Prouze, Čeněk

1. den Se nudil.

Nakoukl do kuchyně, sestra malá otci k břichu měkkému se mačkala, matka v kuchyni voňavě kuchtila na sporáku.

Lehl si na záda na postel, ještě jednou zkontroloval, zda jsou dveře zavřené na kliku, pak přese sebe přetáhl deku a přikryt dráždil své přirození a činil se rychle, aby kdokoli jej nestačil přistihnout, a soustředěně ku výstřiku dokonal svoje počínání a ležel chvilku ještě dekou překryt, a to se najednou lekl, jelikož v pokoji se objevila matka, a tušil stydě se, že byl odhalen, a přikryt dekou hloupě se vymlouval a matka nechala jej po pokoji být, navrátila se nazpět do kuchyně a Čeněk urychleně všecho sémě pozutíral a uprchl zahanben z domu, po ulici bloumal zešeřelé.

A za rohem a jen jedenkráte zahnul za roh a vrstevníka potkal a tento, nesa lahev, pospíchal jaksi a zavolal na něj Čeněk pubertální, kam utíká, jako by jej naháněli. A zastavil se, prohlédl si Čeňka bez představení, ba že uspěchaně pravil jemu pode lampou, jež ulici osvětlovala, důležitě počal se tvářit, flaškou se vytahovat a Čeněk navrhl, že ji společně mohou vypít a společně povyprávět o životě.

Tedy upíjeli, městem procházeli, s lihem v krvi přibývajícím přestával se stydět Čeněk za svoje přistižení a pochvaloval si před Pavlíkem, pochvaloval si, když do ulice k továrně vedoucí, když ku kašně dorazili, stav svůj. Pavlík usmíval se do tváře jeho, sedli si na studené kameny kašny, tam kořalku do posetmění popíjeli. A zasnil se v jednu chvíli pubertální Čeněk, zasnil se a do hvězd, které té noci svítily na obloze zastírané mraky táhlými, z nichž spoprchávalo mrholivě, a do siných zadíval se a najednou se jemu zatočila hlava a poté podpírán chlapcem z nedalekého sirotčince zvracel v kašnu.

Zapotácel se, když si doma botky zouval, zapotácel se a ani se nelekl, když jeho matka rozsvítila v předsíni, nadávati počala šeptem. I nezbylo jemu nežli matku odbýt, nad jejím nadáváním rukou mávnout.

A neklidný byl jeho spánek a útroby tlačily jej, kdykoli si vůni lihoviny vybavil, závistivě pokukoval ku Aniččině postýlce, kde tato zlehka oddechovala.

2. den Polykal sousto, které z hrnce vytáhl matčina, zajímal se, kde je matka, Anička na zemi seděla, pomlaskával, Anička vyprávěla mu, že za matkou dělnice jakási přiběhla, že matku volala, ať s ní běží do továrny. „I strach mám jakýs o otce, protože vážně matka tvářila se, a také že nejinak se chovala ta, která pro ni přišla…,“ dopověděla. I mávl rukou pubertální Čeněk, na kanape se svalil, nohy na pelest jeho vystrčil, takto pohodlněji se mu leželo.

Usnul, když se probudil, sám doma byl, i rozhodl se, neboť nutkávě mu bylo, že chvíli nudnou onanií překoná, a na záchodě sobě přese žalud předkožku přetahoval, sprosté představoval si scény.

Když vystříkl, umyl konec pyje svého a vyrazil na ulici. Procházel se dělnickou čtvrtí, pálilo slunce do nezakryté jeho hlavy, potil se, nudil se, a tak navrátil se domů. Matku pozdravil a byl by ji již minul.

Pak se zarazil.

Z tichého jejího pozdravu vzlykot slyšel a přednaklonil se k ní pozorně a zjistil, že z jejích očí na stůl odkapává.

Její ruce o stolní desku bouchly. A zaváhal Čeněk, by se zeptal, matka ukázala na ložnice dveře pootevřené, Čeněk podepíraje matku nahlédl, kde otcova ležela mrtvola, nahlédl do ložnice, kde od postele vedla šmouha krvavá, na bílý obličej dělníka Prouzeho se podíval jen krátce, rychle uhnul zrakem.

Strach dostal, že na novou nezvykne si situaci.

