Palivec, Roman

1. den Automobil zatočil do zatáčky, ohlédl se po dámě Vilmě, která sledovala město soumrakové, do něhož přijížděli. Zabočil do ulice, na níž cedulka visela oprýskaná se jménem Rothovým, a zastavit nechala si Vilma, zaměstnavatelka jeho, a přibrzdit si nechala v této ulici u kavárny U Portugalce.

Zaparkoval, vystoupil z vozu, otevřel její dveře úslužně, ke vstupu ji doprovodil. A z kavárny vyběhl pomenší muž a vrazil nepozorný do řidiče a tento mu se postavil v cestu, zatímco dáma Vilma procházela kol nich vnitř, velice ledabyle se tento poomluvil řidičovi, ba více nadával a sakroval a řidič unavený horkým dnem, řízením vyčerpaný ani nakonec mu neoplácel, ani když sarkasticky vytkl Palivcovi: „Zevlujete před kavárnou, již nejraději bych prodal, zevlujete tady, jako byste ji chtěl zakoupiti, jen sumu nabídněte a můžete se místo mne majitelem zváti.“ Mávl Palivec rukou, vrátil se k automobilu.

Na zaměstnavatelku čekal, přelešťoval hračku, již měl na páce řadicí pověšenu. Vyšla z kavárny a nasedla a poručila, zamířili do hotelu MIM, po cestě rozvzpomínal se řidič a rozvzpomínal se gestikuluje, a vlastně nahlas přemýšlel, že muž, který ze dveří vyběhl, mluvil o sobě co kavárníkovi, jehož práce nebaví, jenž kavárnu by prodal, a zaparkoval pak před hotelem, kufry Vilmě nesl ku recepci, zde je srovnal vedle křesla.

V recepci postával u dveří, zatímco Vilma jednala se servírkou, zapalujíc si cigaretu v dlouhé špičce, a zalechl vrátného, který do hovoru vmísil se jejich, zaslechl vrátného, jenž jemu, nejsa jeho nadřízený, nakazoval, aby vynesl Vilminy kufry po schodišti do pokoje. Odmítl tuto práci, vymluviv se na to, že ještě má kolem zaparkovaného automobilu práci. Vracel se k autu, uviděl, že do restaurace dáma zahnula Vilma.

Automobil zamkl, zpocený byl a unavený po cestě automobilem, nakonec unavený v přiděleném pokoji zalehl na kanape, okno otevřev pro dusno převeliké.

Před spaním oholil se, činnost tato jej osvěžila.

2. den Ráno projížděl městem, volant zprvu jej v dlaních pálil, slunce průsvitlo mezi uliční řadou domů do očí jemu občas oslepujíce jej, s dámou Vilmou nakupovat ošacení, které třebaže bylo za peníze téměř zbylé, s nimiž do města přijeli, mělo bohatě působiti.

U Massnera zaparkoval, před Massnerovým kožišnictvím otevřel dámě Vilmě dveře automobilové, ona do obchodu pospíchala. Zatímco vyčkával, procházel okolo tlustý chlapec vychovatelem doprovázen, na majitelku auta ptal se, informace zvědavé žádalo dítě a neodbytně, a třebaže otravoval starostenský synek řidiče v horkém dni, ten jemu odpovídal s úsměvem, jelikož jak připomněla jemu dáma Vilma, když do města vjížděli, jelikož jak si i sám připomínal, že k zámožným chovati se slušně musí bez rozdílu, jelikož neznají občany městské, jelikož nevědí, zda ten či onen nepomůže jim, a tlustý synek Ondřej ve vyžehleném oblečení byl a na krku zlatý měl řetízek, právě že bohatým se jevil, s úsměvem nuceným jemu Palivec odpovídal.

Potom do krámu zašel, kde stále Vilma vybírala šatstvo, jaké si přála. A zatímco Massnerovi platila, porozhlédl se v krámku ověšeném kožichy, výrobky koženými všelikými a pšíkl, svědila jej tvář, již oholil si.

Zakoupené ošacení dámě do automobilu nesl, společně vrátili se do hotelu MIM.

