Prouzeová, Anna st.

1. den A po dešti venku slunce zasvítilo mezi mraky.

A vzduch v pokoji prosvětlil se.

I dobrou náladu měla, za krkem hladila se v posteli a usmívala se, pomrkávala, jelikož dopoledne měla volno, do práce nemusela, i si přispat mohla a dalšího dne se v továrně ani ukázati nemusela, neboť nebyla pro ni prý ve fabrice práce, jelikož na dílně, kde pracovala, pilu vysokootáčkovou vyměněnu měli, přišroubovanou ku podlaze měli, a dnes směla do práce až odpoledne jít, tuto s dělnicí Lenkou upevniti šrouby ku podlaze, vyčistiti ji, jak jí ředitel Starý nařídil.

Probudila děti svoje, vše pospravila a Anička hrála si v kuchyni, a ba že jí i pomohla nádobí poklidit, poté co najedli se s Čeňkem společně a Čeněk vytratil se do pokoje za kuchyní. A polévky plný vařila hrnec, aby i na zítřek měli, jelikož čekala, že dalšího dne uklidí byt celý, že nezbude jí na vaření čas. „I stejnak, ve špajzu nemáme zrovna zásoby, chudá jsmeť rodina dělnická.“

A tu ji napadlo, že by mohla do domácích prací Čeňka zapojit, neboť takový výrostek mohl by matce pomáhati, a věru když vstoupila do pokoje, aniž by zaklepala, kam odešel Čeněk, přistihla jej, kterak je zakryt dekou, na kanapi leží, vylekaně sebou trhnul v pokoji horkém, kde pot Čeňkův cítit byl.

„Pročpak máš, synu, výrostku, na sobě deku, pršelo sice zrána, nyní však vzduch věru chladný není…“ Pak se odmlčela a prohlédla si Čeňkův výraz zaražený, začervenalý jeho obličej a neřekla nic více, odešla, jelikož si uvědomila, že přikryt nemůže být z jiného důvodu, nežli aby onanii pod dekou uschoval.

Do kuchyně se vrátila beze slova, zamíchala v polévce.

A šramot slyšela z pokoje dětského a bouchly venkovní dveře, jak odešel z domu pubertální Čeněk, a matka se pousmála, pravila Aničce, by hodná doma byla, že musí do továrny, peníze pro ni vydělávat.

Pracovala pak po obědě s pomocnou dělnicí Lenkou, která nízkou výplatu od ředitele Starého dostávala, a ponk pily připevňovaly s Lenkou ke stolu, aniž společně bavily se, aniž jí slovo řekla manželka Prouzeová jiné, nežli které práce týkalo se. Společně čistily kryt od mazu, protože pila zeleně nastříkaná koupena byla zánovní, pak sama pilníkem drsným zakulacovala ostré hrany plechu, když telefonicky její odvolali pomocnici. A nadávala, že na takovou musí jednosama býti práci: „I ředitel stroj si nechá dovézt, i ženské nechá, by jej připravily.“

Hodila s černými šmouhami přes páku hadr.

Večer se vrátil manžel z hospody, večeři pojedli za soumraku, poklidila na stole po nich, Prouze, manžel její, Aničku maje na klíně, usmíval se hladě ji, v kníru zrzavém Anička šimrala jej.

V noci přilehl k ní dělník Prouze, pevně ji za paži chytil, přitiskl se k ní a ona k pupku jeho přimáčkla se.

Souložili společně, když souložili, výpary pivní vydechoval ji do obličeje a cítila je, třebaže se přiopile snažil ohleduplný být a odfukovat stranou a cítila svou naplněnu jeho údem. Pak uspokojivše se společně, oddechovala přimáčknuta pod manželem, jelikož vyvrcholení po porodech rychleji jí přicházívalo, a usmívala se jaksi pro sebe, když si upomenula manželovu naivní ohleduplnost, pak jemu vyprávěla, vískajíc jej v kštici prořídlé, že syna přistihla, kterak pudy uvolňuje: „I hle, manželi, nebude dlouho trvat a do práce půjde a můžeme se těšit, že rozpočet rodinný i synek podpoří.“

A odvětil jí manžel poněkud unaveně:

„Peníze potřebuješ, manželko, a komodu, krám jakýsi neprodáš, hle, dnes jsem s obchodníkem mluvil, který nemálo by nám za ni dal, věř, že by takový peníz rodině prospěl.“ A odmítla se dál bavit o komodě, která zesnulé její matce patřívala, pověděla, ať raději spí již.

