Oplt, Klement

1. den Bylo odpoledne, komáři bzučeli v místnosti, v místnosti horký vzduch byl. A telefon před pomocníkem Opltem se rozedrnčel, až Oplt trhnul ramenem, nedlouho potom, co představený jeho, Hartl Cyril, na záchod odešel. Zvedl sluchátko. Manželka vyprazňujícího se se doptávala, zda je ještě manžel v práci, a kladná byla odpověď pomocníkova a až se usmát pod knír Klement Oplt musel, jelikož žena policajta příliš se vytáčela, příliš oklikou se na manžela ptala. A položil sluchátko a podíval se směrem ke dveřím, kterými představený jeho odešel. A zašklebil se ironicky tím směrem: „I žena tvá se zajímá, jak dlouho se ještě v práci zdržíš? Nu, copak, abys na čase měl žárlit.“ Bylo odpoledne, komáři bzučeli v místnosti, slunce do kanceláře svítilo.

A se policajt Cyril Hartl ze záchodu vrátil a liboval si, že je spokojeně vyprázdněn, ba že pocit má, že je o hmotnost lehčí, jež z něj vyšla. Pak mlaskl a pochvaloval si klidný večer, jímž den je zakončen, v němž nic se nepřihodilo. Potom pravil Opltovi, který na svém nalezl předloktí výstupek svědivý a škrabal a čím více byl na něj soustředěn, tím více tento svrběl, a pravil Opltovi, jenž ani z toho důvodu neposlouchal, že již domů půjde, chce-li se v kanceláři zdržet, ať zamkne.

A zavřel za sebou dveře pozdraviv.

Po chvíli i Oplt z kanceláře vyšel, zamkl předpisů znalý a u rybníčku, který bývalý byl řeky meandr, a u rybníčku, který byl náspem oddělený od řeky, a násep tento výbuchem granátu dělostřeleckého za války vytvořený byl, a u rybníčku, jenž stal se komáří líhní, nade jehož hladinu larvy komáří vzdušnice vystrkovaly, zastavil se, potřebu vykonal, sledoval, jak hejno těchto z místa, kde se moč koncentrovala, hemživě odplouvá.

2. den A do práce první dorazil, urovnával papíry do skříně, kávu zalil sobě horkou vodou, s cigaretou čekal na Hartla, až ten se ukáže. A ještě než stačil přijít, navštívil kancelář Vít Ungar a předal jemu vzkaz od starosty Bubeníčka, aby nezapomněl tento den pohlídat jejich synka nezvedeného Ondřeje, jelikož sám má Ungar jiné povinnosti.

Třebaže nechtělo se Opltovi, musel poslechnouti starostenský rozkaz. Pistoli z podpažního vyňal pouzdra, jež vrzlo koženě, do stolu uzamkl: „I ještě bych se touto synkovi starostenskému vytahoval.“

Slunce sálalo, když přes most kráčel, a pálilo do jeho hlavy a on s košilí rozhalenou k Bubeníčkům vešel smrkaje.

Hlídal tedy synka Ondřeje, od starosty zaúkolován, a protože nudilo jej sledovati tlusté dítě, jeho mluvu vnímat, po pokoji se coural a z kapsy příruční lahvičku vyňal, napil se zteplalého nápoje, pravil si, že by vychladit si ji nechat měl, a ponechav synka v pokoji, lednici otevřel, původně s úmyslem do mrazáku svoji flašku položit, leč nalezl tam již vychlazenou a zaváhav uzmul ji, k synkovi se vrátil, na pohovku se natáhl, ucucával.

A opil se, synkovi pozornost nevěnuje, a opil se v horku a probudila jej až manželka starostova vysokým hlasem nadávající, jež chtěla, by vypadnul, hrozila, že si naň stěžovat bude.

I rozloučil se, motaje se trochu, tlustému synku rozpačitě zamával.