A nechtěl být v pokoji s matkou, protože se před ní styděl a protože nutkání ku breku cítil výrazně, a Aničky si všiml, že v předpokoji stojí, zamlžil se jeho zrak, utekl a zamířil ke hřbitovu, jiným směrem vydal-li by se, na občany městské by narazil, před nimiž se plakat zdráhal, jelikož cítil, že brečí-li, pak se ulevuje jemu.

A opřel se u hřbitovní zdi, zátylek o zeď opřel.

Vybrečen byl jaksi, přemýšleti šlo mu najednou.

Až k večeru navracel se domů, Toničku potkal, která jemu podobného věku byla, a tato zastavila se s ním v Zadní ulici.

Odpočíval sedě.

A soustředit se jaksi nemohl a Tonička jala se jej tázat mírně, co že mu vadí, a popisoval jí: „Otce přinesli dnes domů mrtvého, ve fabrice zabitého, když na toto pomyslím, nejistotu cítím, o sebe se bojím.“ A pohladila jej Tonička po vlasech a příjemné mu její pohlazení bylo a sebelítostivě si je vychutnával, smrknul, otřel si nos, neboť najednou stud neměl před děvčetem.

Využil situace, poněžně v ústa políbil ji a počal Toničku osahávati a nechala se a věru i ona jemu do rozkroku sahla a ztopořilo se jemu, těbaže dnes zmasturbované, na otce neuvzpomněl ni. A byl by pokračoval v příjemných těchto pohybech, nevyrušila-li by je Viermannová, stařena takto, která hrubě a hlasitě se na ně osočila. A chtěl Toničce navrhnouti, že nechají stařenu na ulici nadávati, že nemusí je zajímati, ale Tonička byla vylekaná, i on vylekal se po ní, aniž by se rozloučil, odutekl, která u domu stála, na odutíkajícího jej zavolala ještě, aby ji někdy v sirotčinci navštívil.

Domů nechtěl, k mrtvole otcově, a dlouze váhal, jsa unavený.

3. den Probudil jej křik dětí.

Vstal, aby je odehnal z ulice, Anička, která vzlykla si, zastavila jej, vysvětlila, že jsou za ní, zatoužila vzlykajíc se rozptýliti s dětmi. Ulehl znovu na postel, zabořil hlavu do polštáře, pokukoval po sestře odcházející z domu.

Automobil zabrzdil před jejich domem, z něj vystoupil Chiller, špinavý chlap na okno bouchal a vstal konečně a záclonu poodrhnul Čeněk, Chiller čekal u nákladního automobilu, vyšel před dům, ptal se, koho chce.

„Matku tvou, chlapče, sháním, bylť jsem za ní poslán.“

A odpověděl Čeněk: „Doma není, šlať kamsi po povinnostech.“

„Aj, to tedy Laudmann, zhlouplý, popletl vše, neví as, kolik benzin stojí, který nákladní automobil spotřebuje, neví, kolik platiti se musí na nádraží při jeho nákupu.“

I zasakrovav ještě jednou odejel, mezitím vrátila se Anička z krátké své procházky domů a v kuchyni pofňukávala, aby ji rozptýlil, povídal si s ní o tom, proč s dětmi tak krátce byla, a sevřela rty. Čaj si nalil, že v horku žízeň měl, nalil si vlažný.

A zanedlouho brzdil zase u jejich domu Chiller a z nákladního automobilu vystoupila i Čeňkova matka a volala ho, zatímco Chiller, řidič, nakukoval z předsíně do pokoje, kde jeho otec ležel zcela bílý v obličeji, a Čeňka poprosila, zda by nepomohl Chillerovi naložiti komodu, skříňku takovou, že za ni zaplaceno má. Společně s Chillerem skříňku odtahli na korbu nákladního automobilu, namohl si necvičené svaly, bolela jej předloktí, dlaněmi si je třel, když se za nákladním automobilem koukal odjíždějícím.

Toužil, chtěl, aby již tělo otcovo odvezli.

Když se do domu z procházky vrátil, zaslechl hlas Aniččin ubrečený z kuchyně, jak stěžuje si matce, že se jí děti z ulice posmívají, že chlapci z ulice, ba i dcera Žita dělníka, vykazují ji ze své společnosti.

„I takto…,“ pravil sobě, sestry líto jemu bylo.

Svíčky u hlavy mrtvoly hořely. V kuchyni večeřeli.

„Běž spáti, Aničko, neboť unavená musíš býti.“ Matka pravila, jakmile dojedli.

Osamoceni s matkou v kuchyni zůstali, slyšel, jak sestra jeho v koupelně pouští vodovod, jak jej zastavuje.

