Natz, Hubert

1. den Už od rána měl oběd připraven, jelikož se zdviženým prstem zaměstnavatel mu o den za večera dříve připomenul, aby sčinil chutnou krmi ku obědu, jenž připomenutím výročí smrti jeho ženy bude, která, a tak přesně pravil, Moltkeovic rodu dala motivaci ku podnikání.

Dočistil boty syna továrníka, umyl se od krému leštivého a navlékl si kalhoty, také náprsenku naškrobenou, v kuchyni na vozík servírovací naskládal polévku knedlíčkovou, již měl již z předešlého přednavařenu dne, a do jídelny vstoupiv, narovnal se u vozíku, ptal se, má-li předložit jim na stůl, i hle, co pravili, donesl a způsobně jídlo zprava na rozsáhlý stůl vysázel a Moltke továrník i jeho syn Joseph jménem nehltavě jedli, aniž by cinkli o talíř, sluha Natz v rohu místnosti se zdržoval, nu nedíval se na ně, jak měl naučené.

Sebral ze stolu, do služebního vrátil se pokoje a tam za ním mladý Moltke Joseph přišel, postavil se ve dveřích, zapálil cigaretu, jen v koutku ji držel. Povýšeně promluvil řka:

„Každému od bohatých náleží dům, hle, za městem je vila Rothova rozestavěná, neboť zkrachovalému nezbyly peníze pro dostavení, a vězte, slouho, že otec koupil tento dům, nežli na to místo dělníky naženeme stavební, bylo by žádoucí staveniště poklidit, a to co nejlevněji… Nechte někomu odvésti nepořádek všeliký.“

A takto mluvil, pohazoval rukou, sluha pozorně poslouchal, protože znal, že každé přání Moltkeho jeho je úkolem a za jeho splnění je placen více, nežli u sloužících obvyklé je, sluhovi ruku na rameno položil a řekl, že netřeba je věci složitější činit, je-li práce neodborná, pak pro práci postačí hlupák, co se po nádraží válí, jenž takovou za vděk vezme, a kdyby pak, že o peníze ani tolik nemusí se starat u povalečů, jimž stejně žádný neuvěří, že pracovali.

Pak na Natze mrknul, doporučil sluhovi, by si automobil vzal, který v garáži jim stojí zaparkován, aby po ulicích se nezdržoval zbytečně, že nádraží je daleko pro něho postaršího. Ve dveřích se ještě otočil, a to už Natz se sháněl po svých svršcích, a pousmál se na něj, pohlédl na kabát, který Natz již do ruky bral, a dveřmi bouchnul.

A byl rád, že si vzal kabát, přestože byl letní den a vyčasilo se, přestože ku nádraží autem dojel, přesto i chvíle chůze nepříjemná byla, neboť po ulicích vítr fičel, který kaluže vysušoval.

I bouchl auta dveřmi, v kabátu došel na nádraží a unaven byl, jelikož jeho klouby nebyly nejmladší, a tam první, které viděl, Tupý Herbert byl, který s kalhotou mokrou přisedal si ku slepému Brožkovi. Herbert, muž neholené tváře, vystouplých lícních kostí, zdaleka si jej měřil, cosi Brožkovi, jemuž klobouk u nohou se válel, jenž křivě posazenými bulvami se na něj koukal, přimlouval, i Herberta se ptal, nechce-li za prací jet, manuelně pracovat, uleviti tak své chudobě.

Brožkovi vypadly z kapsy cigarety, to když pro brýle si sahal, a Herbert Tupý mimoděk je zvedl, a když si zapaloval cigaretu, pravil znovu ku oběma, že práci pro ně má, a to manuelní.

Pohlédl vlevo Herbert s vystouplými líci, vstal, kolena oprášil, pravil, že toto bere, po penězích se ptal, když k autu šli, i vysvětlil Natz, odemykaje automobil, jelikož neroztržitým byl sluhou a majitelovo auto nenechal by před nádražím napospas, zamnul klopou kabátu lehkého, že vše se dozví, má-li na výběr, má-li jinak možnost odměnu ukořistit, výhrady má-li jakékoli, nechť práci nebere. I viděl na Herbertovi chuť pracovní, pousmál se, do auta sedli, když za město odjížděli, pohledem postranním sledoval, kterak se Herbert v drahé peleší kožence, předpokládal, že auto bude muset čistit.