Usnul vzápětí a ona vstala z postele a vymočiti došla se, utřela na stehnech, co z ní ukáplo, pak když předsíní procházela, všimla se, že Čeňkovy boty na svém místě nestojí, a potmě do kuchyně šla. Tam opřela se o parapet, do noční koukala se ulice.

Čekala na syna, stíny na stropě sledovala a uvědomila si, že již je natolik pozdě, aby o něj dostala strach.

A rozsvítila a na lavici sedla, v časopisu listovala obrázkovém, fotek plném, soustředit se na něj nemohla, jelikož svírala ji silněji a silněji u žaludku obava, aby něco nestalo se jemu, a přemýšlela-li takto, představovala-li si všemožné situace krvavé, jimiž lidské může býti ničeno synovo tělo, obavy vzrůstaly její a do okna koukala se mimoděk, a když syn Čeněk přišel, vběhla do předsíně a tu ucítila, že pil, a spustila na něj, že pozdě a opilý chodí.

„Nu, to je taková mateřská starost, že pořád o své se musí potomky obávat.“ Odvětil jí Čeněk a do postele se coural.

„Ani neumyl se, hle jej, že prostěradlo budu muset čistit.“

2. den A matka Aničku si posadila na klín, Aničku, která předtím pletla se jí pode nohy, když vařila, a učila ji souvislému čtení, které by ve svém věku znáti již měla, a rozčilovala se matka, kdykoli Anička nevěděla, kdykoli vymýšlela si odpovědi z knihy, jejíž matka stránky otáčela, hledajíc slova písmem co největším napsaná, ale jaksi nemohla se Anička soustřediti, jaksi raději plácala po stole, kdykoli mravenec kolem lezl, a naštvala se matka, pohlavek dítěti vlepila, řekla: „Tady seď, prach půjdu utříti, tady seď, zkoušej číst si sama.“

I ozvalo se zaklepání na dveře a ona, vytržena z utírání prachu, otevřela vdově Kopáčové vyděšené a tato drmolila, že se ve fabrice stalo neštěstí, ať se rychle podívat běží, a ztěžklo její dýchání a srdce počalo jí rychleji bít a s vdovou rozeběhla se do fabriky a vyrazila tak spěšně, že i opomněla uzamknout chudý jejich dům. A křičela za ní Anička, ale nevnímala ji matka, která vše se potřebovala dověděti jistě.

A prošly udýchané branou fabriky a nebezpečně projel kolem nich právě automobil, který zabrzdil přímo přede dveřmi plechovými, z něj dva vystoupili muži, dveřmi pospíšili, do kterých také směřovaly tyto dvě ženy mlčky, a málem by na oleji vylitém uklouzla manželka Prouzeova, málem by se byla natáhla na panelové cestě, zakopnuvší o vozík s kolečkem odmontovaným neopravený, a horká kovová byla již klika, to jak celé dopoledne slunce do ní pražilo, a práskly za nimi dveře a kolem šaten dělnických proběhly přímo až k dílně, kde pracoval Prouze, jenomže zamčená byla a v té chvíli stiskla Prouzeová vdově Kopáčové ruku a pevně a držela se jí a jaksi počala paniku pociťovat, neklid takový neovladatelný, a lomcovala dveřmi, leč žádný je neotevíral.

A chytila ji vdova Kopáčová a řekla, že domů půjdou, a nechtěla a slabost ve svalstvu stehenním rozechvěla její nohy a přesvědčila ji vdova Kopáčová, by s ní se odebrala domů, že tam s ní pobude, že tam s ní o všem povypráví.

Udělala doma kávu, vdově Kopáčové nabídla, z okna koukala a chtěla si otřít oči a zjistila, že prachovkou chystá si je otřít, a přes opěradlo židle převěsila ji a pořád se do okna koukala a neposlouchala ženu, která poněkud zúčastněně hovořila, kávu srkajíc, a pořád se z okna koukala, hladila prsty prachovku.

Každé chvíle neklid ji vynesl na nohy, přecházela po místnosti sledována zrakem vdovy Kopáčové, oknem otevřeným vykláněla se, až by muškátové květináče převrátila, pro sebe přemlouvala se, že naději má, že staré ženské upovídané takto nemusí věřiti vše. Pak z předsíně volali Viermann a Bořil, zda je někdo doma, volali, zda se s někým pozdraviti můžou. A ze židle vyskočila, vdovou následována.

A v předsíni uviděla, že donesli manžela jejího v celtě zabaleného, a z celty krev kapala a botou ji Viermann roztíral a tak si na botník sedla, potichu, že jí sotva bylo rozumět, zamumlala cosi, zaslechla vdovu Kopáčovou, kterak povídá, aby ho na postel dali, aby jej donesli do ložnice, tam poupravili co spícího.