Pak ticho bylo poněkud.

Hlasy uslyšel cizí zřetelně z předsíně, ale nežli se leknouti stačil, nežli jej napadnouti stačilo, kdo by toto mohl býti, nežli strach mohl si uvědomit, již se ozvala venku přede domem rána. Vyskočil Čeněk od stolu, směrem k otcovu úmrtnímu loži se koukl. A silný nebyl hotoviti se rodinu bránit. A představil si chlapy veliké, kteří každou chvílí do domu vstoupí, vystrašen přeběhl k matce a za ruku ji chytil, vzlykal v bezmocnosti: „Již nás, matko, vykrádati jdou, ta rána, která ozvala se, to nám vylomili zámek dveřní, již již vejdou, již se dohadují, jak nás utlučou a vyloupí, neboť ví, že dělník s námi nebdí.“

Báli se, ale žádný stále nevstupoval a matka postrčila jej, aby se přesvědčit šel do předsíně, že tak dlouho by zlodějům netrvalo.

Nechtěl, matku přemlouval: „Sama jdi se kouknout, jelikož mé nohy zdřevěněly, obávám se ku dveřím přistoupiti.“ A zvedla se Čeňkova matka, sama zkontrolovala předsíň, pravila vrátívší se, by se uklidnil, ale pak v kolenou podklesla a teprve nyní Čeněk vstal, pokoušel se ji Čeněk zvednout, prosil ji, aby vstala ze země, a v podpaží ji zvedal.

Když si odešla lehnout, v kuchyni dlel, zostuzený.

4. den Zarděl se, když si na včerejší noc vzpomněl, snažil se odpomenout vždycky, když taková vzpomínka vytanula mu v mysli.

„Raději se projít po městě půjdu, raději, abych rozptýlil se, procházeti se budu.“ A jen se obul, se zaposlouchal, pak vyrazil ven a v ulici, kde dům vykradených stál, již tam v ulici rozpoznal děti, uviděl ty, na něž Anička takto žalovala o den dříve: „I tyto děti se mi posmívají, k těmto dětem nesmím, jelikož bez otce jsem, se skupinou těchto dětí zakázáno mám se stýkat jimi.“ S skupinou dětskou se Anička dohadovala a pospíšil mezi ně rozčilen a Anička vyběhla jemu naproti a kolem ramen ji vzal, poradil, aby se domů vydala, on že ostatním vyčiní. A povalil Antonína, jenž nejblíže jemu stál, na zem a čiperně vyskočil chlapec a nadával, hroze jemu pěstí, a obě děti, které doposud na druhé straně silnice stály, a obě děti silnici s asfaltem rozpáleným přešly zvědavé a Marka Bořila kotníky podkopl též a pak najednou zaváhal, zdali je bíti má, či co má činiti, a opět si vzpomněl, jak o den dříve matky se nezastal, alespoň hrozil: „Ty, hochu, nebudeš se mé sestře posmívati, nebudeš, jelikož třebaže otce nemá, má mne, který zastat se jí svede, i zpohlavkuji tě, bude-li se tvoje chování opakovat, zpohlavkuji tě, že si otřeseš mozek, a ty, která tamo oči přimhuřuješ, jen se nedělej, že se bojíš, to jsi se rány nebála včera, když sis myslela, že se mé sestře vysmívati můžeš beztrestně, poslouchejte všichni tři, nebudete-li se k Aničce slušně chovati, vyhledám každého z vás, každého z vás ztluču zvláště.“

A otočil se, domů odcházel, cestou říkal si, že si přisaditi mohl.

Doma stála matka u okna, prsty v pěstech zkroucené měla.

A brečela, dovolávala se spravedlivosti, litovala, že s nimi není dělník Prouze, manžel její, a nežli jej matka za ruku chytla, řekla, že je již starý dosti, že živiti rodinu bude muset, a oznámila mu matka, že ji propustili z továrny, že bohatého doktora poprositi půjde, aby jí na pohřeb přispěl.

„Ani tam nechoď, matko, takový ti nedá nic, sám byl vyplacen továrníkem, lítost u takového nevzbudíš…“ Ale matka nedala si říci, z domu odešla.

Zůstal sám Čeněk v domě a přemýšlel, že matka pravdu má.

