Pillip, Martin

1. den Odložil lžičku na podšálek, do drahého oblékl se kabátu, do zrcadla, když jej v předsíni míjel, pousmál se a košili pod sakem dopnul, po kufříku plném nástrojů choroby zkoumajících, po koženém sahnul, rameny hodil, aby sako na ně správně dosedlo.

Návštěvu měl domluvenou u Uherského Roberta, muže, který bohatě podědil po rodičích rychle po sobě zemřelých. V autě syntetickou vůní bylo zamořeno a pootevřel okénko a schlo po ulicích venku.

Zaparkoval u Uherských, zazvonil u nich. Do domovního mluvil telefonu, mluvil s pacientem, mluvil klidně, jelikož jaksi v pacientově strach poznal hlasu. Byv vpuštěn dovnitř bzučákem, s Robertem Uherským se pozdravil, sedl na židli, která u hlavy postele připravena byla, o opěradlo se opřel její, chvíli nezávazně mluvil a zpola ba jaksi smutně se usmívaje, Robert Uherský rovněž o počasí mluvil.

A potom natahujícímu se po čaji podal jej a nemohoucí Robert Uherský vypiv hrnek jedním nahnutím, počal se doktorovi svěřovat a Pillip naslouchal pozorně. A Uherský smrtelně nemocný, svěřil se, že s hraběnkou Styrkovou dítě má a dospělé a že toto dítě zná a Pillip doktor, který se divil, proč takové mu věci roztřeseným hlasem říká, nahnul hlavu blíže jeho ústům, dozvěděl se, že dítě ono sestra v sirotčinci a starobinci Wranitzově je Karolína. Promnul svoje oči, kufříku se dotkl mimoděk, zavedl řeč, že však proto k Uherskému přisel, aby jej vyšetřil, pak přesto dodal, otíraje svoje brýle: „Vám, pane, za informaci děkuji, i za důvěru.“

Pak kufřík otevřel a západky jeho kovově cvakly, postavil se a řekl, aby si košili vyhrnnul, Uherského břicho konečky prohmatával prstů a nahmatal na páteři Roberta Uherského další výstupky.

A zachmuřil se.

V noci když zprávu sepisoval, když okno počalo se zvenku mokřit, pamatoval dobře informace, jež dopoledne vyslech, a v jednu chvíli zastavil dokonce prst na psacím stroji mechanickém, rozepsal se opět záhy.

2. den Ráno se oholil a vyčistil strojek pečlivě a takový byl specielní, že dal se snadno pod proudem vody omýt tekoucí, a odřezky vousů v mýdle chyceném ve smaltu umyvadla rukou setřel, to vzápětí spláchl.

I pracovati zrána počal, papíry s poznámkami do koše odpadkového naházel, prohlédl kalendář, jenž na stěně visel, reklamní to leták darovaný prodejcem neměstským, a již obchodník Štěpán Novák navštívil jej v ordinaci, přihrben, že vypadal, že si ani sednout nechce, a ohlížel se z ordinace pryč, Pillipa najednou napadlo, zda tento někoho v čekárně nezdržuje. Štěpán Novák ještě postával u dveří a vstal energicky Dr. Pillip, aby rozpačitou přerušil chvíli, sahl do police a lahev vyňal dobrého pití. Nalil a oba mohli hovořiti uvolněně. Pravil pak a rychle jaksi a drmolivě Štěpán Novák, položiv sklenici na stůl, že jeho dcera na potrat přijde, a dodal: „Nechci vás, doktore, zdržovat, také nejste z těch, kterým všeliké průtahy vyhovují, navrch dopito mám, domluvme datum, ať je děloha mojí dcery vyčištěná.“

A datum domluvili, Novák obával se zdravotních komplikací, uklidnil jej Pillip: „Nebojte se zákroku. Sám jej provedu, odpovědně a odborně.“ A uctivě jej z ordinace doktor vyprovodil.