Přijeli spolu k vile, jež nad bývalým čněla lomem, kde mnohého harampádí bylo zhlédnout jim všelijak pohozeného, co zbytky po nájemnících nechtěných a neplatících tam byly ponechány, a určil místo, kam odpadky má vynaskládat, určil Natz též čas, kdy pro peníze si dojít má, odejel, ponechav práci Tupého Herberta.

K večeru v montérkách oblečený na příjezdové cestě potahy čistil nadávaje.

A přišel k němu Joseph, syn továrníkův, když toto skončil, vyžádal si od něj automobil, odejel, jak říkal, prohlédnout si vilu.

A odplivl si sluha, i jeď a dobře s bezdomovcem pořiď, který ve vile nyní již unaven a napruzený, odešel do domu pospravovat.

Vpustil psa zuřivého do zahrad, ulehl nakonec po dni celý utahaný, ulehl pokojíku ve sluhovském, usnul.

2. den Oběd donesl Moltkemu i řediteli Starému, jenž pravidelně u Moltkeho pracovní hlášení podával.

Po obědě odejel starý Moltke a vzal Josepha svého s sebou, vzrušeně hovořili a to slyšel, když Moltkemu, továrníkovi, pomáhal oblékati sako, vzrušeně hovořili o neštěstí, které se ve fabrice stalo.

Sluha po domě pošukával, pospravoval, poklízel. I vrátili se, autem se vraceli zrovna, když trávník před domem urovnával, a z jejich tváří nedobrou jaksi náladu mu bylo vyčíst, otíral sobě pot z čela o hrábě opřen, díval se, kterak starý vozidlo zamyká, kterak mladý z druhé strany vozu vystupuje, zamračen vychází jaksi, po starém pozorně se dívaje.

„Nu co, pohádali se, jak otec majetný se synem, který na majetek jeho se již těší,“ řekl sobě, klíčky od vozu přebral, by do garáže zajel.

Nakonec odpoledne vyžádali si jej k ustrojení a sluha Natz, v duchu sakruje, strojil oba bohatce a do fraků pomáhal jim, by na slavnosti, o níž mluvili, že se na ni chytají, se správně cítili, by jakýkoli nedostatek postavy skryl se ošacením.

I stalo se, že v pokoji pro šatstvo zaprášeno bylo, i stalo se, že továrník Moltke jakousi rýmou podrážděn kýchnul, a opět Moltke Joseph upomínal otce, že by měl již agendu předat tovární, že by měl již přijmout synovu penzi a co stařec si jí užívat. A Natz poodstoupil, jelikož věděl, že nyní hádka, a toto poznal již z obličejů, které měli při parkování auta nasupené, že se přeli o vážných věcech, do nichž sluhům zčasta nic není, že nyní hádka bude pokračovat, proto bezděky odstoupil do rohu místnosti, náprsenku žmoulal v ruce, do očí se Moltkeům nekoukaje.

A továrník zul obuv a pravil, že jeho je nálada zkažená, že na slavnost nejde, kopl pak boty k Natzovým nohám, odešel.

I Joseph odeslal jej pryč, i po své práci šel, když ve dveřích stál, Joseph pravil ještě, by jej po soumraku u automobilu čekal.

Soumrak začal.

I omýval ještě automobilu přední sklo, když tu uviděl Tupého Herberta, kterak přichází, nu již mu jasné bylo, že si jde pro výplatu za odvedenou práci. Vydržel nepozdraviv, nevšímav si nežli přijde, a Herbert Tupý počal o peníze žádat, práci svoji vypočítal, nu zalhal Joseph, že již pro peníze zajde, a přistoupil k výběhu, kde chovali psa, vlčáka velikého, vlčáka, jenž jméno nesl Cézar, a tohoto namísto výplaty ukázat přišel Herbertu Tupému, pravil: „I hle, jak se ti bude nyní peněz dovolávat, hleď být spokojen, že ještě jej provaz drží, hleď a sobě říkej: ty, které otravuji, ty, které nenávidím, mám zas jen o důvod více nenávidět.“ A postavil se Natz a postavil se, měkce zahovořil, aby poodešel Herbert, který o peníze prosil, jelikož jsou problémy Moltkeů, které brání jim se starat o veškeré zaměstnance.

