Ovesenko, Andrej

1. den Poprchalo.

V čekárně vysloužilý voják Andrej se povaloval. Natáhl se a sledoval okno, bavil se tím, jak dešťové se kapky slévají do proudů. Pak na perón vyšel a tam se nechal ukolébat zvukem deště, poklimbával. A protože déšť přihnal vítr, zapjal ke krku bundu vojenskou, aby jej nestudilo. A nohy narovnal, klimbal, dokud na jednu z nich jemu nešlápl Janáček špinavý, přišlápnul jeho kotník bolestivě k betonové zemi zkroucený. Vyskočil voják Andrej a již se natahoval k ráně, leč kryl si chuďas pažemi tvář a stahnul hlavu mezi ramena a vzdávavým tímto gestem zapříčinil chuďas Janáček, že Andrej neudeřil, ba uklidnilo Andreje jeho ponížené gesto. Počkal pak Andrej ještě, až se narovná, a když skrčen odcházel, vyhrožoval jemu již zvesela smrtí a bavil se chvíli nadávkami.

Přijel vlak na nádraží.

Vystoupili z vlaku lidé a Andrej přimhouřenýma očima sledoval slečnu, která čisťounce oblečená byla.

Přistoupil, do výhledu postavil se jemu chudě dělník oblečený k němu a pozdravil, ptal se: „Oslovuji vás, muži kudrnatý, jelikož mi připomínáte ty z měst mnou navštívených, kteří v maloměstě vždy když vidí, kterému je z očí znát roztěkaných, že nezapadá, hned se pídí k rozhovoru, proto vás se na práci poptám, nevíte-li o nějaké ve městě.“ A Andrej, který do očí se jemu nekoukl, jelikož jej zuby předkusovité dělníkovy zaujaly, který představil se Mause, pravil, že neví o práci žádné, třebaže od války je v městě, ještě se mu nepoštěstilo o zaměstnání starati se.

A ohlédl se vysloužilý Andrej, jenž po válce ve městě zůstal, spatřil maličkou Ester, kterak s farářem rozmlouvá, sedíc na lavičce, přikročili s Mausem k nim a do hovoru se vmísil a hovor komentoval pohrdlivě, když se Mause před farářem opět o práci zajímal, a doporučil Mausemu farář, by v Moltkeho fabrice štěstí zkusil.

Pak pravil Andrej, jenž poslední věty konec farářovy zaslechl:

„Nu nic takto, půjdeme do hospody U Moudra, kde obavy o živobytí, přítomné, utišíme.“ A podíval se na dělníka Mauseho, zhodnotil si jej co kumpána a pokynul mu, aby jej následoval, a Mause s úsměvem, ukazuje zuby žluté, faráři ještě láhev kořalky přislíbil.

A Ester, dívka drobné postavy, šla by s nimi a Ester již se hotovila k odchodu a Andrej ji zastavil a řekl, aby byla, kde je, jelikož novosouputníku svému místa, kde se alkoholu holduje, musí ukázat.

I popíjeli pivo v hospodě U Moudra a dostatečně do večera a odvážným se Andrej cítil, bujným, a pobízel Andrej, vysloužilý voják, Mauseho, aby častěji si lokl, by se nešetřil, jelikož, a hrdě hlavu vztyčil, jelikož nyní platí on. A Mause mezitím rozprávěl zkazky všeliké, které Andreje nezabavily, a podíval se směrem k hospodskému, jenž právě s ženou rozmlouval, a zkoumal hostinského, jenž hospodu právě nesledoval, hádaje se s manželkou nádražáka Holuba. A naklonil se k Mausemu a poradil mu, ať s ním k pultu výčepnímu dojde, ať sleduje pozorně, kterak se o alkohol nepozorný muž připraví, a k pultíku přistoupil, nechal si pivo natočiti a pravil, že zaplatí, a hospodský, půllitr pod proud tekutiny strkaje, stále ženou rozptylován a v jedné chvíli, když se k ní naklonil, aby vysvětlil jí, z pultu sebral Andrej kořalky dvě lahve, a aniž by se pozdravem zdržoval, opustili společně hostinec a spěšným mířili krokem do ulice Ke Břehu, tam si až u mostu dřepli, dělili se o lup. A dal Mausemu jednu lahev, že opilý byl, rozdavačný, a druhou odzátkoval, zteplalé se napil.

„Pij se mnou, Mause, jelikož přičinil jsem se, abychom v horké večeru měli co pít, pij se mnou a buď mi vděčný.“

A napil se z lahve, již mu podával, napil se i Mause, vysloužilý voják krknul si zhluboka.