A seděla dále na botníku.

A chtěla, aby přišly její děti domů.

A měla ruce k čelu přitisknuté, když se pubertální dítě uhrovité její Čeněk navrátilo, a ve dveřích do kuchyně stál a dívala se červenýma očima na něj a všímala si, že i jeho oči vlhnou, že se i jeho bělmo krví nalévá. A chtěla jemu říci o neštěstí, leč nedovedla vysloviti, ukázala na ložnice dveře, rozbrečela se silně a ztěžka se postavila, opírajíc se o stůl na unavených nohou. A došli společně do místnosti, kde na posteli živitel dělník Prouze ležel, a ode dveří ku posteli šmouha byla krvavá, v ní přilepena lžíce byla, kýmsi upuštěná.

V kuchyni seděli, matka Prouzeová, která ráno postavila polévku na sporák, že ji ku obědu ohřeje, vstala, k tomuto přešla hrnci, naběračkou v tuku sraženém na hladině zatočila.

V předsíni bouchly dveře, průvan ve vlhké ucítila tváři.

A velice se lekla.

A rychle s Čeňkem dveře zavřeli do ložnice a v předsíni zhlédli dítě Aničku a ta hned k matce přiběhla a přivinula se k ní a doptávala se, co že se stalo, že Antonín naznačil cos.

A Aniččiného bála se zachování.

A v prstech naběračku neudržela a nenašla odvahu nic pověděti, jelikož se bála Aniččiného zachováni, a Anička do ložnice zamířila a zastavila ji přitom a řekla jí, ať nechodí tam, kde leží ten, který ji již do náruče nevezme.

Společně pak se zoufale rozbrečely.

Setmělo se, večer pomalu jí jaksi ubíhal, Anička v kuchyni spala a neklidný byl její spánek a nechtěla se jí ani dotknout a ticho bylo a horko a věděla, že by se potřebovala vykoupat a k vykoupání líná jaksi stále byla.

A takto z domu vyšla a šla ulicí Špitálskou a mířila, třebaže o tom ani nepřemýšlela, mířila mezi lidi, mířila do hostince U Moudra, jelikož se jaksi všechno chtěla dovědět, jelikož věděla, že v hospodě jsou dělníci všelicí, kteří o neštěstí si vyprávěti budou.

A ještě ani nedošla na náměstí, když uviděla slepce, slepého chudáka Brožka, kterak se ubírá ulicí, kterak osahává rukou sokl kamenný. Tam se posadil, vytáhl cigarety, na kameni seděl a pokuřoval.

A oslovil ji poloslepý Brožek, když šla kolem, a očima divně kroutil a celá tvář jeho primitivní byla a natahoval ruku o almužnu a v té chvíli silnou pocítila bolest a jaksi nepřišel jí prachvůbec žebrák důležitý a lekla se očí vpadlých slepeckých zkřivených, jež nepoužíval a které strach jí naháněly, a nepřemýšlela jinak, nežli že její nejdůležitější jsou, a protože člověk, který zoufalství prožívá, hrubě sobecky se chová, hlasitě jaksi ničeho nevšímá si, a tak Prouzeová, žena, jíž dnes stroj fabrikantův zabil muže, utrhla se na něj, který vstal a odstupoval obezřetně vzad, a na celou ulici křičela, byla by udeřila, nevyšel-li by od náměstí pomocník Oplt, policejní podúředník, a nechytil-li by ji za rameno rázně, a nežli stačil cosi povědět, nežli stačil pořádek činit, svěsila Prouzeová, vdova, ruce a v prudký pláč upadla s výdechem vlastním.

Odcházela, nevšímajíc ničeho si za sebou.

Před hospodou slzy otřela své a tam chtěla, jelikož věděla, že zde se nejspíše nadá odpovědi, který zavinil neštěstí dopolední.