A pes, aniž by vrčel, jenom protože i takto večer horko bylo, pot mu od jazyku kapal, a pes, aniž by vrčel, respekt budil.

I učinil Natz pohyb směrem k bezdomovci, ten plivl, pěst zaťal, odcházel a nadávaje ohlížel se, nadával tím hlasitěji, čím dále v ulici Obchodní od domu byl.

I zůstal ležet před Moltkeho vilou hlen, jenž připraven byl zítra vysušit se sluncem.

A přišel Moltke Joseph a beze slova nastoupil do auta, beze slova dvířka auta přibouchl, mlčel.

Odvezl syna Josepha na slavnost, kde vykázáno bylo místo jeho před Theátrem, Joseph, s vlídným najednou obličejem, úkoly jiné nezadav, vyšel k vstupním dveřím, i hledal sluha Natz rovna sobě, a ba že se dlouho nerozhlížel, jelikož hned vedle parkoval Palivec, řidič neoholený, s nímž hnedle se do řeči dali, hnedle karty hráli na kapotě automobilu, i kořalku popíjeli, již řidič Palivec do placu vložil, která u blatníku stála.

A byl by Natz hrál stále, stále by karty v rukách mnul, protože ten byl, který prohrával, zvyšoval sázky, stále doufaje, že příští sázkou prohrané se jemu vrátí, ale zrovna v té chvíli, kdy sluha Natz, celý se chvěje, proti celému banku sázel, přistoupil k nim Joseph Moltke s Anetou herečkou, a poručil Natzovi, že už řidiče potřebuje. A znervózněl Natz a by se byl obořil, jelikož nemalé byly peníze, které prohrával, a otočil se na továrníkova syna, než ten, do nějž opřena byla herečka Aneta, nechal jej dohrát, jsa hrou zabaven, a prohrál Natz, jemuž nadřízený za zády dýchal, a prohrál Natz zbrkle, řidiči Palivcovi úsměv se ve tváři ukázal, když bankovky, a byly platem Natzovým týdenním, do svojí tašky rovnal, a když za volant Natz sedal, by je odvezl do hotelu MIM, jak jemu pravil jeho pán, a když za volant sedal, uklidňoval se.

Přivezl je před hotel, který název nesl MIM, přivezl panstvo a mladý Moltke poručil jemu, by čekal s autem před vchodovým schodištěm. Zde kouřil, nudil se, i v autě bylo jemu chladno a z nudy obcházel automobil, močil na rohu ulice a v duchu počítal svou ztrátu. A s nadějí vyhlížel, kdy se objeví, a udiven ani nepředpokládal, když nečekaně brzy s Anetou Joseph Moltke vyšel, s nadějí, že pojedou již domů, kde Moltke do postele se s mladou žínkou souložiti odebere, jemu pokoj dá, by na zítřek se pohodlně vyspal. Leč Joseph, syn továrníkův, pravil, a tak se Natzovi zazdálo, že ostrým tónem obracel se i k herečce Anetě, leč Joseph, syn továrníkův, pravil ostrým tónem, by odvezl tuto, kam si řekne, za ním pak přijel.

Dopravil ji do jejího bytu, cestou slova nepromluviv, když narychlo vyšla z auta, před hotel se vrátil, obávaje se, že dlouhé teprv nyní bude čekání, jelikož je-li bez ženské chlap, je-li chlap ženskou zklamán, i o samotě pije, chmurnými se myšlenkami baví, dlouze sám situaci probírá, a ba že několikrát. Posadil se tedy do automobilu, kabát, který po starém Moltkem zdědil a jejž z automobilu kufru vytáhl, jelikož takto na noc zima mu jakási počala býti, přes sebe přehodil. Chystal se, že přerývaným usne spánkem. Než ani se jeho víčka nezavřela, již opět Moltke vycházel, a tentokráte s jinou, se servírkou, a i unavený i přes okénko auta stažené zhlédl potěšený obličej Žanetin, servírčin.