Když se na strážnici dobral, již byl o jeho pochybení Cyril Hartl informován, a zatímco si neohrabaně utahoval opasek kožený, když si i přesto, že mu bylo vedro, košili uniformní sepínal až ke krku, Cyril Hartl káral jej a oslovoval posměšně jménem Ignác. „Na pravé poledne jste se, Ignáci, opil, vězte, že všechno, co Bubeníčkům nevhod přijde, proti nám se, Ignáci, obrátí… Zatímco vy jste ve starostenském bytě chlastal, nehoda se ve fabrice stala. A tam zajdu sám, jelikož nechci ostudu s vámi ve fabrice mít, kde ředitel Starý, který rovněž bohatým referovat dovede, kde ředitel Starý nervózně bude místo se mnou společně ohledávat.“ A dodal nakonec, ať si obličej opláchne, ať do cely zajde, jelikož tato nejchladnější je místností na strážnici, tam ať z opilosti se poněkud vyspí.

Poslechl pomocník policejní Oplt, poslechl, nežli ulehl na studený kavalec, mříž za sebou přivřel.

A byla na strážnici tma, když se probudil. Červené jeho oči rozkoukávaly se a těžko se jemu přemýšlelo. Hledal světla vypínač, nežli nalezl, o mříž se podvakráte praštil. Rozsvítil, postavil se k umyvadlu a pil vodu, která z kohoutku tekla, aniž by ústa sobě otřel, za pracovní posadil se stůl, koukal, jakýchsi myšlenek bzučivých nemohl se zbavit. Pak se ustrojil, košili zakasal, ve dveřích hledal klíče a nemohl je najít a hledaje klíče vzpomněl si, že pouzdro pistole jeho prázdné je, protože nežli se do radničního vydal bytu, pistoli z pouzdra vyjmul. Lekl se, zda nevytratil zbraň, ale našel ji v šuplíku uzamčenu. Pak v šupleti papír popsaný rukopisem Hartlovým zaujal jej. Zprávu četl Hartlovu o nešťastné náhodě, která se ve fabrice stala. Nalezl klíče a pistoli zkontroloval, a když zkoušel, zda je náboj v hlavni, vyskočil tento a v místnosti se zakutálel, aniž by Oplt věděl kam, a hledal tento, leč nenašel jej.

„Nešť, ještě spousta takových v rukojeti zbývá…“

Po městě obchůzku prováděl, v hospodě U Moudra se ještě svítilo, váhal, zda by nemohl si vypít pivo, alespoň jedno, aby žízeň zahnal, a učinil by to, ale ještě si řekl, maje svědomí prachšpatné, že se ještě do ulice koukne Špitálské, která z náměstí hned vybočovala, jelikož křik slyšel odtud. A věru, nadávala tam žena žebrákovi a této rameno stiskl, jelikož žebrák, jehož plísnila, slepcem byl.

A koukl se do jeho očí a podivně se zabál.

Proto měl v úmyslu Prouzeové domluvit, ale tato ztichla, se rozplakala následně. A ji na náměstí vyvedl, neboť zželelo se mu jí, mířila Prouzeová k Moudrému do hostince: „I sledovati takovou budu přímo do hospody, pochvaluji si, že přece já z povinnosti zaženu žízeň kocovinnou.“

Prouzeová postavila se k nálevnímu pultu, s hospodským Moudrým rozebírati počala nehodu dopolední, o níž zprávu čtl. Postavil se vedle vdovy právě přišedší. A vypil pivo, které natočil hostinský, prozradil vdově Prouzeové, která plačíc zajímala se, co četl v Hartlově zprávě.

A že se jemu žaludek zvedl po tomto pivu, zaplatil a vyspat se domů odebral.

3. den Zbraň svoji čistil v kanceláři, olejem specielním mazal, když na něj Hartl křikl, tak si jej pozval do kanceláře.

Poručil: „Jděte za Massnerem, jděte za tím kožišníkem, tohoto zatknout.“

Pokrčil rameny, začal se strojit, uniformu policejní na sobě upravovati, nespěchal, a vběhl Hartl do místnosti, byl se leknul, že jej pobídne povýšeně, aby pospíšil, ale tento formulář mu podal orazítkovaný, řekl: „Toto ještě vylepíte na dveře Massnerova krámu, toto bude svědkovi našemu odměna.“

I vyrazil pomocník policejní. Cestou vzpomněl si na melodii dříve broukanou a tedy mumlal si ji cestou.

Massnera doma nenašel, obešel dům v ulici pátraje. Pak si zapálil cigaretu, sirku zlomil mezi prsty.