A na zblácené rohožce se pozastavila, pak k pípě zamířla, dlaněmi opřela se o pult, ptala se po dělnících, zda kdosi nezmínil se o podrobnostech, co se ve fabrice dopoledne přihodilo. A odpověděl hospodský Moudrý, který pohledem uhnul najednou a zadíval se do dveří, jimiž pomocník policejní vešel, pomocník, jenž za rameno ji chytil přede chvílí:

„Prouzeová, ženo, ničehož nevím, jsem hospodský, který drby všeliké od svých hostů nemůže ani vnímat, jelikož kdekterý přijde, kdekterý, jenž se nudí, vypráví a vyprávění konce nemá, co vím však, že včera opilý tu byl spoludělník manžela vašeho Jánoš, který snažil se i svést tu Jiřinku Karlíkovou.“ A tázala se přímo: „A divil byste se, kdyby alkohol z takto rozkuráženého do druhého dne nevyprchal?“ „A věru nedivil bych se, že alkohol měl ještě v krvi druhý den dnešní.“ A ukázal na servírku, která kývla mlčky. A tehdy se Oplt, jenž najednou polovinu pivní sklenice vypil hospodským právě natočené, k rozhovoru přidal a podíval se na ženu a této řekl, že se nebude již nic vyšetřovat, jelikož je záležitost uzavřená, že nadřízený jeho řekl, že neštěstí náhodné se ve fabrice stalo, a takto to zapsané bylo v policejní zprávě.

Otočila se vdova a z hospody bez pozdravu vyšla a klela cestou domů, klela a nadávala sprostě, hlasitě poněkud.

3. den Potlačená, brzy se probudila a v židlích se probudila, které na noc si připravila, jelikož v posteli v celtě studený její manžel ležel, a budík ještě ani nezazvonil a zamáčkla jej, aby později nezvonil přebytečně. Pak se zahleděla na manžela, který ještě v posteli ležel, a přišla k němu a pohladit zkusila jej a ucukla, jelikož jeho kůže jaksi studená a utvrdlá byla.

Pak aniž by se na to soustředila, Aničce a Čeňkovi snídani připravila, chleba namazala marmeládou, nůž do sklenice zapíchla zpátky.

Mlčeli všichni, ona na chleba se koukala.

A pak se vydala do fabriky, aniž by snídaně se dotkla.

Ranní šla ulicí a chvílemi ji obavy z chvil, které ji čekají, zachvacovaly.

A ve fabrice se postavila k ponku, kde vykonávala mechanickou práci, kde ohýbala dráty neustále stejně, podávala je vedlestojícímu dělníkovi Hanzlíčkovi, a že zamyšlena byla, uslzená, často drát jí z ruky vypadl a Hanzlíček jí poradil, aby raději si ke krabicím se zkroucenýmmi plechy sedla, jelikož takto rozrušená klidně by se i zraniti mohla. Lesklé kousky kovu zvedla z krabice, prohlížela si je, na jeden z nich slza její padla.

A skříply panty dveří plechových, vyskočila ze stoličky, když vešel dělník Bořil se svojí manželkou, a vytrhla si oko z látky na kalhotě, kterak se rychle leknuvší se obrátila k těm, kteří otevřeli dveře, jež prudce do umyvadla kleply.

Pravila Bořilovi větu jakousi zmatenou a Bořil odvětil, aby zašla za ředitelem, který si přeje, aby si s ním promluvila.

A v kanceláři ředitele okna otevřená byla a zápach z cigaret jenom mírný v pokoji byl a tento z textilu všelikého vycházel.

A ředitel Starý pokynul jí a ona na židli si sedla a ramena jí povisla, jelikož neměla sílu vzpřímeně je držet.

Koberce vzory sledovala, pozdravila a otřela si vlasy ze zpoceného čela a ředitel Moltkeho fabriky jí oznamoval:

„Dělnice, třebaže jste přišla o manžela, musím vám sdělit, že vás již nepotřebujeme, pohleďte na sebe, zhodnoťte, zda jste pracovati schopná, sama zhodnoťte, zda by váš stav nemohl zapříčinit podobné neštěstí, jemuž podlehl váš manžel.“ A přešel ředitel nyní po kanceláři. „Vězte, že jste propuštěna, a vězte, že nemohu o takových věcech diskutovat, chápejte, že je to i ve vašem zájmu, nyní odejděte, běžte domů pospravit záležitosti, které se mrtvoly týkají.“

A dělnice, vdova Prouzeová, vysmrkla se a vyšla ven a vyšla před fabriku a tam jaksi se jí zazdálo, že vzduch je venku zcela čerstvý. A jdouc domů přemýšlela a kroky její jaksi uklidňovaly ji, jelikož byl jejich rytmus pravidelný, a nežli přišla domů, upomenula se na vydání, která budou mít nyní s pohřbem, na vydání, na něž rodina její nemá, a přišla domů a rozhlížela se a kdykoli se ku ložnici poohlédla, spustilo se do jejích víček, které takto trošku polité slzami přestávaly pálit.

A utěrka na prach visela ještě přes opěradlo židle.