Odpoledne Palivec lenošil, ruka brněla ho přeležená, když se protahoval, a když do pokoje Vilmy, zaměstnavatelky, zavolán byl, zastihl ji svátečně oblečenou, ustrojenou.

Odvezl ji do Theátra, jak poručila.

Když se do budovy odebrala, doprovozená hoteliérem, čekal před divadlem, tam, kde i ostatních automobily zaparkované byly.

Nudil se Palivec, uvítal, když se u něj zastavil kolega, sluha, rozprávěl s tím, jenž pomlouval pána, Moltkeho syna, jehož Joseph jmenoval, Palivec přikyvoval. Sluha Natz karty vytáhl z kapsy, ptal se, zdali by ochotný nebyl ke hře. „Než,“ svolil Palivec, na kapotě automobilu karty hráli, dlouho hráli, sázky zvyšovali a především Natz přihazoval, že prohrával, zšeřilo se mezitím a hra jejich ukončena byla příchodem Josepha Moltkeho, který slečnu z Theátra si vyváděl, hra ukončena byla Moltkeho rázným příkazem. I dohrál syna továrníkova sluha poslední hru, v níž proti celému vsadil banku Palivcovu, a jakmile i tento obnos prohrál a třebaže se klidně tvářil, povšiml si Palivec, jak se mu prsty třesou, odejeli.

Peníze z kapoty shrábnul Palivec.

Nudil zas se, do auta sedl, do palubní desky z nudy nehtem rýpal.

Vyšel kožišník, u něhož dopoledne nakupovali oblečení, divadlením vchodem, vypotácel se a viděl na něm řidič, že pro opilost sotva kráčí, i pobavila jej tato scéna, že se ani v autě nepohnul, aby nevšiml si ho, aby nepočal se kontrolovat.

A ještě trvalo, nežli se dámy Vilmy dočkal, a skročila ze schodu do hraběte zavěšená, do hraběte, jehož ruka prsteny ozdobená byla, hraběnka, stará žena, s nimi Theátro opouštěla.

Do auta vsedla, poručila, že Styrkův budou následovat vůz. A zamířili na zámek Styrkův.

Seděla v zámecké kuchyni žena. „Palivec jsem, který přivezl na zámek k vám návštěvu dámskou, s vámi mám minuty trávit, kuchařko,“ takto se řidič představil. Tác s nápoji alkoholickými vyzvedl sluha Václav, hned se odporoučel, a dokud byl pryč, rozpačitou prožíval Palivec chvíli, jelikož s kuchařkou neměli si jak hovořiti.

„I již od práce klid máme,“ pravil sluha Václav, jakmile se zase vrátil, „neboť ti dva nahoře již se k sobě mají a nebudou býti se chtíti vyrušovat.“ Načež odšpuntoval lahev, načež rozlil do sklenic alkoholu.

Popíjeli, aby jim chvilka utekla, mezi větami úsečně vyprávěnými Palivec karty vyjmul, Palivec s Václavem karty hrál. A že sluha Václav prohrával, že prohrál poměrně dosti, odešel spát, úsečně odpověděv na pozdrav.

Osaměli se Zitou, horko v obličeji cítil a Palivec, aby začal hovor, Palivec lihem ovlivněný, dámu Vilmu počal pomlouvati, o její movitosti vykládal a kuchařka Zita přisedla si blíže k němu, porozně mu naslouchala a jakmile se nechala kolem ramen vzíti, jakmile počal doufati ve styk, který poskytne mu, alespoň jak si myslel, pokud ji bude bavit, počal přeháněti o zištných záměrech dámy Vilmy, která do města přijela, aby vyzískala od některého vysoce postaveného důvěru, majetek následně. A byl by již si ke kuchařce důvěrněji dovoloval, byl by ji již kolem pasu stiskl, nebyl-li by zaklepáním vyrušen, a byla to dáma Vilma, která žádala jej, aby již jeli. A zkoumavě se zarazila: „Pil jste, pil jste, Palivče, tady na zámku, nechápu, jak riskovat takto můžete, vždyť budou vaše reakce zpomalené alkoholem, vždyť vašim reakcím svěřena budu já. Pravím, abychom opatrně jeli.“

I bránil se Palivec, že předpokládal, že na zámku přespí, přesto, jsa ovlivněný alkoholem opatrně s dámou se do hotelu vracel.