Do noci hulákal Andrej písně, které na východě naučil se, a opilý Mause přizvukoval jemu a podávali si lahev, po zádech Mauseho plácal a veliké herdy dával, jelikož opilý náklonnost k druhovi v pití cítil.

Usnul Andrej pod mostem.

2. den Probudil se v trávě, mžoural a seznal, že vedle přivandrovalý dělník Mause chrápe. A kopnul do něj, by se probudil, a seznal, že jej počíná hlava bolet z ukradené kořalky zteplalé. Posadil se, vypitou lahev směrem k řece kopnul a prudkým pohybem tekutinu žaludeční rozhoupal a žaludek nutil jej ku zvracení. Vstal a motaje se ještě, odešel k mostu zvracet, hlasité vydával zvuky.

Mávnutím pozdravil Mauseho, jenž seděl a přede sebe civěl, opětoval dělník přivandrovalý pozdrav, a že nedospalý byl, na nádraží odešel si dolehnout. Cestou seznával, že jej kocovina opouští, že bolest hlavy zmírňuje se, ba zjišťoval, že ve stavu je, kdy by popil ještě alkoholu, jímž by kocovinu v těle umenšil ještě více.

A na nádraží přisedl si na lavičku červenou ku maličké Ester, která seděla zde nudíc se, a jí se vypovídal, že peněz nemá, jelikož všechny propil včera s dělníkem, a vytahoval se zlodějským kouskem, skrze nějž ku kořalce přišli. Pak maličká Ester na koleno jemu sahla.

A prozradila o svém těhotenství.

Řekla, že otcem je, že čeká dítě Andrejovo. A Andrej zapálil si cigaretu, nervózně se choval. A ujišťoval se a Ester přisvědčovala a potom si ji prohlédl a zahleděl se do ní co ženy své jaksi vysloužilý voják Andrej a pousmál se trochu.

A pak ji objal kolem ramen a pomyslel si, že již je starý dost, pomyslel si, že dítě potřeba mu vlastně je a je-li nevyhnutelný porod, pak uvítá dítě jako otec, a spřádal plány a těšil se, jak práci sobě najde, takovou, již přivandrovalý dělník Mause do města přijel hledat, a slíbil maličké Ester, že na druhý den Starého, ředitele továrny, která Moltkemu patří, požádá o práci.

Na noc společně spali v čekárně, i prohlížel si její tvář vysloužilý voják Andrej, a když se probudila, rozhlédl se po čekárně, o svoje jídlo podělil se s ní.

Když spala, pohladil jí vlasy, svojí hlavou klidně zakroutil.

3. den I nudil se Andrej, vysloužilý voják, celý den, celý den ničeho nebylo mu dělat na nádraží, pokuřoval.

A uslyšel z chodby, kde pívávali v horkém létě kohoutkovou vodu nejchudší obyvatelé města, a uslyšel z chodby zvuky, ba hlasy dohadující se a hlas jeden povědomý připadal jemu a hlas jeden připadal jemu, že maličké Ester patří, a byl by již Andrej rozrazil dveře na chodbičku, neuslyšel-li by cinkot lahve kutálení, nevyběhla-li by jimi Ester, ušpiněná a rozcuchaná, nevyběhla-li by jimi Ester, a lekl se jejího výrazu a z leknutí se zeptal: „Co že bys mi bouli na čele křídlem dveří, Ester, málem způsobila?“

„I Prokop, žebrák starý, pokoušel se mne tamo v chodbě znásilnit, mezi nohy sahal mi, aniž bych se jemu bránit silnějšímu mohla, držela jsem.“

A naštval se Andrej, jelikož na jeho Ester špinavý sahal, a rozčílila jej nepozornost Esteřina, že se v zšeřelé zdržuje chodbě, i spílati jí počal: „Ester taková, jak jsi nerozumnou, jak vyzývavě očekáváš v chodbičce, kde horší by tě mohlo potkati, nežli že mezi nohama nehygienicky tebe osahává chudý žebrák Prokop. Jak mám ženě důvěřovati nadále, že dítě je moje, které v sobě nosíš, pověst-li máš takovou, že dovolí si na tebe žebrák nejsprostěji, a…,“ napil se z lahve pivní, již držel v ruce, napil se z lahve pivní, touto klepl do skla dveřního a naprasklo toto, otřel si čelo vysloužilý voják Andrej, uvědomil si, že strach má maličká Ester, ustupuje před ním rozezleným, ba zvýší-li hlas, pak si obličej rukama zakrývá, ba všiml si, že červenají její spodní víčka, že slzami počínají se její plnit oči.

Nadávati přestal.