A chvíli jen se nudil, tu brzd skřípot slyšel a již z okna uviděl ředitele od Moltkeho, kterak auto zamyká a po schodech běží, i přistrojil se předem, nežli tento na dveře zaklepal, optal se, v jaké že akutní záležitosti se přihnal takto rychle, kufřík chytil, když zprávu o neštěstí v továrně zvěděl, a ba i brašnu léků plnou, léků od firmy, která kalendář reklamní jemu přidala ku pověšení na zeď, klobouk na hlavu nasadil si, vyrazili spolu v autě ředitelském, skla automobilu odrážela pablesky na fasády domů.

A byl propocený tak, že otíral si svoje čelo, takové vedro u Starého v autě bylo, že počala jej hlava mírně bolet, pravil sobě potichu, že alkohol tvrdý neměl pít. To zrovna most přejížděli a pověrčivý ředitel Moltkeho zastavil a žebráky pro dobré akce dopadnutí obdarovával a díval se doktor na řeku, na železnou mostní konstrukci od války neopravovanou. Pak dojeli do Horního Města. A na dvoře fabriky vedle odložených rezavých ponků Starý zaparkoval.

Vstoupili do dílny, do níž luxferami denní padalo světlo, cvakl klíčem Starý, za sebou zamkl, postrčil jej ke zraněným Starý.

V hale tovární ležel dělník krvavý Prouze a Bořil klečel u jiného. „I hle, jako když jsem ve špitále jako chirurg pracoval,“ pomyslel si. I zasvítil do zornic a vida, že se tyto září nezužují, pravil, že je mrtvý, že jeho rána v boku tak je velká, že nepovoluje jemu žíti, pak za Bořila se zeptal, co stalo se, a dozvěděv se, že ze stroje prudký vyletěl kotouč ostrý zubatý, koukl na Jánoše, jehož ruka v lokti protržená byla a maso dělníkovo bílé bylo, jelikož šokem všechny se v něm stahly cévky, z velkých vytékání krve zastavil dělník Bořil, když loket drátem bužírkovým zavázal, i tak červené krve na podlaze linoleové louže se leskla a Pillip odřezal nožíkem skalpelem zbytek kůže masem podložené, jenž jenom na cárku visel, a řekl Bořilovi, by pro vodu došel, a tlakovým obvazem to krvácející nyní obvázal a látku noradrelinovou, dávkovanou umně, do žíly Jánošovy vpravil, poradil Bořilovi ještě, jenž spěšný byl odejít pro lahev vody pitné, ať donese sáček igelitový polopropustný a naplní ho ledem, a takto se stalo a vpravil penicilinový roztok do Jánošovy ruky.

A žena Jánošova udýchaná poklekla k manželovi a Pillip právě vzklekával od pacienta i věděl, že lépe by bylo, kdyby zraněný byl kontrolován u něj v ordinaci, a ptal se vystrašené ženy, má-li hotovost na takovou péči, a byv ubezpečen, že ne, že jako dělnická manželka, žena z domácnosti, kde se nešetřilo, ni koruny nemá, pokrčil tedy Pillip rameny, doporučil na lůžku klid, poté v brašně chvíli štrachal, podal prášky, pravil, ať zaplatí mu později, až bude mít peníze, a věru podivil se, jak se vcítit svede, když Jánošovou navrch uklidňoval, že bílá barva obličeje se spraví, až dělník vytvoří si potřebné množství krve, které ztratil.

Pomocná dělnice Lenka v dílně probrala se, zmateně se rozhlížela, doktor prohlédl ji, ale protože nezjistil nižádného zranění nežli povrchového, boulovitého, oznámil toto řediteli Starému, tento chtěl ji poslat pryč z místnosti rázem a podívav se na své prsty, pravil ošetřující dělnici pomocné Lence, že se na ni koukne raději ještě v ordinaci, že ji kompletně vyšetří, a v podmiňovacím počal způsobu mluvit a vůbec dvojsmyslně počal se vyjadřovat, využívaje postavení váženého svého, leč dělnické děvče odmítalo, poukázalo na jeho šediny, pravilo, že hluboký hlas jeho věru není důvodem k tomu, by v něm takové nalezla zalíbení, že pupek jeho středněvěký vylučuje jejich vztah, který z jeho strany navrch by byl nezávazný, a proto by jej ani co hamižná nepřijala, a odcházela, majíc do šátku vlasy sčesané, sedinkou vrtíc mladistvou.