Sedli do auta, poručeno dostal, ať k vile jede, tam si odpočine, jelikož kratochvíli rychle odbydou, pak ještě jednou pojede nočním městem. I stalo se a Natz sobě předmyslel si: „Ach, třebaže chvilka, i ta čekajícímu zdlouha trvá povětšinou.“ Ale se brzy dočkal a do hotelu MIM spokojenou prodejnou ženu zavezl a celou cestou pikantní mu příběhy sprostými slovy vyprávěla a upovídaná prozradila podrobnosti o tahanicích s Josephovým placením, podrobnosti o hotovosti, kterou Moltkeho syn Joseph neměl, takto Natzovu krátila cestu, a aniž by jemu od cesty peníz dala, přestože bouchla dveřmi svěřeného auta, přestože se ani řádně nerozloučila, vracel se zpátky rád už, vracel se zpátky a věděl, že do postele svojí jede, a hmyz všeliký narážel do reflektorů automobilu.

3. den Ráno, jakmile se pečlivě ustrojil, jelikož zkušenost měl, že panstvo upravený kolem sebe žádá personál, ráno hned po pečlivém ustrojení do montérek zahradnických, na zahradě počal pracovati, trávu obstřihával, leckterý výkal vlčákův vyhledal a do na tento odpad zchystaného pytle házel. Pamatoval, že bezchybný úklid musí být, jelikož jednou se stalo, že polobotka starého Moltkeho lejnem smrděla, a následně stržen měl plat.

Pak zametal a kolem auta pošukával, když cestou docházel ku domu zase Tupý Herbert a již z dálky o peníze volal.

„I hle ho, jak nepomohlo varování.“

A nečekal sluha Natz a zamával na něj, by setrval chvilku, mezitím vlčáka odvázal, tohoto cvičeného proti Herbertovi poslal, a když tento prokousnul, za Herbertova klení, a když tento prokousnul Tupého Herberta hýžďový sval, odvolal jej a přísloví napadlo jej znějící, že komu rady není, ani pomoci se jemu nedostane. Raději však do továrníkova vešel pokoje, tam se omluvil, že ruší, a vysvětlil, jak výplatu dělníkovi příležitostnému vyplatil.

Byl pochválen mužem, který do trezoru právě ukládal bankovky, byl pochválen mužem, který si opět brýle nasadil a ke stolu si sedl upovzdychnuv, že toto jsou maličkosti, které syn jeho Joseph prudký v rozhodnutích pochopit nedovede, že rozdíl se má cítit mezi dělníkem, který delší dobu pracuje v podniku vlastněném, kterému se za důvěryhodnost jistota poskytuje, mezi dělníkem v účetnictví započteným a náhodným mužem silných paží, k němuž s vděkem pospíchat věru nemusíme.

„Měl byste být s mojí důvěrou rovněž seznámen a věřte, že jsem si již na vás zvykl. Ba myslím, že vám i přidám na výplatě,“ slíbil jemu Moltke továrník.

Po vyjádření se Natz vrátil ke své práci na zahradu a nepřemýšlel o Moltkeho slovech, nepřemýšlel o nich, jelikož vtíravé byly myšlenky na bankovky, které zhlédl v trezoru, přemýšlel po lakotnicku, kterak by se k těmto dostal, vyrovnal tak, oč přišel včerejší hrou karetní, už hotovo měl a zahrádku upravenou, automobil vyleštěný, do města vyrazil a rovnou mířil do hotelu MIM.

A poznal ihned Žanetu, jak se co servírka chová, jak vymetá popelníky v restauraci, a zašel k ní a udivená, že ji vyhledal, vhlédla do jeho tváře a seznámil ji bez okolků s plánem, který v jeho se mozku zrodil, a rovně stál, jak kdyby s pánem mluvil svým, s rukama za zády rovně stál.

