati se počal o práci a uvědomil si ředitel, že nakázal mu Moltke, aby z rodiny Prouzeových nižádného dalšího nepříjmal.

Již zvedal dlaň a chtěl s ní zamávati zamítavě, jeho ruka poklesla, pomyslel si: „Mám dva důvody, proč jinocha přijmout: Nezkušeného bych mohl přijmout, na jehož výplatě bych ušetřil,“ a stále ještě, s poloskleslou rukou opřen o sklo stolu byl, „také že mi dělnice líto bylo, že se Moltke ani dozvěděti o Čeňkovi, jenž na čele ještě akné nosí, nemusí,“ a polohlasem ještě sobě zamumlal si, skřípnuv řezáky: „A ani by se to továrník nedověděl, jelikož nestará se o chod továrny, stará se jenom o zisky, které předávám jemu. Navzdor Moltkemu podezíravému…“

A řekl mladíkovi pubertálnímu, že jej za omezených podmínek přijme. A děkoval mu převelice pubertální Čeněk a děkoval mu, až to jemu nepříjemné bylo.

Pak když se odporoučovával Čeněk, jsa přijat, již sahal po tužce, se jej chystal zapsat na seznam méně placených zaměstnanců, a potom najednou pubertální Čeněk zažádal: „A ještě o jednu věc bych vás chtěl poprositi, víte, byli jsme okradeni, ni nemáme na pohřeb, poprosil bych vás o zálohu, již byste mi vyplatil již nyní, jelikož tyto peníze matce potřebuji donést, aby z nich zaplatila toho, který by hrob vykopal.“ A vzpomněl si Starý na Prouzeovou, jak od něj odcházela, a vzpomněl si na smutný výraz v její tváři, pod sako sahnul, svoji vyňal peněženku a zálohu vyplatil pubertálnímu Čeňkovi trochou peněz. S těmito onen odešel a ředitel Moltkeho Starý usmíval se a ředitel Moltkeho Starý ze sebe dobrý měl pocit, že vypomohl dělnici, že vypomohl jejímu synu, že tato, ó, a převelice jemu vděčná bude.

Večer se upomenul, že k Moltkemu má zajet.

Hvízdl na svého psa, který poslušně běžel za ním do automobilu, který poté co kopřivami obrostlý označkoval sloupek, na zadní sedadlo automobilu vyskočil, dýchaje s otevřenou tlamou na ředitele Moltkeho Starého, svého pána, čekal, kdy nastartuje auto.

A dojeli k Moltkeho vile, psi rozeštěkali se na sebe, jakmile vlčák Starého vyskočil z auta, a Moltke čekal jej již před domem, pokynul jemu, aby jej následoval, po schodech s kobercem do patra šli. Psa na vodítku přivázaného měl a ukazoval Moltke na trezor a tvrdil, že z tohoto ztratily se jemu peníze, a Starý ukázal na svého psa, řekl:

„Vizte, Moltke, toto bude pro vás důkaz, jelikož není tvora, který by po stopách pachových věrněji chodil nade psa.“ A vskutku, nechal očichati vycvičeným vlčákem svým se srstí lesklou trezor a pes již se na příkaz rozeběhl a očichávaje koberec mířil k pokoji Moltkeho syna. Tam na dveře zaškrabal, kňučel, když jej ředitel po hlavě hladil. A vyčítavě se ředitel rozloučiv, z Moltkeho odešel vily.

A bolely ho oči, jelikož celý den do lejster koukal, a když se zešeřilo, z lenosti nevstal hned, lampu elektrickou nerozsvítil.

„Inu, projít bych se měl, abych vydechl si trochu, abych srovnal sobě záda, neboť teplá je noc.“

Teplá byla noc, se svým se šel projít psem.

Klidně se procházel, veda psa na vodítku a voněly stromy od Styrkových sadů a po Okružní kráčel ulici a rozhodl se, že po nábřeží se projde, a tu se od hotelu MIM automobil vyřítil a neobratně řízen málem by jej přejel, uleknuv se strhl psa kviknuvšího na vodítku k noze a hněv v něm vzkypěl, a aby se uklidnil, zhluboka dýchal. Štěkal pes několikráte po ulici, ozvěna noční jeho štěkot nesla.

„Nenechám se z míry vyvésti takovým řidičem lehkomyslným, takovým řidičem lhostejným, půjdu dále na nábřeží, nejlépe se procházkou uklidním.“ A zamířil dále k řece, prsty vodítko svírající třásly se mu, celé vodítko chvělo se též, že pes se několikrát ohlédl jeho. A byl by již zahnul do Nábřežní ulice, když před Theátrem uviděl státi auto, které jej ohrozilo, ba uviděl, že v něm řidič sedí, a rychle pospíchal, aby jej tam stihnul, aby takovému vynadal, a podivil se, když rozpoznal, že na místě řidičově žena sedí, Kötzová Marianna. Poklepal na okénko, a když jej Marianna stahla, počal ji peskovati: „Tak jste jela, ženo, copak pozor nemůžete dáti, jezdíte rychle a chodce srazila byste ledabyle v povzneseném rozpoložení kráčejícího, a ne-li jeho, pak alespoň psa, který nejednu podstatnou službu pro chodce vykonal? Takto vám povyhrozím, že příště, stane-li se podobně, vězte, že psa nechám, aby pokousal vás, neboť stejně nic si nezasloužíte jiného.“ A aniž by čekal, co mu divadelníkova manželka odpoví, v rychlé, nahněvané pokračoval chůzi.