Mlaskl, pomyslel ironicky, že dobrý jeho skutek nepřinesl prospěch, a na Starého si přitom vzpomněl gesto, když žebráky na mostě obdaroval.

Sáhl do kapsy náprsní, svůj notes kožený vyndal, formality vyřídil s ředitelem, na papír čísla zapsal, podali si s ředitelem ruce, a přestože tento nabízel mu, že jej sveze nazpátek, když jenom trochu posečká, odmítl, že raději se projde, jelikož hezký je den, horký.

Když kolem nádraží kráčel, uviděl se blýskati na zemi zlatě, a když se k předmětu sehnul, rozpoznal peníz přecelesklý.

A zastrčil jej za klobouku stuhu.

Večer Styrka navštívil v zámečku jeho za městem, v zámečku, do jehož zahrady okovaná brána byla vstupem, přes zídku jejíž stromy listnaté přerůstaly.

Večer popíjel lihoviny v honosném sídle Styrkově, vysokými okny do jeho bylo vidět se sadu. Naléval jim Styrkův sluha Václav mnohou sklenku a broušené již sklenky jejich mastně osahané byly, když zamrkal Dr. Pillip, podíval se do Styrkových očí tak, že jeho zájem probudil jaksi o připravenou větu k vyslovení, a pravil, že sourozence má. A Styrk poněkud zaklonil hlavu, poněkud zaťukal nehtem o nohu sklenky a řekl, že nemá čas se o rodinných věcech bavit, jelikož nyní rozloučí se s ním, jelikož jej na slavnosti v Theátru čekají, souhlasil doktor Pillip, že jindy tedy přijde, ale hrabě Styrk nebavil se s ním již věcně, omlouval se, že již na zábavu, již večer prožívati bude, myslí.

Byl doprovozen ke kované bráně sluhou Václavem.

3. den Procházkou byl po Horním Městě, prohlížel si domy zašpiněné, hledal Jánošův dům, dům dělníka, jemuž život zachránil, jemuž nechal na dluh ošetření.

Když vstoupil dovnitř, pozdravil, smekl klobouk, pokřivil nos, jelikož výkaly v domě cítil smrdět, a pozdravil ještě jednou Jánošovu ženu, která v zástěře hrnec na plotnu postavila.

„Manželko Jánoše dělníka, jdu se zeptati, jda městem, jdu se zeptati, jak byste chtěli vyrovnati částku, již mi dlužíte za Jánošovo ošetření, pochopte, jsem zde, jelikož i já měl výdaje, nechal jsem vám léky pro manžela, také jistou dobu jsem na vašem manželovi pracoval, pochopte, ani váš manžel by zdarma nepracoval, ani on by se bez mzdy nenamáhal, vím, že jste chudí, proto se i chci domluviti, že byste mi vraceli dluh po částech, abychom oba mohli spokojeni býti.“

Posadila se na židli u sporáku, kývla a pak vstala. Doktor Pillip sahal si pro peněženku do saka náprsní kapsy, pod paží podržel si klobouk, takto jej zmačkl, vypadl jemu peníz přecelesklý sebraný před nádražím.

Počalo smrdět pokojem pronikavě, Jánošová, manželka dělníka, se zastavila, bouchla rukou do dřezu, k nemluvněti na stole odloženému kvačila, úsečně doktorovi vyřkla, že nic nedostane, podivil se doktor: „Včera jsme se ale domlouvali jinak…“ „Doktore, nepotřebujeme vás už, jděte k tomu, který nehodu, která se manželovi stala, zavinil, a jděte pryč, vidíte, že práce plno mám.“ Odbyla jej manželka zraněného dělníka nad dítětem smrdícím se naklánějící.

Pak bouchla dveřmi před Pillipem, který udiven ustoupil. Vracel se do ordinace, přecházel most v horkém dni, žebráky míjel tady posazené.