„I tebe pomstím, maličká Ester, i tebe pomstím, stačí, že vím, který hrubě se k tobě zachoval, pohleď na moje tetování modré, to vypovídá o tom, že jsem se pohyboval v mužské společnosti, kde jsme obrázky vypichovali z nudy jehlou do svých paží, podívej se na tetování modré moje a uvědom si, že v společnosti lidí, kteří snadno nechají se k útoku vyprovokovat, dovedu si respekt zaříditi. I čekej, jelikož zbiji takového, takového najdu, a ty se koukneš, kterak tě prosit bude, abych jej nechal, kterak tě prosit bude, aby ty jsi se za něj přimluvila.“

Tupý Herbert nedaleko postával, zavolal na něj, by se dostavil.

U kolejiště sedli si na lavičku, jelikož Herbert stěžoval si na bolest v chodidle, zouval si ještě botu, nohu zarudlou si prohlížel. A opakoval jemu Andrej, že žebráka musí nalézti, který zneuctil maličkou Ester, tohoto zbíti. Čpěla Herbertova noha i na čerstvém takto vzduchu, Herbert na bolest stěžoval si, zapálil si cigaretu Andrej, vysloužilý voják, uvažuje vztekle.

A k nim dělník Mause přistoupil. Zamrkal Andrej, když jej uviděl, rozhodl se tvářit, že Mauseho nezná, neboť nechtěl se vytrhovati z plánování pomsty. Netrpělivě se po Herbertovi ohlédl, nohu si prohlížejícímu, pak k Mausemu:

„Který jsi, že se mi připomínáš, který jsi, že takto za mnou chodíš?“ I položil Mause ruku na rameno Andrejovo, cukl vysloužilý voják, ba do ruky jeho plácnul, která se ho dotkla, a když o maličké Ester počal dělník mluvit, když si zásluhy na seznámení Andrejově s maličkou Ester počal dávat, tehdy jej za zátylek Andrej chytil, na Mauseho zařval, a mluvil dále dělník, nepřestával, což navztekalo Andreje, jenž chtěl praštit, a že zla cítil v břiše přehršel, bouchnul a Mause odpadl dozadu a vyskočil Andrej z lavičky a již se chystal kopnout, na zemi ležící Mause cuknul sebou prapodivně, plivl na něj, uklidnil se, řekl si: „I toto, nebude mne rozčilovat více, nebrání se zmála.“

Mause zvedl se, odešel.

Šeřilo se, otočil se k Herbertovi, který právě si botu zavazoval, řekl, že vydají se tedy.

Společně pak do chodby za čekárnou šli, jelikož tam by Andrej očekával žebráka se zdržovati, a opravdu tam nalezli takového, kterak vodu chlemstá z kohoutku. A nežli stačil Herberta jenom vybídnouti, nežli stačil jemu naznačiti cokoli, hned se Tupý Herbert na žebráka vrhnul, jej od umyvadélka odkopl a Andrej násilný tento vida čin, za vlasy žebráka chytil a otloukati počal jeho hlavu o umyvadlo, do nějž žebrákova stékala krev, udýchaný otočil se na Herberta, uviděl, že sleduje jeho počínání i maličká Ester, která za nimi z čekárny přišla.

„Aj, to nebyl ten, kterému jsem se chtěla pomstít,“ řekla.

A otíral si dlaně Andrej, mávnul rukou.

Po dešti bylo, prudkém, letním.

Na most osamocený šel se Andrej projít.

U lampy mostní se zastavil, prohlížel si svoje ruce, které od Lochnita zmláceného ušpiněné ještě měl, lepkavé.

Zapálil si, přemýšlel, zda nepůjde se přece dolů k řece omýt, sešel nakonec pod mostní oblouk, zde se zarazil, jelikož spoznal postavu shrbenou, viděl, jak žebrák mrtvolu ženskou tahne opodále. I se mu polklo.

A lekl se.

A lekl se, jelikož s činem takovým nechtěl býti spojován, utekl odsud, aniž by se v řece jenom omýt stihnul.

4. den Když probudil se ráno, když probudil se v ulici Ve Zbořeništi, kam se vydal přespat, posadil se na pohovce staré, přemýšlel o mrtvole, již taženou zahlédl žebrákem, taženou bahnem, a vstal, oklepal se od písku, který na mokrém oblečení zůstal mu přilepený, i nemohl se této připomínky zbavit. Tak Mariku si k mostu prohlédnouti šel a nalezl ji pohozenou na místě, které z předešlého dne si pamatoval, a prohlížel si její obličej, který prohnutý byl po tvaru rozmlácené lebky, kolem očí Maričiných mouchy bzučely, na vyhřezlé tkáni rovněž.