A otevřela skříň, na stůl v kuchyni vyskládala, co po své matce zdědila, sako pánské manželovo a nehodnotné šperky jakési a toto všechno urovnala do kabely a odnesla do kšeftu k Štěpánu Novákovi, který vlídně se ke svým zákazníkům choval, a přestože když vstoupila a bouchla horní lištou ve dveřích do zvonku, jenž upozorňoval obchodníka na příchozího, a vlídně se choval i k ní, přestože v obchodě byla dívka, dcera jeho, s níž rozkazovačně hovořil.

A prodala a prodala i manželovo sako a líto jí bylo, když jej předávala, a již by se o manželovi s obchodníkem baviti začla, neboť jakousi naději na útěchu z rozhovoru byť i s cizím čekala, leč řekla si, že není zvědavý na uplakané, a zdálo se jí, že prodala dobře, do dlaně bankovky shrnovala. A vycházela, tu ji oslovil si ještě obchodník Štěpán Novák a optal se na komodu, zdali doma nemá.

„Mám.“ Pravila jemu a stiskla bankovky v kapse a sevřel se její žaludek, leč věděla, že chce-li vyplatit celý pohřeb, že prodati musí, a vzdechla si a řekla, že stejně její manžel komodu takovou nechtěl. A domluvili se na prodeji a že pro ni Štěpán Novák pošle.

„Sveze vás, zákaznice, sveze vás domů můj řidič.“ Poděkovala mu a počkala, nežli přivolá řidiče, a čekala na něj před krámem, a třebaže delší trvalo dobu, trpělivá byla, koukala se po ulici, vyhlížela jej. A v automobilu Chiller přijel, Chiller, který dříve popeláře ve městě dělával, cestou ni slova nepromluvila a cestou po očku se na ni díval, a když přijeli do domu Prouzeových, zaparkoval a byv zaveden do pokoje, koukal na mrtvolu v celtě zabalenou a říkal všeliké vtípky morbidní a zlost potlačovala Prouzeová velice a zavolala na Čeňka pubertálního, aby pomohl komodu naložit, že za ni zaplaceno dostala, a když popelář do auta sedal, optala se ho navrch, zda by pro tělo nezajel, až vyjedná pohřeb, a Chiller řekl, co si za takovou práci bere, a řekla jemu Prouzeová vdova, že zaplaceno dostane, že si jistě neopomněl všimnout, že od Štěpána Nováka obchodníka, jeho nadřízeného, dostala peněz dostatek.

A rozbrečela se, když odejel, a vzlykala žehrajíc sobě, co že bude s tělem činit, jak se bude chovat, co bude zařizování obíhat, a poté stavil se tam dělník Gustav Bořil a pravil, utišuje vlastně, aby nebrečela, že dřevěnou bednu nese, rakev takovou, a že pomůže Prouzeové vše připravit: „Jen v kuchyni zůstaňte, zastanu vše sám raději.“

Prouzeová v kuchyni čekala a teskně jí tak bylo.

Po manželovi kořalku doma schovanou nabídla Bořilovi, jelikož převelice jemu vděčná byla, a kořalku mu nalila a počastovala jej a blízkost cítila ku svému pomocníku.

Pak se dělník Bořil rozloučil.

A s pláčem vrátila se Anička do domova a s pláčem za matkou přišla a stěžovala si, že jiné se jí posmívají děti, a posadila si ji matka na klín, vískala ji ve vlasech. Anička slzami zmáčela jí sukni a ji vzala za ruku, pohladila.

Odešla k Jánošům vedle do ulice a zabouchala na jejich dveře, vyšla manželka Jánošova, jejíž manžel zraněn ležel, vyšla s nemluvnětem na ruce a pojednou nechtělo se jí plísnit děti vzájemně, nechtělo se jí jakkoli se odškodnění slovního pro svoji dceru domáhat, půjčila si nemluvně Vítka na ruku a kolébala jej a vykládala, máčíc slzami dupačky jeho, vzpomněla, jak Aničku takto měla, když Aničku s manželem v tomto věku uspávali, vykládala Jánošové, která ve dveřích stála a všechny svoje strasti a Jánošova manželka postěžovala si též, že je Jánoš dělník nemohoucí, a poněkud se Prouzeové ulevilo, že není v neštěstí sama tou, která o živitele přišla.

Rozsvítila v pokoji s rakví a vzala potomky do kuchyně a jedli, ale jedli málo. Poslala Aničku spát. Anička šla a matka s Čeňkem v pokoji zůstali sami.