„I vida, takovému pomohl jsem, vstříc jsem jemu vyšel, vděku se nedočkal, přestože jsem za rodinou do domu cestu vážil, přestože jsem nelenil a chtěl se dohodnouti osobně.“

Znovu sundal si svůj klobouk, otřel čelo propocené, ba že svědilo jej trochu, nade řekou vítr mírný vál. „A hle, taková se nesmí situace opakovati…“

Pak se do ordinace vrátil, brýle pro dalekozraké si vzal, jelikož písmena se jemu rozmazávala, když maličké litery si zblízka četl, poklízel léky, sepisoval čísla na etiketách, aby pořádek v nich měl.

Napil se ze sklenice vody, když vešel Laudman, písař Novákův.

„Peníze nesu, doktore, a nebudu vás zdržovati. Novák, takto nadřízený můj, mne posílá, abych vám zaplatil, jelikož Novákova dcera do jiného byla uvedena stavu, od tohoto budete jí muset odpomoci.“

„I datum neznáte, jelikož potřebuji se na takový zákrok připraviti…“

„Podrobnosti nevím, sami s Marií za vámi přijdou,“ řekl Laudman, odcházel, ve dveřích ještě otočil se: „A o toto prosí Novák Štěpán, obchodník, byste mlčel, byste o připravovaném zákroku nikde nevyprávěl.“

Uložil peníze do pokladničky: „Vida, že lépe je bohaté ošetřovati, u nich člověk nelituje, péči provádí-li.“ A poklepal rukou na pokladničku, řekl si, že přece nemůže nevšímat si hrubostí nespravedlivých, jimiž jej Jánošová počastovala, nemůže pousmáti se s pochopením nad chováním takto odměřeným, a oholil se takto k odpoledni a k hotelu MIM vyrazil.

Tam večeři pojedl, mávl pak na vrátného, který dnes jej obsluhoval: „Přineste mi víno, pane obsluhující, přineste mi víno, abych zapil maso omáčkou polévané.“ A vrátný útlou donesl mu lahev, odlil do sklenice vyblýskané a Pillip, doktor, pokynul mu, aby si k němu přisedl.

„Vrátný zdejšího hotelu, vím, že máte kontakty s lidmi, kteří zaplaceni posloužiti dovedou službou, již každý neprovede, jelikož vzpomínek by se bál. Inu, stala se mi záležitost, kvůli níž rád zaplatím, jelikož takto hrubě uražený jsem. A zaplatím dobře, přestože vím, že rentabilní to, co činím, pro mne není. Hleďtě, šlechetně zachoval jsem se k pacientovi, ba na dluh jsem jemu ošetření dal, a jeho žena vysmála se mi, že pacient je již napraven, že se již hojí sám a nepotřebuje-li mne, nepotřebuje mi tedy ani platiti.“ A požádal vrátného, aby poslal někoho k Jánošům, jenž by jim vyhrožoval. „A ať pacienta třeba zbije i,“ dodal, otíraje si ústa kapesníčkem a sahaje zase po příboru, nechal vrátnému první díl peněz.

4. den Vzal nástroje řezné z choromovaného kovu vyrobené a do přístroje je vložil elektrického, jímž tyto vyčistil, bakterií téměř zbavil všudejsoucích.

Pak rozsvítil, neboť růžově stmívalo se, pak si kávu uvařil, čekal, než k němu matka Mariina s Marií Novákovou přijde. Míchal kávu, sledoval bubliny, v nichž se světlo v ordinaci lesklo.

A podal jim ruku, když přišly, a nabídl jim, by usedly, a když mu manželka obchodníkova řekla, že s dcerou skrze potrat jde, poslal dceru do čekárny:

„Počkejte, prosím, pacientko, za dveřmi, jelikož záležitost budu probírati ponejprv s vaší matkou. Vy, těhotná, sedněte si zatím do čekárny.“

Když osaměli, ujistil matku Mariinu, že potrat provede nejlépe, jak umí, odborně, o částku si řekl, pak počal popisovat zákrok:

„Matko té, které těhotenství překazíme, chci, abyste si uvědomila, že zákrok, který provedu, může nebezpečný býti, otevřu hrdlo děložní dcery vaší, plod tam rozřežu uvnitř, vysavačem údky nedorostlé vytahám ven, hlavu plodu jako poslední vytrhnu z jejího těla, chci, abyste vědoma si byla, že má-li vaše dcera komplikace míti, tyto míti bude, přestože jí prášky protizánětlivé předepíšu, nechci, abyste s vaším manželem na mne u Hartla policajta žalovala.“ A kývala matka Mariina, dohodli se na placení, pak zavolali dceru Marii dostavit se do ordinace.