„I nestihl jsem obchodníka zatknouti, nestihl jsem jej dovésti na stanici policejní…,“ zamyslel se nyní, v klidu papír vylepuje ke klice, „policajt Hartl v kanceláři sedí, mezi zuby šťourá se, co kdybych zašel se pozdravit s jeho ženou, co kdybych s touto promluvil, o níž je známé, že jen tak nějakého nevyhodí, který za ní přijde.“

A zaklepal u Hartlů na dveře, v županu mu otevřela manželka policajta.

Pak jej do kuchyně pozvala, vonělo jídlo v kuchyni.

Posadil se, poslouchal, jak rozpráví, pak nalila mu likéru, jejž z kredence vyňala: „Ignác se jmenujete, kolego manžela mého.“

Trhl sebou Klement Oplt, pouražen trochu a odsekl manželce Hartlově, že se nejmenuje Ignác, nýbrž Klement, i pozvedla ona obočí a vysvětlila, že to její jej manžel takto pojmenoval, omluvila se, že netušila, že jeho je jméno jiné, a mávl Oplt rukou, pak rozprávěla chvilku, pak obcsénní gesto učinila v županu jenom, až krajky prádla zahlédnouti mohl spodního mezi stehny poroztahnutými, pak naklonil se k ní, sklenku dopiv, nakloněn po kůži stehnové počal ji hladit.

A neodtáhla jeho ruku.

A pak ji obejal, zvedl zadnici její, posadil ji na stůl kuchyňský, tam pronikal do ní urychleně, aby již hotov byl, aby již snížil nebezpečí, že manžel Hartl načapá je, a dlouho nemohl se ku výstřiku vydrážditi a začala hýkat manželka Hartlová, pak přece skončil.

Sedl si na kuchyňský stůl, ze shrnutých gatí u kolenou vytahl cigaretu, tuto kouřil, zatímco souložení jeho Hartlová v klíně mu oddechující s manželovým srovnávala. Pak povídala o manželovi, že od ředitele Starého úplatek dostal, když nehodu u Moltkeho vyšetřoval, a to si již Oplt kalhoty dozapínal, pak se rozloučil, vypiv sklenici kořalky.

Za stolem klimbal Hartl, probral se, jakmile Oplt pozdravil, ptal se po zatýkaném Massnerovi, neodpověděl však na dotazy nadřízeného, ale upozornil Hartla policatjta na úplatek ředitelský, z nějž by část pro sebe chtěl. Vyskočil Cyril Hartl ze židle, nečekaně pěstí do břicha jej praštil, vzkřikl na něj, že toto je jeho poměrná odměna.

Uražen Oplt vycouval, zvedal se jemu žaludek, potil se, proto omýval se, a vstoupil Hartl ještě jednou k němu do kanceláře, smířlivěji již posílal jej domů, když jej pomocník policejní ujistil, že nevadilo by mu na strážnici býti, na strážnici hlídati, ponechal jej tam, sám odcházeje domů.

Vdova Kopáčová přišla na strážnici, probudila jej.

Posadila se na židli, již jí Oplt nabídnul. Tam ji nechal čekat, mezitím se opláchl, za krkem se mokrým otřel ručníkem.

Sedl si proti obkročmo na židli, opěradlo prsty sevřel a se zeptal, s čím že na stanici přišla, a vdova po bývalém jejich kolegovi žádala čaj a hledal jej ve skříňce ochotný Oplt, nenašel, pravil, že takto v létě nemůže jí horký nápoj nabídnouti.

„Inu, rozprávěti budu na sucho takto.“

A sdělovala, jak vysloužilého viděla vojáka Andreje, jenž se nedaleko mrtvoly pohyboval, jak od dcery Mariky s rozbitou hlavou utíkal, že by jej měl Oplt běžet doběhnouti, že by jej měl chytit.

A pomocník policejní pohlédl do rohu místnosti, kde měl zbraň opřenu, pohlédl na vdovu Kopáčovou, takto se vymlouval, jsa líný: „Nepůjdu vraha na nádraží hledat nyní v noci, kdy je tam místo nebezpečné pro policajty. Hleďte, slibuji vám, že zítra, jakmile v práci sejdeme se s mým představeným, zítra vojáka vysloužilého vyhledáme, odsouditi necháme jej starostou.“