A tu pojednou kdosi zaklepal na dveře a hlasy cizích dřevem tlumené ozvaly se, pak ulicí ozvala se přeprudká rána. A hrůzu pocítila, uvědomovala si, kterak jí v nohou a kolem žaludku odporně zatrnulo. A pubertální Čeněk připovstal ze židle řka: „Již nás, matko, vykrádati jdou, ta rána, která ozvala se, to nám vylomili zámek dveřní, již v předsíni stojí, již se dohadují, kterak vyvraždí nás, již se dohadují, jak nas utlučou a vyloupí.“ A rozebrečel se, přiběhl k matce, za ruku ji chytil.

Čekali a zatnuly se její svaly na krku, pevně mačkala jemu rameno.

Leč nikdo nevstupoval a poprosila Čeňka, by se do předsíně podívati šel, a nechtěl, žádal matku, by se podívati sama šla. A vstala, pomalu šla ke dveřím do předsíně vedoucím, za nimi poslouchala, nižádného hlasu ni šramotu neslyšela tam.

„A již se uklidněme, Čeňku pubertální, již se uklidněme, jelikož žádný není tam,“ řekla rozechvěle, když dveře otevřela do tmavé místnůstky.

A sedla na zem, Čeněk prosil ji, ať si stoupne, nechtěla a bila dlaní do země, Čeněk uchopil ji pod paží, pokoušel se ji ze země zvednout a ona zbezvládněla, pak sebrala se trochu, do postele šla si lehnout.

V noci se probudila.

A v noci neovládala se a hlasitě brečíc tlumila polštářem výkřiky a do polštáře volala, že nemá, kdo by se jí zastal, že nemá, koho by se dotkla, který by ji kolem ramen vzal paží silnější a chlupatou.

4. den I spočetla peníze, co u obchodníka stržila, počítala, říkala sobě, že jí takovéto stačí pravděpodobně, aby manžela mohla svého pohřbít. Uvažovala, kde na týdny další vezme peníze, a okenice otevřela, po bouři včerejší ještě v ulici Zadní louže stály. „I že bych krádež, která málem se nám včera přihodila, lživě oznámila na stanici policejní, chtěla po úředníkovi odškodnění?“ A podepřela bradu rukou svojí, do lokte zatlačil ji kamínek. „Ale řekl Oplt, řekl, že ničeho vyšetřovati nebude, i řekl Oplt, že nebude se dále chudými zajímati, já bych na policejní stanici přišla a tam by akorát se mi vysmál takový, aj, aj.“ A přistoupil k ní Čeněk, syn její vysoký stejně jako ona, i podívala se na něj a seznala rysy otcovy v jeho tváři, řekla mu: „Ach, Čeňku, kdyby dělník ještě žil, kdyby mrtvé svoje svalstvo svedl rozhýbati, jistě by vydělával živobytí a i by si poradil s daremníky, kteří dům náš mohou navštíviti. Ba i mi řekl ředitel fabriky, že mne propouští, a nesvolil, abych ve fabrice pracovala, inu, Čeňku, již jsi starý dosti, tuto nás budeš živiti muset.“ A pokýval Čeněk hlavou, Prouzeová, vdova, za ruku jej pochytila, vytrhl se jí. „I víš ty, co provedu nyní, nyní za Pillipem půjdu, za Pillipem doktorem, který jistě vypomůže nám, nyní před pohřbem, který jistě pomůže nám, jelikož on byl, který viděl, jak dotrpěl dělník Prouze.“ Zašklebil se Čeněk, uhrovitý, zašklebil se, řekl, že asi těžko, řekl, že Pillip rozdavačný není, že za ošetření mrtvoly Prouzeovy rozhodně zaplaceno od továrníka dostal, a matka pravila, že ne, že zkusí, a již ani se na Čeňka nepodívala, ani se s ním nerozloučila a pospíchala přes celé město a v horku a po mostě, na němž chudáci sedávají, do Dolního Města sešla a minula krámek obchodníka Háje a do Rothovy ulice došla, před ordinací doktora Pillipa se zastavila a věru udýchaná byla, propocená a věru již chtěla sahnouti na zvonek. Jen zahlédla tento, jak je v mosazi zasazený, jak ozdobné je písmo na zvonku, i zaváhala: „Jakpak by člověk, který utratí za nesmysly takové peníze, jakpak by rozdával…“ A nezazvonila, domů přese celé město navrátila se.

To odpoledne do domu k ní vdova Jánošová přišla.