Mariinu matku poslal, ať jde domů.

S Marií oproti sobě si sedli a Marie ptal se na choroby, které prodělala, ptal se jí na různá zatížení, která by se v rodině objevila, ptal se na úmrtí Mariiných prarodičů, všechno si zapisoval, předpokládal, že takto neměly by problémy se vyskytnouti, rozhodl se, že potrat provede pacientce, pravil, aby odešla vedle do pokoje, kde se všechno stane, a zatelefonoval do sirotčince, zatelefonoval doktoru Boušemu, aby jemu sestru Karolínu poslal, jelikož při zákroku takovém pomoci by potřeboval.

Pak když položil sluchátko, k ženě šel, Marii požádal:

„Svlékněte se, Marie, jelikož potřebuji vás vyšetřiti nyní, svlékněte se, jelikož pohmatem vyšetřím vás nyní.“ A vysvlékla se dcera Marie, na stůl se položila, nohy do háků dala, aby roztažená byla, a prohlížel doktor Pillip vnitřek její pochvy, umístění plodu promačkáváním jejího zkoumal břichu, v rukavicích zkoumal hrdlo děložní, nakonec opravdu k názoru dospěl, že odvážiti by se operace mohl.

A toto také dceři Novákově řekl.

A když sestra Karolína dorazila, uspávací injekci do žíly na potrat připravené vpíchl, společně se sestrou Karolínou umývati se šli, pak jal se prováděti potrat, jelikož spala již Marie, a zatímco Karolína sledovala ženu, zda nekomplikuje jim anesteze průběh práce, roztáhl hrdlo děložní, vysavačem, jenž ze špitálu, kde nyní Wranitz sirotčinec měl, jenž ze špitálu si odevezl, za silného krvácení vytrhával kousky plodu, odhazoval je a pozpěvoval si přitom, když kleště vzal a jimi zmáčknul ku prasknutí hlavu naposledy, a pak se jal kyretou čistiti vnitř dělohy od placenty.

A pak hotovo měl a léky protibakteriální vstříkl do krevního řečiště Mariina.

Společně s Karolínou odnesli Marii na lůžko, kde do druhého měla spáti dne.

Byla již venku plná tma, vypili kávu, nabídl Karolíně asistentce, aby přespala u něj, aby po městě se netrmácela.

A musel ještě ku starostovi zajít, který ku manželce objednal jej. Vřele zdravil jej Bubeníček, manželku ukazoval jemu, která poškrabanou tvář měla.

Ošetřil jí jednoduše šrám, desinfekci namazal na škrábanec, náplastí jej přelepil.

Kávu nesl jemu Bubeníček a hovořili a na kávu chutě neměl, přemýšlel, zda přece něco nezanedbal u Marie. Ni neupil kafe nabídnuté, na hodinky se koukl, vzpomněl si, že by se měl zeptat v hotelu MIM, jak jeho s vrátným obchodování dopadlo. „Jsem unavený, ba až jindy záležitost vyřeším, vždyť jsem dnes potrácel, Bubeníčkovu jsem obšetřoval ženu, až jindy za vrátným zajdu, dnes natáhnu se na posteli rád, vždyť onen mi posečká, a až mne s bankovkami uvidí, jistě mi rád odpustí zprodlení.“

5. den Zavedl jej do pokoje Styrkova sluha Václav. Počkal, nežli se Styrk dosprchuje, počkal, nežli tento vyjde z koupelny, a když sluhu pro občerstvení poslal Styrk, jenž pošklabal se na ruce, společně se posadili do měkkých křesel: „Pročpak jste za mou, doktore, přišel, jaká událost se stala, že takto brzy z rána, kdy obvykle bych ještě spal, že jdete takto brzy?“

„Víte, hrabě, že sestru máte?“

Ptal se, která je to tedy, zopakoval doktor Pillip všechno, co zvěděl od Uherského, že jeho sestra v sirotčinci pracuje, námezdní je silou.