4. den Nadřízenému hlásil podrobnosti o návštěvě vdovy po policajtovi Kopáčovi, naslouchal pozorně Opltovi: „Nalezli prý zabitou obchodníkovu dceru u mostu, nalezli prý zabitou s rozmlácenou hlavou, a vida, dělnice Kopáčová pospíchala na strážnici, aby udala vysloužilého vojáka Andreje, který nad mrtvolou stál, ruce od krve měl. Půjdeme místo ohledati, kde mrtvola je studená již?“ zeptal se nakonec pomocník policejní Oplt, ale za stolem sedící Hartl, který rozepínal a zapínal knoflík u košile, rozhodl, že mají-li svědectví usvědčující, lépe bude, budou-li vraha chytat, nežli s mrtvolou se zaobírati, která brzy zapáchati bude. „Jděte vraha chytit sám, máte-li svědka, kasáte-li se, že jste vypátral již vraha, aj, nechce se mi, jděte sám, Oplte.“ A ve dnu horkém nechtělo se ani Opltovi, Hartl v své se zavřel kanceláři.

Nevyrazil, přivřel víčka.

Zaklimbal, potil se.

Probudil jej hlasitý rozkaz Hartla, aby, odešelť odsud Norbert Háj, který Massnera zahlédl na nádraží, aby se vypravil na nádraží, kde se poflakuje prý kožišník, aby jej chytil, pak vzdychnuv policajt nadřízený změnil názor, chtěl, aby přece raděj Oplt obchodníka Churavého navštívil, informoval jej o nalezené dceři jeho, že on Massnera přece pro jistotu zajde zatknout sám, by jim opět neutekl.

U obchodníka Churavého dojednal kavárník Nýdrle, loučil se a obchodník, jakmile ho zviděl ve dveřích váhat, povstal, obočí měl zdvihnuté, všiml si Oplt, jak se pevně chytil opěradla židle, z níž vyskočil.

Nýdrle hlasitě zavřel dveře a podíval se do země Oplt a suše Churavého informoval:

„Dceru Mariku, která křivý měla obličej, nalezli jsme ležet v bahně pode mostem, a že nyní celá její je hlava křivá, jelikož cihlou byla rozbita. Toto jsem vám z povinnosti řekl.“

Sedl si na židli obchodník, rozeštkal se, ramena potřásala se jeho, sliboval odměnu peněžní, sliboval vysoké částky za nalezení vraha jeho dcery.

Odešel od něj Oplt, mna si ruce, říkaje si pro sebe, že zná-li vraha, snadno jej na náraží vypátrá, a na strážnici se vracel, těše se na odměnu.

A ještě ten den, když na strážnici k večeru se nudil, přemýšlel, kde by Andreje našel, zda se má na nádraží vydat, nebo jej má v ulici Ve Zbořeništi hledat, pak se otevřely dveře a ramenatý chlap vešel dovnitř a jako Andrej představil se. Zamrkal, rychle zkontroloval, kde má zbraň, rychle se podíval na Cyrila Hartla, ten pustil předmět maličký, s nímž si hrál, a Andrej posadil se za stůl a poklidně vyprávěl, že ví o mrtvole, která u mostu leží, a Oplt vzal svou pušku a její natáhl uzávěr, zvedaje hlaveň ku Andrejovým zádům.

A pak snadno odvedli jej do cely pod strážnicí, kde již Massner uzamčený byl.

5. den Ráno nedorazil Hartl na strážnici, proto sám si dovolil telefonovat Bubeníčkovi, jemuž jaksi pozdlouhavě vysvětloval, že oba mají vrahy, je mají chycené v cele pod strážnicí, v cele sklepní. „Bylo by dobré, starosto Bubeníčku, aby osobně jste zajel provinilce odsouditi, abychom s nimi krátký proces učiniti mohli, abychom je mohli vytrestati, bylo by pak vše úřednicky vyřízeno.“ Starosta slíbil, že přijede, a brzy již opravdu v místnosti, z níž mu Oplt telefonovat, zanedlouho již opravdu v místnosti stál.

Zavedl jej do sklepa, rozsvítil tam, vězni dva vzhlédli k nim.

Natáhl Oplt ze zásobníku do hlavně nábojnici, pevně pažbu stiskl.

A nerozpakoval se starosta Bubeníček, zrychla promluvil s Opltem o vině, odsoudil jich: „Oba zastřelte neprodleně.“

A odešel starosta. Zůstal Oplt s vězni, v žlutém světle zvědavě si je prohlížel.