„A co, půjdu se do továrny zeptat já. Byla-li i matka propuštěna, snad já, že jsem mužem již, třebaže ještě výrostkovitým, snad já budu se řediteli továrny lépe hodit.“

A ulicemi kráčel, opakoval si, že slušně představit se musí, opakoval si, že usmát se musí, hned jak se prvně na ředitele koukne jemu přímo do očí, a před branou továrny plechovou zkontroloval, zda má boty zašněrované, zda má poklopec dopnut, a pak vešel do budovy a kráčel nahoru po schodech, kde předpokládal, že ředitelova bude kancelář, a ji cedulkou označenou našel, zaklepal, jakmile jej hlas zevnitř pozval, vlčáka uslyšel, psa velikého, a tento na něj zavrčel a tázavě se na něj koukal ředitel Moltkeho Starý: „Jdete za mnou s dotazem, mladíku?“ A přímo předřekl mu, že jediný zbyl živitel rodinný, že o práci jde žádat, aby alespoň jeden v rodině peníze si vydělával.

Přemýšlel ředitel za stolem sedící, škrabal se ve vlasech řídkých.

„Inu, pracovníka potřebovali bychom, věru, od neštěstí, které se tu ve fabrice stalo, málo takových máme s chutí práci vykonávat. A přijmu vás pubertální mladíku ještě, ale to vám rovnou prozradím, že nebudete dostávati plat jako ostatní dělníci, jejichž zkušenosti jsou důvodem, že práci šikovněji vykonávají, jejichž svalstvo namáhavou dřinou vypracované předpokladem je přímo k tomu, aby některé činnosti účelně vykonávati mohli, věru, jenom jako pomocného dělníka vás přijmu od příštího týdne.“

Poděkoval mu Čeněk, pak o zálohu poprosil, vysvětluje lživě, že okradeni byli, ale už v té chvíli, když o ni žádal, ani nevěřil, že ji dostane, ale kupodivu sahl do peněženky ředitel Starý a opravdu mu jakési peníze dal. A radost Čeněk měl a těšil se, jak to poví matce, a poděkoval ještě poněkolikráte řediteli.

Běžel domů.

Matka zrovna u otce jeho stála, na čelo sahala mu. A leknuvši se otočila.

„Našel jsem si, matko, práci…“ vykřikl na ni a chlubil se, že i zálohu dostal, a usmívala se matka mile na něj a obejala jej: „Pojď, Čeňku, vybereme otci košili, v níž jej popelář Chiller do hrobu zahrabe.“

A přeoblékli otce, jehož tělo studené bylo, jehož tělo bylo tvrdé.

A myl si potom ruce dlouho, mydlil si je přepečlivě.

Ležel na gauči, na parketách se červené světlo večerní lesklo, prohlížel si svoje ruce a tyto mu zašpiněné mrtvolou připadaly, vyrušila jej z myšlenek Anička, která najednou promluvila:

„Pod most půjdeme s Antonínem, pod most půjdeme se sirotkem po mrtvém Jánošovi, věru, že zítra večer pomstíme se za jeho otce.“

„A pročpak pod most půjdete?“

„Jsme s Antonínem naivní děti, očekáváme, že tam bude, protože vražedlný člověk mezi chudinou se schovávati musí, chudina pod mostem přespává.“

Usmál se na ni Čeněk, ptal se, jakže jej poznají. „I dle obličeje poznáme jeho, věru že.“

5. den Ruku pod polštářem položenu měl, když se probudil. „I zastihneš mne v sirotčinci, kde bydlím, kde pracuji již,“ vzpomněl si, jak na něj Tonička, sirotek, která u Wranitze bydlela, jak zavolala. A oblékl se, umyl se, jelikož cítil se po probuzení zpocený, a Toničku vyrazil hledat do sirotčince a neodvážil se dovnitř do domu vstoupit branou, zamířil na zahradu a ta, která na zahradě pracovala, mu řekla, aby u Wranitze sirotka Toničku nehledal, jelikož ani neví, kde žije nyní, jelikož odešla ze sirotčince.

Vracel se zklamaný domů Špitálskou ulicí a stromům se v přemírném vánku třepotaly listy, a když se domů vrátil, ani se dovykáleti nestačil, jelikož již slyšel, jak nákladní automobil parkuje u jejich domu, a ledabyle se utřel narychlo a svědilo jej okolo konečníku a popelář Chiller sháněl se po mrtvole jeho otce, tak jej zavedl do pokoje, kde ležel, a popelář snažil se jej přetáhnouti do rakve, a když jej táhl, se odhalila rána na jeho boku a zahnědlá byla i zabělená trochu, zarazil se Čeněk, hned popelář spustil na něj, aby mu s otcem pomohl, a přemoci se musel, za paty mrtvolu vzal a společně s popelářem městským bývalým do bedny, rakve, z postele jej dostali a nakonec, napnuv všechno svoje svalstvo pažní, břišní rovněž, a nakonec pomohl mu s ním do automobilu na korbu.