Vítka, dítě nemluvně s sebou nesla, zdravila, neklidně se chovala a srdečně zdrženlivě jaksi a také vdovu objala Prouzeovou a o sobě mluvila jako o té, která též manžela postrádá, a když divila se Prouzeová, vysvětlila jí, otírajíc si orosené potem čelo, vytahujíc pramen zaseklý z náušnice vlasů prošedivělých: „Přišel chlap, jehož najal si doktor Pillip…“ I ulekla se a Jánošové se ptala, zdali doktor doopravdy, „ano, jistěže najati byli Pillipem doktorem, který vraždou nechal si za ošetření zaplatiti, věru, pravím vám, vdovo, od včerejška rovny jsme si v zoufalství.“ A objala ji Prouzeová tentokráte o své vůli a děkovala si, že dopoledne Pillipa nevyhledala, děkovala si, že zvonek v mosazi zasazený nestiskla, a pak utřela si oči, jimiž opět zaslzela. Jánošová, vdova, tiše řekla, jednou se zalyknuvši, že levný pohřeb míti budou, ba levnější mnohem, když společně se na všech výdajích budou podíleti, když do společné jámy manžely svoje uloží, a Prouzeová kývala, rukou hranu stolu hladila, třísku, o niž zavadila, loupala nehtem.

A Jánošová řekla, ať se nezdržují a do kostela jdou, který při hřbitově stojí: „A nedaleko je, na dohled je, vyražme se domluviti.“

A ponechavše děti doma jenom s Vítkem maličkým za farářem šly, s ním v chladu kostelním domluvily pohřeb, přemlouvaly faráře Mojžíše, který kolárek rozepnutý měl a vemlouval jim cenu svoji, u krku se škrábaje. Nakonec uvolil, že zadarmo sloužit bude.

Před kostelem Jánošová promluvila, řekla, že zajde ještě za Chillerem, který vozit mrtvá těla bude, jemuž musí připomenout, aby se i u Prouzeů stavil.

Seděla, počítala a překládala bankovky poslední, jež jí zbyly, po manželovi nepoohlédla se ani, který strnule ležel na posteli. Pak ale přistoupila k němu, mhouříc oči, až se jí v horku zamotala hlava, studené ruce jeho pod peřinu schovala a těžko ztuhlým svalstvem hýbla, zezadu promluvil na ni Čeněk, polekal ji: „Copak, Čeňku, že jsi bez pozdravu vešel, copak, Čeňku, že jsi tu…“

„Našel jsem si, matko práci, byl jsem se v továrně, kde otce zabil stroj, byl jsem se v kanceláři se u Starého optat, tento mne přijal, jak jsi mi radila, zachoval jsem se.“

Podívala se na dělníkovo tělo, zavřela jeho oči:

„I hle, Čeňku, otci tvému řekla nedávno jsem: Nebude dlouho trvat a do práce půjde a můžeme se těšit, že rozpočet rodinný synek podpoří.“

„A hle, navrch již jsem i zálohu dostal, a hle, již peníze nesu, ještě jsem nepracoval…“ A i se vdova po Prouzeovi podivila. A spokojeněji poprosila Čeňka, aby jí pomohl vybrati košili, již by nechali otci do hrobu, a společně zavánějící již tělo oblékli, košili uzapnuli.

5. den Anička s něčím se u prahu skloněná zabývala, drobného cosi vybírala tam.

Strojila se na pohřeb, šaty zapínala, zezadu gumičku od kalhotek spodních zachycenu měla a nešla se jí upraviti, rozčilovala se a zrovna dělnice vdova Kopáčová klepala na dveře a trhla sukní, povolila kůže uskřípnutá, otevřela dveře, Kopáčovou, vdovu, dále pozvala.

Pak se podívala na hodiny, které na kredenci měli, řekla, že kávu ještě mohou stihnouti si vypít, zeptala se, zda v létě horká vůbec bude Kopáčové chutnat, a uvařila ji, pak si sedla a pocítila, že ji nohy bolí od únavy, kávu srkla a lítila se vdova, mluvila překotně a kývala jí Prouzeová, zamyšlena, odpovídala jí posledními slovy jejích vět. Pak se v půli jedné z vět zvedla, zrovna když Kopáčová nedořekla, jak jí dcera ubila psa, přerušila ji, že podlahu vysmýčiti musí, aby nezlobila se, a napustila kýbl a kapala jí na nárty studená ta voda, což příjemné jí bylo, a ponořila ruce do kýblu.

Pak vytírala v předsíni a hulákala z kuchyně jí opuštěná stařena.

A neposlouchala, vytírala, máchala se v kýblu.

Pustila hadr, pozdravila varhaníka, Ebelleho pozdravila unaveně, seděla na zemi dále.