3. den Probudil se s hlavou bolestí.

Na chodbičku hotelovou vyšel, kde čekali již hrabě Styrk s dámou Vilmou, kde se umlouvali, a jakmile Palivce zahlédli, nakázala mu dáma Vilma, by auto nastartoval, protože se Styrkem potřebují do kavárny U Portugalce zajet, a Palivec poslušně s nimi k automobilu šel, vyrazili.

Před kavárnou v autě poklimbával, nevolnost cítil v žaludku nepříjemně, ruce se jeho třásly, cítil, že vyspí-li se, uleví se tlaku v jeho hlavě.

„Ó, a to bych předpokládal, že i sluhové zámečtí dobré jenom pití konzumovati budou.“ Takto si postěžoval, pak zbystřil pozornost, jelikož zhlédl Styrka, jak z kavárny vychází, a ba že si všiml, jak se pousmál.

A vyšla a sevřené byly její rty.

Nasedla do automobilu, bouchla dveřmi:

„Jeďte, Palivče, do hotelu.“

Zvědav byl, očekával řídě, že se Vilma rozmluví, a koukl-li se na ni ve zpětném zrcátku, pak mu vidět bylo nasupený její obličej a pochopil, že ji Styrk urazil jaksi, a přijeli ku hotelu, poručila mu ostře: „Nu, nyní jděte, Palivče, na můj pokoj, co nejrychleji kufry sbalte, co nejrychleji je do zavazadlového prostoru auta doneste, jelikož více nechci prodlévat v tomto městě.“

Uposlechl a vyběhl na pokoj, svršky pobalil Vilminy, aniž by je dosti skládal, ba naházel je do kufru ledabyle, potom zamkl pokoj a do kanceláře s vizitkou na dveřích HOTELIÉR vstoupiv, vrátil klíče, ba i bankovky poslední Vilminy v ruce držel, jimiž hodlal splatit účet Höchovi. Ironicky komentoval krátkost Vilminy návštěvy, počítaje peníze, čehož si nevšímal Palivec, nakázáno měl, co nejrychleji se do automobilu navrátit.

A pohnul již pákou řadicí, již by se býval rozjel, nedohnal-li by automobil hoteliér a nepočal se dámě vysmívati, o ziskuchtivě roztahovaných jejích stehnech rozesmátý se zmiňoval. A dáma Vilma, aniž by se jakkoli nemírně projevila, odsekla, ať vypadne od automobilu.

Nastartoval Palivec, sledoval v zrcátku na zadním sedadle ženu, jež nehty zatínala do potahu koženého. A v jednu chvíli zvědavost již nebyl schopen mírnit, v jednu chvíli optal se, aby rozpovídala se dáma Vilma: „Mám špatné svědomí, jelikož jsem včerejšího dne příliš povídal, jsa opilý, jelikož jsem včerejšího dne mluvil o vašich plánech, o nichž jsme hovořili do města cestou, prozradil jsem před služebnictvem Styrků o tom, že přijela jste do města postavení jakés vyzískat.“

A dáma poručila ihned jemu aby zastavil, mlčela chvilinku ve stojícím automobilu.

„Vystupte, Palivče,“ nakázala, „vystupte, abychom déle nemarnili čas spoluprací.“ A řidič Palivec se volantu držel, a přestože si uvědomil, že takovou větou zaměstnání jeho ukončeno je, přesto jakoby ještě chvíli setrval v autě, také protože se venku nebe prudce zakabonilo a že i vítr zavál. I pohrozila ještě jemu, Palivec opustil vůz.

A Palivec v cizím městě zůstal jaksi zaražený, nevěděl, kam by se obrátiti měl, kam by jíti měl.

Bouře letní hnala se na město, stmívalo se, napadlo jej, že by si nocleh zajistiti měl, a z Dolního Města do Horního zamířil, kde chudí přespávali, intuitivně most přešel, intuitivně směřoval ku náměstí tamějšímu, tam do ulice Moltkeho zahnul, touto procházel, až na nádraží došel.