„Vidíte, prodejná servírko, vidíte svoje vnady, a nešklebte se, hle bohatí problémy mají generační, nezbývá nežli jich zneužít, jelikož ani nám nic nedá nikdo zadarmo, a tento pikel, myslím si, by věčná byla škoda nekout.“

A popsal Žanetě, že dříve či později se k ní Moltkeho syn dostaví a tehdy dobré by bylo, jelikož prodejných moc není, které by se krasavicemi nazvat daly, že až se tady v podniku ukáže, by vychytralé bylo provokovat jej sexuelně, nakonec při činu jej přichytit, z čehož kdekterý mohl by mít užitek. A mrkl na Žanetu, potichu řekl, opět se rozhlížeje: „Protože nebudou to jeho peníze, jimiž bude platit.“ Pak dodal, s výdechem: „Tehdy dobré by bylo o tyto jej vydírati peníze, ba o mnohou bankovku další.“

Nevěděla servírka, pokrčila rameny, řekl jí, ať vše si dobře rozmyslí.

A vrátil se k vile a zaparkoval automobil, po své šel práci, a když po obědě se stolu uklidil a natáhnout se do sluhovského zašel pokoje, a pak měl telefon poroučivý, aby do továrny přijel Moltkeho syna vyzvednouti.

A mladý Moltke cestou v automobilu uštěpačný byl a začal se otcovými účty zabývat, svěřoval se, že se k němu nechová, jak náleží, že příliš skrblí, co uskrblí na rodině, jíž je mu nyní Joseph sám, co uskrblí na rodině, vrací v různých podporách dělnictvu, a přikývl mu Natz, že toto chování neodpovídá muži jeho zkušeností, a tušil, nad čím Joseph přemýšlí Moltke, a vytušil z nervozity spolusedícího pasažéra, z neklidného poklepávání na palubní desku a hraní s cigaretou, jejíž popel klepaný na kobereček pode boty poklidí hned, co továrníkův vystoupí syn, a věděl Natz, že po včerejší pitce bohaté nezbylo ni Josephovi v peněžence.

A poradil, jak poradit se rozhodl, vyzradil číslo továrníkova trezoru, přičemž přibrzdil zrovna, když po mostě projížděli, a řekl, že dnes tam bankovky mají své místo setříděné. A Moltke přikázal: „Pojedeme, ukradneme-li otci sumu jakous, ani nepozná.“

Dojeli domů, do pokoje starého zašli Moltkeho, a že měl klíče sluha, jelikož tamo poklízel pravidelně, snadno odemkli. I odsunul obraz, pod nímž měl továrník trezor, a otáčel ciferníkem, ten cvakal, když na správné přišel číslo. Nakonec povolilo a vytáhl nakonec odsud bankovky, které s úsměvem podal mladému pánovi Moltkemu.

A Moltke Joseph, syn, vzal peníze, vzal klíčky od auta z věšáku a pozdrav neřekl, když z pokoje couvl, když v chodbě se otočil. A otevřel po něm sluha starší Natz okno a větral přemýšleje, zda chybu neučinil. Nato zamkl Moltkeho pracovnu.

Vešel dveřmi prosklenými do hotelu MIM, zde na recepci znuděný byl vrátný, který co starého známého jej ironicky vítal, který na něj starého se muže povýšeně koukal, a bál se přednésti věc, s níž do hotelu vcházel, a již by byl couvnul a pryč z hotelu odešel, ale však si dodal odvahu a k pultu přišed, přes tento se nahnul, prozradil, že nebude dlouho trvat a do hotelu se pobavit přijde továrníkův syn. I šťournul se vrátný nehtem mezi zuby, nadechl se Natz, neboť seznal, že Žaneta, že servírka neřekla jemu o jejich plánu ničehož, a musel celý vrátnému vypovědět, jelikož pánského společníka potřebovati budou, pokračoval, aby plán ukuli tak, že jakmile se bude zdáti, že již pospolitě souloží, aby na dvojici vtrhli, aby dvojici jali se vydírat, protože peníze, kterými bude syn Joseph disponovat, kradené jsou ze sejfu jeho otce bohatého továrníka.