A vydechl popelář Jarda Chiller a vydechl a chtěl po Čeňkovi, který posedl na pneumatiku, a chtěl po Čeňkovi, by za odvoz zaplatil, i poslal jej za svou matkou a Chiller zamračený do auta vsedl, odjel k Jánošům a Čeněk vrátil se a sedl si do pokoje, kde předtím mrtvola ležela, a rozštkal se.

A s matkou a s Aničkou do kostela šli a tam mezi zdmi kamennými stál, špičkou boty opisoval spáry na dlážbě, poslouchal faráře Mojžíše, kterak řeči povídá, kterak vychvaluje jeho otce, a dlouhý mu pohřeb byl a obřad protahovaný byl písněmi, hrou Ebelleho rovněž.

A matka stála vedle něj, věděl, že brečí, a ohlédl se po Aničce, která po chvíli si sedla do lavice. Mlčel Čeněk, bál se ohlédnouti na Ebelleho, který na kůru hrál hudbu barokní. A farář ztichl, požehnal všem a mrtvým rovněž a již by byl z kostela vyšel, a tu mu na rameno poklepal Chiller a poručil, aby mu ještě jednou s rakvemi pomohl, aby je s ním ku javoru dotáhl, kde jsou jámy vykopané, a Čeněk vzdychl a mladík táhl přetěžké bedny k díře u javoru vykopané.

V noci strach dostal, Anička nespala v pokoji, z domova uteklá byla a matce to chtěl požalovati, že dítě její není doma, a zpoza dveří zaslechl ji vzlykati.

„Jenom aby pod most nešla, jak mi včera povídala, jenom aby bláhový takový skutek nečinila, je zranitelné dítě, které se po nocích toulá. Ani nepůjdu za matkou, sám se vydám svoji sestru nalézt, rovněž se vyzbrojím, abych na všechny možnosti vybavený byl…“ A vběhl do kuchyně a kredenc prohledával a nůž si vybral s ostrou čepelí. A běžel k mostu, o němž Anička hovořila, i běžel k mostu, jenž přese řeku vedl, která Horní a Dolní Město rozdělovala. Stále sestru neviděl tam, ale žebrák s ženskou vylézali na most a lekl se a rukojeť nože v kapse sevřel: „Takoví jsou přesně ti, kteří by mé ublížili sestře.“

Pootevřela se sama jeho ústa k nadechnutí, nebylo mu náhle skrze strach a sklopýtal pod pilíř, neboť toužil přesvědčiti se, že tam Anička, dítě, není.

A uklidnil se. Zahlédl siluety Aničky a Antonína, jak vstávají. A pak rozpoznal, že hážou kameny, zahlédl ve světle lampy muže, jehož kamenovala s Antonínem Jánošem. Pubertální Čeněk vydechl si, rozesmál se potichu a třáslo se jemu od radosti v břiše, posadil se, koukal se na obě tyto mstící se děcka a ztichl hýkot Herberta pak. Antonín Jánoš zřetelně řekl: „Hle, zabili jsme zloděje a vraha společného.“

Pak uviděl, jak obě děti odsud utíkají a na místo, kde kamením házely, šel se podívati a muže špinavého, seškrabaného, muže viděl ležícího tam. „A o tomto řečeno bylo, že je vrah,“ pomyslel si a koukal se do tváře, z níž visel ret odtržený, moč cítil, koukal se na muže, jehož krk zvrácen byl, „ještě že jsem na všechny možnosti vybaven.“ Čeněk pubertální rychle do obnaženého bodl krku, a když nůž vytáhl, ruku celou krev mu postříkla.

Vyčerpán si klekl.

Otřel si zápěstí, lepilo, v řece jej ošplouchl a rozetřásl se.

Zahodil nůž a utíkal zpod mostu, až sípal, za běhu se pyšněl, byl pubertální Čeněk připraven nésti za rodinu odpovědnost.

Tištěná verze knihy
Pětidenní komedie městská - tištěná verze