A kapky bouřné dopadly na budovu nádražní, tyto řidič bývalý sledoval skrze okno čekárenské.

Zde přespal, choule se do livrejovitého saka svého, kontroluje v kapsách bankovky, které hrou v karty získal.

4. den Zima mu ráno byla, vstal a vyšel před nádraží, rozhlížel se, ba přemýšlel, zda odejeti z města nemá, přemýšlel, zda by prvním vlakem, který by do města přijel, neměl odejeti. Pak si uvědomil, že přišel-li o zaměstnání takto, nebude v jiném městě snadnější jej nalézt.

Koukal na trávu mezi kolejemi, která ještě nepostačila vyschnouti.

Do čekárny se vrátil, vlhký jeho oblek byl a zašpiněný vlastně rovněž.

A maličká Ester přisedla si k němu. Milá přítomnost děvčiny poměrně pohledné mu byla a vypověděl jí příběh, jak se do města dostal, jak skrze prostořekost svoji o práci u dámy Vilmy, která nezachovala se povděčně dle jeho slov, která zbytečně s ním kontakt rozvázala, kterak o práci u dámy Vilmy přišel.

I poslouchala jej maličká Ester, a aby příběh dosvědčil, předvedl jí peníze, jež hrou karetní vyhrál nad sluhou Natzem i nad Václavem, sluhou zaměstnaným na Styrkově zámku.

A jakmile peníze zahlédla maličká Ester, vstala rychle, až kovová lavička o podlahu betonovou skřípla, a nepochopil Palivec, když poodešla za tlustou ženou, která v čekárně postávala. S touto se domlouvala, občas se tlustší poohlédla po řidičovi.

A nadával si Palivec, že jestli pro prostořekost svoji i o vyhrané peníze přijde, bude litovati, že nemlčel, ale obě ženy vrátily se sebe nabídnouti: „Ty, kterýs vyprávěl mi příběh o pobytu svém městském, nechtěl bys peníze, kterés ukázal, za služby sexuelní směniti, jelikož nejlepší útěchou ti bude taková chvíle strávená. Pohleď, půjdeš s námi za nádraží, kde tě necháme, abys nás pospolitě obsouložil…“ A Palivec špinavé si ty dvě ženy prohlédl, odpověděl: „Tu vida vás, ženské, chcete, abych s vámi za nádraží odešel, hle, prohlédl jsem vás, hle, je mi jasné, že aniž bych si užil, o peníze moje, třebaže je den, obraly byste mne, s mými utekly penězi, a těžko bych vás hledal ve městě, kde jsem cizí, ba neznám ani chlapy, s nimiž byste se proti mně spikly. Ó, nikolivěk, nikoliv, jen si jděte po svém, i ty, tlustá smradlavá ženo, byl-li jsem k vám upřímný a stála-li mne má hovornost zaměstnání, podruhé takovou neudělám chybu, abych v šanc dával, co mám, navrch skrze vás, nevzhledné ženy, navrch skrze vás, ženo Alžběto.“

Z čekárny, z nádraží odešel, řka sobě, že není bezpečné takové místo, kde se mnohý chudý nachází. I odcházel východním směrem za město, by se v horké letní noci za městem uvelebil. Pod strom si lehl, zvuky poslouchal noční, vonělo travou kolem něj polosuchou.

5. den Motory automobilů probudily jej, hlasy pak a nebyl si jistý, zda soukromá není louka, na níž leží, proto raději se vykradl a do města se vrátil, Moltkeho ulicí mířil na Horní náměstí, když továrnu míjel, přemýšlel: „Ach, práci bych si hledat měl, jelikož jediný způsob, jak vydělat, aniž s existencemi nádražními ve styku bych byl, je, že pracovati budu.“ Ale zavrhl myšlenku, že by v továrně pracovati zkusil, i pravil sobě, že nejlépe mu bude nechati se v Dolním Městě zaměstnat u bohatého, u kteréhosi, jenž za nenáročnou dá mu posluhu peněz dosti poměrně. A prohlédl se, usoudil, že noc strávená na nádraží, že noc strávená na louce za městem oblečení jeho sešpinila, že potřeboval by se osprchovati, aby mýdlem voněl, potřeboval by svůj vyčistiti oděv.