Ihned odklopil zábranu u recepčního pultu vrátný: „Pojďte dozadu, sluho Natzi,“ doporučil spěšně, „aby vás zde neviděl mladý Moltke.“ Vzadu uvařil mu kávu, rozhlížel se sluha po kuchyni špinavé, pod žárovkou mouchy bzučely, u umyvadla polévka zkyslá stála, pravil si Natz, že peníze, které vydělá tímto způsobem, rozhodně utráceti nebude v hotelu, kde infekční chorobou je kupodivu se nenakazit. Žanetu mezitím vrátný poznovu do plánu zasvěcoval. Zvonek zazvonil, oznámil vrátný: „Hle, host je na recepci již.“ A servírka Žaneta vyrazila obsluhovati, když zmlkly hlasy v recepci, posečkali ještě chvíli, pak vrátný zavřel okno, jelikož tudy dovnitř kapky větrem hnané padaly, pak se vydali nahoru do chodby k pokojům vedoucí, do chodby s běhounem prošlapaným. A za jedněmi z dveří vzdechy souloživé uslyšeli, tyto rozrazili dveře. A najednou proti ujednání chytil starce za vlasy vrátný, hodil jej doprostřed pokoje, jenž rozsvítil, ba jej i kopl a Natz zděšený násilným tímto chováním, upřímně odpovídal na dotazy vrátného, od otce že kradené jsou peníze, řekl, když ukázal na milionářského synka.

Pak jej vrátný z hotelu vyhodil, a když se městem nočním do Moltkeových vily vracel, hlavu si škrabal, bolelo jej místo, kde měl vlasy vytrhány.

Spát šel, jakmile se dobral domů, sluhovský zamkl pokojík, aby se s Moltkem Josephem neviděl ni chvíli.

4. den I uklizeny pokoje Moltkeových měl, tedy vydal se do hotelu MIM, vydal se za vrátným Höchovým, aby získal z vydírání nadřízeného svého peněz část.

I narovnal se vrátný, jakmile jej uviděl, usmál se: „I dobrý den, sluho Natzi, srdečně vás vítám, zdravím vás…“ A strach dostal Natz o peníze, jelikož vrátný člověk podvodný byl, jelikož vrátnému nevěřil, i proto skočil do pozdravu jemu: „Jdu pro peníze, vrátný, jdu pro peníze, máte-li pak je pro mne?“

A sklonil se vrátný pod stůl, cuknul rameny Natz a levé přivřel oko, ale vrátný podal mu bankovky: „I hleďte, jak jsme včera vydělávali, i hleďte, sám zapomněl jsem, čípak jste vlastně zaměstnancem.“ A usmál se Natz, usmál se, bankovky si ani neprohlédl, rychle se hleděl z hotelu MIM vytratiti. A jakmile vyšel na do ulice Obchodní, přepočítal všechny, pečlivě je přepočítal, pečlivě přeložil, do kapsy vkladl.

Pak do vily se vrátil.

Večer peníze si ještě ještě jednou spočet, rozkašlal se přitom. Uklidil je pod polštář, z polštáře šedé svoje setřepnul vlasy.

Holil se, prohlížel si v zrcadle svou tvář, když štětku omýval.

„I líbilo by se mi, jsem-li takto oholen, i líbilo by se mi poroučeti.“

5. den Ráno klepal u něj Joseph Moltke a volal zpoza dveří, aby vstal, že chce, aby jej do kavárny U Portugalce zavezl, že chce po ránu dát si kávu voňavou, nechat se obsluhovati servírkou, a Natz pod polštář sahnul, nahmatav bankovky, pousmál se, rychle ustrojil, rychle omyl obličej svůj opocený, vymočil se, pak s Josephem do kavárny vyrazili.

Zastavil u Nýdrleho kavárny, zastavil, oběhl automobil, otevřel synu továrníkovu dveře a odstrčil jej mladý Moltke a ušklíbl se sluha Natz gestu takovému pomstychtivému.

A vstoupili společně do kavárny a prázdný byl podnik tento, jenom servírka stála u stroje, který voňavou kávu vyráběl, a koukala se směrem do kuchyně a odtud nohy zaviděl natažené a učinil krok mimoděk zpět, učinil krok, poklepal servírce na rameno a Joseph, továrníkův syn, hned se podívati běžel na ležícího. Ohlédl se potom na Natze, křikl, ať pro policajty pošle, že leží zde sebevrah Nýdrle, že Nýdrle má sebou prostřelenu lebku. A Natz spěšně telefon vzal, hlásil vše na strážnici, zvedl telefon Hartl, který slíbil, že okamžitě přijede, a opravdu, zanedlouho otevřel dveře kavárenské, mrtvolu s Josephem počali obhlížeti, pomocník policejní Oplt hovořil s Natzem, poznamenal, že mrtvola je to třetí tento den, že dva vrazi byly zastřeleni u nich na strážnici, a jmenoval oba dva.