„Jsem převelice udiven a zpráva ta mne zaskočila, bylo by zajímavé se dověděti více a bych rád podrobnosti znal, nemyslel-li bych na to, že se nyní střílet půjdu…“

„Nu, ty nepovyprávím, však vězte, že spíše byste je od své matky slyšel.“

„… leč i program bohatého občas do rodinných věcí zasahuje.“ Potom navrhl Pillipovi: „Doprovodíte mne sekundanta mi dělati, abych člověka měl, který by, pokud se kterýsi bude ptát, který by řekl: Zabil jej, ale v souboji jej zabil?“ A podivil se doktor Pillip, jestli opravdu teď vyráží, a kývl mu hrabě Styrk a naléhal.

„Půjdu tedy s vámi,“ nakonec řekl Pillip, „vyrazíme hned.“

„Jenom se převléknouti půjdu, chápejte, že bych komicky v županu vypadal zastřelený,“ zavtipkoval hrabě Styrk, odešel do koupelny. Zatímco ten se převlékal, okukoval obrazy Styrkovy na zdi pověšené, malby, když vešla hraběnka, matka Styrkova. „Dobrý den, doktore, mého neviděl jste syna?“ A již jí chtěl na dveře koupelny ukázati, ale odtud vyšel hrabě svátečně ustrojený. A začala hraběnka prosit, aby na souboj nechodil, aby raději se doma zavřel, nedbal řečí, ale zakázal jí Styrk, aby jej o toto žádala, a málem by se byli pohádali, tak hrabě netrpělivě vyzval Pillipa, aby již šli.

A automobilem Styrkovým, automobilem s potahy koženými dojeli na místo, kde je Kötz se svým svědkem, synem svým, čekali. A hrabě pravidla vyslovil, s nimiž oba souhlasili: Že se rozejdou na určenou vzdálenost, zamíří, střelí, který na zem padne, prohrál. A se Styrkem na označené místo odebrali se.

Vyňal hrabě pistoli.

A nežli střílení počalo se, díval se za synem s otcem, kteří vzdalovali se od nich, a žvýkal stéblo, zažertoval: „Jak je dobře, že jsem vaším sekundantem právě já. Budete-li postřelen, ošetřím vás…“

„A nebudu postřelen, hledět budete si manžela žárlivého, již uvidíte.“

A ustoupil od Styrka hraběte o krok, tento na postavu Kötzovu zamířil a připadala doktorovi maličká, netrefitelná až.

Výstřel třeskl najednou, lekl se a rychle otočil hlavu ku hraběti, který klidně v polosuché stál trávě, trpělivě mířil, a když vystřelil, Kötz padl.

Rozeběhli se společně ku Kötzovi a viděl na ležícím, že prostřelený má krk, že přesilně krvácí. Odsrtrčil syna u otce klečícího, prohlížel ránu, poznal, že se o průstřel nejedná, že kulka vešla, ale narazila do páteře, již zlomila. A věděl, že třebaže tepenně nekrvácí, takovému pomoci již není. Styrk, jehož situace nezajímala, odcházel ku svému automobilu, poprosil Kötze, syna divadelníkova, aby mu pomohl s umírajícím, ukázal mu, jak jej chytit opatrně, aby nepohnul jeho hlavou. Rychle uložili jej na zadní sedadlo Kötzova vozu, rychle k Pillipovi jeli a pomohl mu jej na ordinační lůžko složit herec, sundavali košili jemu, prohlížel si ránu, která ani nekrvácela již příliš ze zástřelu.