5. den Nevyspalý byl po ránu.

Uvažoval, že by pracovní sílu do továrny přijal, volné že má místo, jež by potřeboval obsaditi. „Jediná, jež mne napadá právě po ránu takto, děvče je, které oběd mi před nehodou vařilo, vida, o tuto bych mohl Boušeho požádat, že přece zaměstnal bych ji ne na práci příležitostnou, leč na úvazek plný.“ A zatelefonoval doktoru Boušemu do sirotčince, jenomže od něj se dověděl, že Tonička v budově již nepřebývá, ba že nižádné o ní nemá doktor zprávy od té chvílé, co jí nádor beznadějný při vyšetření našel.

Rozladilo jej.

Ale vzápětí návštěvu v kanceláři měl a onen byl dělník Mause, který o práci jej žádal.

A věděl, že pro takového práci má, třebaže přijal pubertálního Čeňka ve včerejším dopoledni, a ani se mnoho na dělníka velice neupraveného nekoukal, poslouchal jej ledabyle, když mu říkal, že do města právě za prací přijel, a zapsal jej do knihy zaměstnanců a byl spokojen, že je situace vyřešena, když zase osaměl. „A je lépe, jistě bych raději jednal s děvčetem mi milým, ale zdá se, že takovýto dělník přivandrovalec odborněji pracovati bude.“

A zase upomněl se na to, že by měl poznovu zavolati a optati se Holuba, nemá-li o pile nějaké nové zprávy, o zdržení vlakovém, o tom, zda nějaký netelefonoval, že pilu vykládati chce, když zašpiněný člověk se v jeho kanceláři objevil a byl by jej ihned vyhodil, také proto, že pes na něj vrčel, pes jeho vlčák uštěkával jaksi: „Odejděte, již jsem dnes podobného vám přijal, dalšího v úmyslu zaměstnati nemám, jelikož takoví, jako jste vy, lehko se společně sbratří, společně pak pašovati na pracoviště alkohol budou, podávati dělníkům samostatně pracujícím, které takto žloutenkou ještě nakazí…“ Ale přerušil jej žebrák, řekl, že nepřišel prositi o práci, řekl, že pověděti Starému přišel, kde je pila, kterou shání, že o ní ví, že v autě jel se zloději, kteří ji za město odváželi, že toto místo snadno určí. A Starý plácnul vlčáka po hřbetě, aby se uklidnil, a rychle se žebráka zeptal, zdali mu nepoví, kam že pilu vezli, a žebrák prozradil a zapsal si na papírek místo vyřeknuté.

Pak i si o peníze za informaci žebrák řekl drze a tehdy se ředitel naštval, jelikož nechtěl dáti, také že dal již ze svého včera synovi vdovy, co nemusel, nechtěl opakovati svoji rozdavačnost a již vyhazoval žebráka, již mu radil, aby co nejrychleji odešel, jinak že na něj pustí psa. A rozčiloval se žebrák, říkal, že ještě zná věci, které by ředitele mohly zajímati, ale neposlouchal jej již Moltkeho ředitel.

A pak pohladil psa po hlavě, a když se na dvůr koukal, by zkontroloval, že se po dílnách žebrák potulovati nebude, když kontroloval jej, jak odchází po továrním dvoře, uviděl dělníka Viermanna, a na tohoto pozdě přišedšího zavolal a řekl jemu, že společně pojedou pro ztracenou pilu.

A pospíchal ředitel ku garážím, pospíchal, aby onu pilu kotoučovou složenu měl ve fabrice, jelikož takto majetek Moltkemu spravovati loajálně chtěl.

A společně vyjeli automobilem drncavým.

Seděl v automobilu, čekal, nežli Viermann naloží stroj, čekal, nudil se a koukal zaprášeným oknem do krajiny, na nebi oslnivé svítilo slunce a odklopil stínítko a pozoroval hekajícího dělníka zrcátkem.

A pak pilu naloženu měli, vraceli se nazpět do továrny.

Poděkoval dělníkovi, když od něj klíčky bral.

Odpoledne byl vlčáka svého dovádivého za městem vyvenčit, loukou procházel se až za nádražím, klacky psovi házel, pak nechal psa volně pobíhati po louce, vědom si, že cvičený takový potřebuje proběhnout se občas, a lehl si do trávy, povolil kalhoty na pupku, usnouti mu bylo přepříjemně, i přestože jej stébla nalomená za krkem popichovala.

A smutno mu bylo při pohledu do dalekého kraje.

Tištěná verze knihy
Pětidenní komedie městská - tištěná verze