A pak si Andrej, vysloužilý voják, uvědomil, že by jej mohli kolemjdoucí zpozorovat: „I mi by neuvěřili, že jsem pouze svědek,“ rychle od mrtvoly Maričiny uskočil, rychle odkročil.

A vyběhl po srázu na most, udýchaný, manželku Hanzlíčkovu potkal a pozdravil ji, aniž by ji blíže znal, leknuv se a doleknuv se, když si pozdrav svůj podezřelý uvědomil, a aniž by uslyšel, zda mu manželka Hanzlíčková na pozdrav odpověděla, běžel do ulice Ve Zbořeništi, v stínu posadil se tam, dlel tamo, skrývaje se.

Uvažoval: „Nezajdu-li ohlásiti vraždu a zajde-li ji ohlásiti žena, již jsem potkal, padne na mne vina, půjdu-li ohlásiti, nespravedlivé obvinění z sebe odejmu.“

Stmívalo se již, vysloužilý voják Andrej odhodlal se a vydal se na strážnici, vydal se tam, aby ohlásil mrtvoly nález, ujišťuje sebe, opakuje sobě polohlasem: „Inu, vždy bude lépe, přijdu-li sám, vždy bude lépe, sám-li budu udavačem, sám-li se přihlásím co nálezce,“ a zabouchal na dveře stanice policejní, zabouchal na dveře, které otevřel pomocník policejní Oplt uniformovaný, a jemu představil se a pomocník policejní libě pozval jej dovnitř, řekl, ať si sedne, u jiného stolu dřevěného mlčel Hartl v uniformě rovněž policajt.

A vyprávěti začal, mna si dlaně:

„Mužové, byl jsem u mostu se projít, nahlásiti vám musím, že jsem tam nalezl mrtvou ženu, ženu, již nepoznal jsem, jelikož její byla rozmlácená hlava, chci, abyste si uvědomili, že jsem tady jako svědek jenom, že k vám jsem o své vůli přišel…“ A cvaknutí nabíjené slyšel pušky, otočil se okamžitě, Oplt mířil naň, úlisně řka: „Přišel jsi se přiznat na strážnici?“

A Hartl mávl rukou, poručil, aby jej za mříž zamkl.

Přitiskl Oplt hlaveň svojí pušky k jeho zádům, a aniž by Andrej cokoli chápal, odvedl jej pod strážnici, kde sklep byl uzpůsoben jako cela, kde sklep byl předělený mříží.

A bouchly mříže kovově, strach měl Andrej, ani se nevzpouzel, strach měl, rozhlížel se, napadlo jej, zda není tam ku smrti hladem uvězněný.

A hlas uslyšel obchodníka Massnera, který ptal se jej, kolik je hodin, a radost měl Andrej, že sám v té není místnosti, a radostně řekl: „Večer je, spoluvězni.“

Posadil se na kavalec, který přišroubovaný byl k betonové podlaze, a dusno bylo jemu.

A koukl se na Massnera, který pohledem uhnul.

Pak Massner, který o mříže se opřev, usnul, a tehdy Andrej strach opět dostal a tehdy vstal a po cele počal chodit a odvahu si dodával, kterou ihned sobě zpochybňoval.

U žaludku jemu svíralo se, zima mu byla.

Usnul v pozdních hodinách unavený, na břiše usnul.

5. den Otevřely se dveře, byv probuzený ihned na kavalci, posadil se.

Tlustý starosta Bubeníček dovnitř vešel, Opltem následován.

A vzhlédl k nim Andrej, vysloužilý voják, chutě se brániti chtěl, ale tu ponajednou Oplt přisvědčil lživě, že jej, Andreje, viděl Mariku vražditi, a Bubeníček Andreje prohlížel si, Bubeníček zkoumal jeho a usmáti se chtěl a pak chválil Bubeníček Oplta, jakže narychlo jej chytli, a pak již s Massnerem bavili se a Andrej kroutě hlavou čekal, že jeho záležitost ještě probírati budou, a Massner prosil, přiznával se, že jenom chudáka zabil, a čekal Andrej, že i jeho optají se na cos, a pak Bubeníček pravil: „Oba zastřelte neprodleně.“ A zvedl obočí Andrej, rozhlédl se, kudy by z cely najednou mu bylo utéct, a vzpomněl si, že za Ester musí, a toto chtěl na Oplta zakřičet, který k němu už už zvedal zbraň a pak se uklidnil, jaksi prapodivně.

Setmělo se jemu.

Tištěná verze knihy
Pětidenní komedie městská - tištěná verze