Když odešli, servírka Jitka Zoubková na židli se posadila a Natzovi řekl Moltke mladší: „Pojďte, sluho, prohlédneme si dům tento, jelikož budu se snažiti o to, abych novým byl kavárny majitelem, překročíme tohoto tady ležícího, překročíme jej a půjdeme se poohlédnout, jaký že je dvorek při kavárně, jakou že kuchyň má tato místnost zařízenu, jelikož chci se o dům tadyten ucházeti, vězte, že kavárny majitelem stanu se já.“

A na dvorek zašli, na dvorku vynaskládané byly židle dřevěné, koukal se Moltke Joseph na všechen nábytek tento, a ba i k nebi vzhlédl, utrousil: „Inu, vlastně poklizeno je tady, vy, Natzi, zařiďte ještě, aby mrtvolu odvezl Chiller, abych mohl majitelem čisté této býti, a vraťte se sem ještě dnes, sepište mi vše, co tady na skladě je, co zkaziti by se mohlo, co ne, servírku si k tomu vemte.“

I s papíry potřebnými vrátil se sluha Natz ještě jednou do kavárny, sepisoval počty hrnků, sepisoval hmotnosti balíků kávy, jakož i lahve lihové počítal, i servírky se ptal po obratu, ptal se, kolik že se v kavárně denně prodá čeho, ptal se, jací hosté navštěvují ji, v zátylku se otíraje, ba i na čele v horkém dni letním, ale nebyla s to takové mu servírka podati informace, ba ani nebyla s ní řeč.

A dovolila se Natze, zda by si nemohla volno vzíti, a usmál se Natz: „Pokud mne se týká, věnuji vám volný den.“

Večer po něm Moltke továrník chtěl donést čaj.

Uvařil vodu, v konvici zalil, opatrně nesl jej do pokojů se zdmi obrazy zdobenými předky továrníka.

„Sluho, běžte, omyjte nádobí, běžte pak do pokoje mého syna, tohoto zavolejte, abyste sem oba přišli, jelikož s oběma zároveň budu chtíti mluviti.“

A ještě ani nedomyl nádobí, ještě ani sporák neotřel, již spěchal za synem Josephem, který se ve svém pokoji válel. „Josephu, váš otec volá mne a vás k sobě do pokoje kancelářského, abychom si s ním promluvili.“ A Moltke syn usmál se na něj, zapjal kalhoty a usmál se ještě jednou: „Nu, pojďte pospolečně, sluho.“

K Moltkemu do kanceláře zpět pospíchal, i řekl si Natz, že toto bude skrze majetek sepsaný u Nýdrleho, ale seděl Moltke, mlčel, ohlédl se po synovi svém, tento stál a Moltke na svého kývnul syna, Joseph Moltke kázati počal: „Co jste v hotelu MIM provedl, považuji za útok na rodinu, Natzi, byl jste dlouhý sluhou zdejším čas, přesto se na vás již spoléhat nebudeme, vraťte klíče, vraťte obleky služební a vykliďte komůrku služební, jelikož již více nejste naším zaměstnancem, věřte, že takováto situace nejlepší je pro vás, jelikož s penězi nakládat dovedeme, a věřte, že kdyby z vaší strany jakékoli byly činěny pokusy o vydírání, věřte, že bychom i některých našich peněz k ukončení takového chování využili, mlčky vypadněte.“ I počal ustupovati Natz, počal ustupovat, hlavou s šedými vlasy pokyvoval a pak jej továrník, když už byl ve dveřích, pak jej zastavil a křikl na něj, aby ještě peníze vrátil, křikl na něj, aby peníze předal jim, které podvodně vydíráním na něm získal. A podíval se sluha Natz na starého muže, který, sedě v křesle, mlčel, zaváhal, přiznal: „Peníze pod polštář jsem skryl.“

A chtěl se najednou ještě ujistiti, jestli výpověď je okamžitá, ale muže oba prohlédl si, věděl, že jakékoli smlouvání k ničemu by jemu nebylo, a vrátil se do svého pokojíku, tam počal svoje rovnat do kufru věci a sahl pod polštář, zamyslel se, zdali s těmito nemá utéci, řekl si pak: „Moltke řekl a Moltke bohatý je dosti, aby takový provedl skutek, Moltke řekl: mlčky vypadněte.“

A s tímto před Moltkeových vilu vyšel.