Pak poslal syna domů a již chtěl čistiti svůj skalpel, aby vyňal kulku, která dle jeho názoru musela zaražena býti ve zlomeném obratli, ale nakonec si uvědomil, že jej operovati nebude: „Ještě bych jemu ošklivou učinil ránu, raději jej nechám dodýchati, šokovitě dýchá a nebude dlouho trvat, přestane i s tím, ať jej operuji, či ne. Takto se jim bude lépe pohřbívati, takto přirozeněji bude v rakvi vypadati.“

Umyl se, vypil si čaj, který ráno, ještě nežli vyrazil ku Styrkovi, si uvařil a zalil, a byl chladný příjemně v dopoledni, kdy teplota ve městě stoupala, pak zašel zkontrolovat dceru Marii. Uviděl, že je tato probuzená, na čelo jí sáhnul, zdali nemá horečku, pak ji uklidňoval: „Vše dopadá dobře zatím, počkejte na matku, která za vámi přijede, počkejte na ni, doma prášky berte předepsané.“ A vrátil se do ordinace, aniž by dlouho čekal, dveře otevřela manželka Nováková, jíž řekl, že potrat dopadl dobře, že vlastně dcera může se odebrati domů, ať odveze si ji, ať ji doma v klidu na lůžku ponechá.

Spal dopoledne, zaťukání na dveře jej probudilo.

Otevřel dělnici, jíž návrh činil nad tělem mrtvého dělníka Prouzeho, zvědav byl, proč za ním jde, a dělnice podávala mu bankovky, neboť měla tuchu, že obtěžkaná je, žádala, aby se do ní koukl, aby zjistil, zda nedoufá správně.

„To jelikož, doktore, dlouho již nekrvácím jaksi pravidelně, navrch souložívám s dělníkem, s nímž si dítě přeji…“

„Nu svlékněte se, Lenko, vidíte, že vaši pochvu přece uvidím,“ zasmál se doktor Pillip.

A navlékal si rukavice, pleskly gumové ty o jeho dlaň, mezitím se Lenka svlékla, mezitím Lenka, pomocná dělnice, nohy zvedala na gynekologickém lůžku.

A pochvu vyšetřoval její a zuviděl, že již ztmavla její sliznice a že je prosáklá, a promáčkl Lenčino břicho, až ta se celá lekla, a všechny známky ukazovali mu, že již leckterý měsíc těhotenský probíhá jejím tělem. A toto také Lence oznámil, zatímco ta si kalhotky navlékala usmívající se: „A je téměř jisté, že v sobě zárodek nosíte.“

„Jistě mi toto říkáte.“

„Jistě bych vám to řekl, pouze měl-li bych v ordinaci drahý přístroj, který zvukové vlnění vysílá, jeho odrazy ukazuje na obrazovce, ale i tak mám téměř jistotu a sděluji vám, že jistě téměř těhotná jste.“

A zaradovala se Lenka a chtěla jemu peníze podat, ale Pillip nevzal si je: „Nedávejte mi peníze, řekl jsem vám, věřte, že bych takovou prohlídku pro vás zdarma učinil, vězte, že bych se vám věnoval více, nežli je potřeba. Vidíte a vy jste mne tehdy za smilníka považovala.“ A nevzal od udivené Lenky peníze a odešla tato zarůžovělá v obličeji, když odešla, řekl si doktor Pillip:

„Nu vida, kterak velkoryse jsem se zachoval, hnedle je mi radostněji, když nemusím se ani zastyděti mírně za řeči v továrně pronesené, když nemusím na Lenku mysleti jako na ženu, jíž jsem byl odmítnutý.“

Večer se dostavila manželka Kötzová se svým synem na umírajícího svého manžela ptát. K loži vedl je za ordinací, vysvětloval, že není mu pomoci, pochrčával na loži divadelník a vlastně se doktor Pillip podivil, že ještě dýchá, zaschlou krev rychle od jeho odloupl nehtu, když vzal jej za ruku.

Nechal je o samotě s otcem a vrátil se k němu, teprve když odešli.

Prohlédl jej, že je mrtev, zjistil.

Tištěná verze knihy
Pětidenní komedie městská - tištěná verze