Varhaník přešlapoval a vykládal, že rozhodl se i on, že zdarma jim na pohřbu zahraje, a usmál se na vdovu a najednou Prouzeové sebe přišlo líto, si na lavici vysedla, kterou v předsíni měli, a svěsila ruce, ze kterých špinavá jí kapala voda, a špičkou pantofle kopla do hadru na zem upuštěného, plakala, vzhlédla k muži mladému, vzlykajíc nesrozumitelně zasípala: „Zahrejte, jelikož ráda se s tělem manželovým při hudbě rozloučím…“ Varhaník ustoupil o krok a v téže chvíli propukla v pláč a za ruku jej chytila.

Vdova Kopáčová z kuchyně vyšla nasupená. A když odkráčela tato nezvaná, Ebelle stál nad poloskleklou toto ženou, ptal se, proč že naštvaná tak byla. A vysvětlila mu manželka bývalá Prouzeová, že ta u ní byla, že celou dobu kvůli malichernostem nadávala na svou dceru, nadávala na ni, že zle se k ní chová, že psa jediného zabila jí.

A rozloučil se Ebelle: „Inu, přijďte tedy do kostela dnes, jak bylo domluveno.“

Dveře sám za sebou zavřel.

Nežli do kostela s dětmi šla, ještě se připomenout dostavila k Jánošové, ještě jí říci, že jejich pláč přese hudbu Ebelleho nebude tak slyšet. A pozvala ji Jánošová do ložnice, kde mrtvola dělníkova ležela. Vztek v horkém dni Prouzeovou proběhl, až v břiše nadechlo se jí, jelikož vzpomněla si, jelikož uviděla tělo chlapa, který mohl za veškeré její problémy, jelikož vzpomněla si na svědectví hospodského, který tohoto označil za opilce, jenž neodpovědně do práce chodí, který za smrt muže mohl jejího, a viděla, jak Jánošová tomuto upravuje límec, a v té chvíli rozkřičela se: „Tento je on. Dobře se vám stalo, lakomá vy ženská, dobře se vám stalo, že Pillip poslal chlapa, dobře se vám stalo, půjdu ještě dnes a děkovati budu Pillipovi, že pomstil mé vdovství, ach, kéž byste se připletla do nože jemu taky, kéž by i podřízl váš krk, kéž by hladov tady Vítek nemluvný rovněž umřel.“ A sprostě hlasitě nadávala jí i vdova po Jánošovi a byla by ji i praštila, nebyl-li by se Vítek rozbrečel, tohoto vzala do náručí. A hádaly by se dál, nebouchl-li by nyní přišedší Chiller nákladního vozu dveřmi, nezařval-li by, ať se nehádají již, že pro mrtvolu jede. A ptal se, zdali vzíti má již tělo, a Jánošová k posteli ukázala a tělo položil do bedny dřevěné, heknul, když je zvedal, hodil funě bednu na korbu automobilu, kde již Prouzeho naloženého měl.

Zajistil postranici.

Pak zaplatiti chtěl a podala mu bankovky a byly mezi nimi, i které Čeněk její vydělal.

Na pohřbu s dětmi u rakve provizorní stála, ramena se jí od breku třásla, Ebelle smutné hrál melodie, brečela, jelikož občas se do bedny ohlédnuvši, naposledy podobu si svého muže vštěpovala, jemuž, zdálo se jí, ztmavl knír.

A vycházela z kostela, hlava svědila ji, oči mhouřila na denním světle a Aničku ubrečenou za ruku vedla a Jánošova manželka přede ní šla se sklopenou hlavou: „A i nemá práva,“ a odplivla si na rozpálený asfalt.

Spala, vzlykala, do stropu koukala a samotno jí bylo.

Cvaknutí uslyšela kliky a velikou radost měla, že Anička k ní přišla, že Anička si k ní do postele vlezla a teplá byla, objala ji pevně, rameno dlaní zmačkla. A poslouchala, třebaže z únavy najednou již usínala, krvavou historku, již si Anička vymyslela, poslouchala, jak vraždu pomstila, třebaže otce nemají, a pohladila ji matka po vlasech, utřela svoji slzu do polštáře, Aničku pohladila. „Neboj se, Aničko, dítě moje, neboj se, živiti nás Čeněk nyní bude…“ „Ještě že Čeňka máme…“ Matce odpověděla tiše ta, která prsty nesilnými stiskla kůži jejího stehna, když usínala.

A v pokoji jí dobře po tmě se usínalo, jelikož cizí slyšela dech.

Tištěná verze knihy
Pětidenní komedie městská - tištěná verze