„I kam bych se dal, já stařec,“ řekl sobě.

A prošel Horním Městem, přešel most, kroky jeho na nádraží vedly, jelikož v úmyslu odejeti z města měl, a na nádraží prohlížel si vývěsku, kterou vypisoval ob týden nádražák Holub, hledal vlak.

A pak rozhlédl se, podíval se na svoje vyleštěné boty a vzpomněl si na Tupého Herberta, jenž o peníze jej podvakráte prosil.

„I tady jsem jej potkal, tady je jeho domov,“ šeptal sobě, „kde by jinde byl, nežli na nádraží, štěstí pokouším, jelikož pravděpodobnost taková vysoká je, že mne za ruku chytne, takto v noci, a bíti ve staré moje tělo bude volaje vítězně: i hle, jak se mi nyní peněz dovolává, jsem spokojen, že nemáš zubatého tady psa, jehož provaz drží.“ A strachy rozhlížel se, strachy seděl na lavičce pak, ani se neodvážil vzhlédnout, pak najednou nad sebou hlas ženský uslyšel, zvedl hlavu, za krkem v páteři jej louplo.

A ptala se maličká Ester po vojáku Andrejovi, Natz podíval se na ni, ptal se, proč se jej na to ptá, i řekla jemu maličká Ester, že strach má, že jej již dlouho neviděla, a tehdy jí sluha bývalý řekl, neboť si vybavil jeho jmého jmenované policejním úředníkem, že o Andrejovi ví, že je to ten, který zastřelen byl právě dopoledne na policejní strážnici.

„Ale toto pravda není…“

A zavrávorala maličká Ester, ssedla vedle něho.

„I je to pravda, že z vraždy obviněn byl, že za vraždu odsouzený byl, vím, ba znám i toho, který popravu provedl.“

Seděla pak maličká Ester vedle něho na lavičce, plakala, bouchala pěstí do laťky poloulomené, pak se na Natze otočila: „Jsem s tím těhotná, který mrtvolou je nyní.“

A chtěl ji Natz pohladiti, chtěl ji z lítosti utěšiti, říkal jí: „Přespíme kdesi, slečno, bydlení seženeme si, nemusí vám vadit moje stáří, zaopatřen jsem, tak i vypadám, viďte, slečno nešťastná, podívejte se na moje oblečení čisté, podívejte se na mou oholenou tvář, voní mi mýdlem, slečno, nemáte, jsouc těhotná, nemáte, který by vás chtěl, inu, každý vzájemně k sobě výhrady máme, věřte, zvykneme si na sebe, věřte, že spokojeně nám společně bude.“

Ale maličká Ester vytrhla se jemu, pěstí jej bila do obličeje, brečící utekla.

Natz na vlak čekal, v koutě schoulen, kufřík vmáčknut na svá prsa ochablá měl.

Popřemýšlel sobě, varianty obživy vymýšlel, než na nic nepřišel, nežli že se stydící vrátí k Moltkeům, neboť jiné zkušenosti s zaměstnáním neměl, neboť nejistotám v cizím městě vstříc se jemu nechtělo. A neuměl se rozhodnouti jinak, nežli prosit u Moltkeho továrníka.

Přizačervenal se.

I se vydal.

Moltkeho zastihl na zahradě vycházejícího z domu, a nežli se dotázati stačil, již jej bývalý zaměstavatel oslovil, sklopil hlavu Natz, slíbil, že bude pracovati pilně, že i nižší přijme plat. A udiven dozaslechl se, že jej továrník přijme nazpět do zaměstnání.

Vrátil se do sluhovského pokojíku, uhladil ubrus na stole.

Tištěná verze knihy
Pětidenní komedie městská - tištěná verze