„Aj, jak jsem jenom rád, že jsem peníze nebyl povyměnil za souložení s děvami oněmi smradlavými, že jsem projednou obezřetný byl.“

Minul náměstí, hledal v ulicích sirotčinec, hledal tam v ulicích budovu, kde chudým útulek poskytují, a opravdu jej ve Špitálské našel ulici.

I ženu postarší uniformovanou černobíle střetl, této se zeptal, zda nemá možnost se v budově osprchovat, zda nemůže si vyčistiti oděv. Usmála se sestra Jozefína, vlídně pokynula: „Pojďte za mnou do koupelny, kde každý přibyvší musí se osprchovat.“ Zaplatil Palivec, bývalý řidič dámy Vilmy, zaplatil jí a do koupelny se sprchami ze stropu trčícími Jozefínu následoval, tam chladnou na svoje tělo spustil sprchu, mydlil se pečlivě, místa všechna svoje propocená v šeré místnosti vymýval.

Příjemně jemu bylo, když po mostě kráčel ku Dolnímu Městu, rychle na něm šatstvo osychalo, chladila jej látka mokrá.

„Nyní nezbývá mi nežli se ucházeti v opraveném domu.“

Minul Massnerův krám, kam se zajíti neodvážil, a až v krámku Novákově, v zastavárně ukázal se, kde obchodník rozmlouval s děvčicí nezdravého vzhledu, tuto chlácholil jaksi, a třebaže unavené oči byly slečniny, třebaže víčka její podkreslená byla stínem, přesto se rozčilovala a jakmile se na řidiče bývalého ohlédla, odešla, aniž by pozdravila.

Nabídl se Palivec, připomínal Palivec, že s řízením vozidel všelikých zkušenosti má, že potřebný bude obchodníkovi, který představil se jemu jako Novák, a rozhlížel se po zastavárně najednou Palivec a prohlížel si cetky zastaralé, z nichž prach byl usazený cítit.

„Přijmu vás, pane, přijmu vás, třebaže vaše místo prozatimně Chiller zastává, leč nenamlouvejme si, hle, zde jej přicházeti vidíte, nenamlouvejme si, tohoto člověka znám a vím, že jaksi spolehnouti se na něj nemůžu, poflakoval se tento dlouho mezi spodinou na nádraží, poflakoval se dlouho mezi těmi, kteří ani nemyslí na to, že okradou-li bohatého, pak za problém takový, který jemu způsobí, trest jim připadne, poflakoval se takový, který právě vstupuje do krámu našeho, příliš dlouho mezi lidmi, kteří dopředu z lenosti nepřemýšlí. Vy, že jste oblečen čistě, vy, že se chovati dovedete slušně, slušně pozdraviti dovedete, právě opačným dojmem na mě působíte,“ a pokračoval v mluvě, a to již na Palivce nemluvil, leč na Chillera, který naštvaně se na něj koukal: „Nu vidíte, Chillere, všechno jste zaslechl, jak jsem se o vás vyjadřoval, všechno jste zaslechl, jak jsem vás tady pomlouval, vězte, že pro mne již nepracujete více.“

Rozčílil se Chiller a utrhl se na Nováka, zdali toto vážně myslí, a přitakal Novák a Chiller zaťal pěsti, vrhnul se na něj, leč vstoupil mu řidič Palivec do cesty, který mnohou rvačkou v cizích městech prošel, proto věděl, jak udeřit, a udeřil jej silně na horní polovinu břicha, třebaže rameny neoplýval Palivec rozložitými, udeřil jej silně, až Chiller po dechu lapl, až se Chiller zapotácel, a stál k němu bokem Palivec natočený, připraven kopnout nebo udeřit ještě jednou, bude-li se Chiller pokoušeti ještě zaútočit.

A Chiller vycouval ze dveří na ulici prosluněnou.

Položil Palivcovi ruku zastavárník na rameno, pravil, že spolupracovati vděčně budou.

Tištěná verze knihy
Pětidenní komedie městská - tištěná verze