Pak zvedl zbraň proti Andrejovi a přikrčil se vysloužilý voják. Vstřelil mu do čela kulku a výstřel ohlušující byl v malém prostoru. Andreje odhodilo dozadu, hlavou silně prostřelenou klepl o podlahu. Pak na Massnera zamířil, který zavřené měl oči. A netrefil napoprvé, do ramene jenom vnikla kulka. Na kolena Massner spadl, pak třikráte vystřelil mu do hrudníku, až Opltovi rozpískalo se v uchu a krve z Massnera přehršel teklo. Andrej vedle ležící se cukal, tomu v kalhotách tmavlo od moči, pach zacítil této a již jej dodělati chtěl, pušku natáhl, kohoutek stisknuv, pouze cvakl, pokrčil nos a uvědomiv si, že prostřelené čelo má, mávl rukou, zbraň nedobíjel, odešel, zamkl za sebou.

Pušku do skříně kovové zamkl, chtěje pospíchat za Churavým pro odměnu. Již sahal na kliku mosaznou, když kdosi klepal a za dveřmi nádražákova stála žena, nechtěl se zdržovati, uhodil na Sylvu Holubovou: „Není-li to neodkladné, přijďte jindy, ženo, jelikož odcházím, zamykám.“ Řekla, že se chce na obchodníkka s kožešinami informovat, a štíplo Oplta za krkem. „Proč?“ Nechtěla mu dotaz zodpověděti a řekl jí, že jí o Massnerovi nemůže nic říci a že jemu podezdřelá zvědavost ženina. Ale ona mu odpověděla neuhýbavě, že má svoje důvody, po nichž mu nic není, a uplatila jej, chtíc vědět o Massnerovi. Prozradil: „Leží v márnici v policejním sklepě, čeká na Chillera, který jej v nejbližších dnech odveze.“

Kloubem prstním klepal do dveří obchodníka Churavého, předpokládal, že utrápený člověk, jehož právě navštěvuje, mu vděčen bude, ba napadlo ho, že mohl by mu návdavkem nabídnouti, ať se za úplatu na pomočeného Andreje zadívati půjde.

Ale zklamal se, na první pohled obchodník s nemovitostmi nevyspalý byl a usmál se Oplt, v rozpacích čekal, že jej pozve dále, ale obchodník ani se s ním bavit nechtěl a vnucoval se jemu Oplt, ale tento neoblomně vystrkoval jej ze svého bytu, odmítaje cokoli zaplatiti, zabouchl, Oplt bez odměny zůstal, na dveře obchodníkovy plivl: „To aby člověk důvěřoval bohatým. Lakomec je to, jenž škudlí odměnu, na niž jsem se těšil.“

Cyril Hartl na něj již na strážnici čekal, do kavárny U Portugalce pospíchali, kde měli ohledati sebevrahovu mrtvolu, a cestou Hartl kázal, že za ním žena byla, která o Andrejovi jako o nevinném mluvila, a dušoval jej Hartl, aby nikterému nevykládal o popravách, co provedli. Nepřiznal, že se už stalo, že už prozradil, pak do kavárny vstoupili, kde na podlaze zastřelený ležel Nýdrle kavárník, v louži, která se kolem jeho hlavy rozlévala teplá, činily se krevní destičky, krev srážely do podoby sulcové. A dleli u mrtvoly Joseph Moltke se svým sluhou Natzem a na sluhu se obrátil, jakže nalezli tělo, i popisoval Natz, že na kávu svého doprovázel pána, aby před obědem voňavou si dal. A poposunul si opasek Oplt, ohlédl se, nestojí-li poblíž Hartl, zvyklý bylť od občanů lhaní, i od do očí se koukajícího nepravdu očekával, nevydržel nepohroziti: „A věřte mi, sluho, že třetí je tato mrtvola tady, věřte mi, sluho, že dva vražedlné chlapy zastřelili jsme dnes na strážnici a chudého Andreje, který do města se za války dostal, pak dokonce obchodníka, který s kožichy obchoduje, ba i takového, který penězi nikdy nešetřil.“ A narovnal se v zádech, mlasknul.

A posadil se tam na židli, Hartl skloněn byl nad Nýdrleho tělem a utěšoval Jitku Zoubkovou, jež vystrašená byla, pak Hartl rozhodl, že se o sebevraždu jedná.

Tištěná verze knihy
Pětidenní komedie městská - tištěná verze