Moltke, Joseph st.

1. den Bylo výročí, kdy zemřela jeho žena, v jídelně seděl, vzpomínal na příhody, které společně prožívali, jenomže jaksi mu to nešlo se soustředit, bloudě očima po příborech na stole poskládaných. Pak jeho syn vytrhl jej ze zamyšlení. Posadil se, nemluvili, sluha starý, Natz, polévku přinesl horkou.

Poté co dojedli, otřel si ústa a obezřetně počal mluvit jeho syn o majetku rodinném, jenž podle jeho slov by přerozdělit měli. A pozdvihl otec obočí a řekl jemu o vile Rothově, kterou od továrníka co poslední jeho majetek koupil, o vile Rothově, již připravuje jako obydlí pro svého syna, kde poslední se úpravy stavební musí učiniti, aby obyvatelná byla, jelikož zedníci na ní již svoje práce dodělali. „Je potřeba jenom vykliditi odpad, který rozličná verbež do vily natahala opuštěné, to si zařiď, synu.“

Na Natze ukázal, který odnesl ze stolu nádoby různé od jídla umaštěné: „Tomu řekni, ať se postará o úklid u vily, kterou ti daruji…“

Pak odešel jeho syn, jenž děkoval mu, on sám do své se vydal pracovny ke svému stolu, s mramorovou deskou. Tam lejstra sepisoval všelijaká brýle nasadiv si.

Otevřel okno, zamyslel se, žaludek jej pobolíval, lejstra do trezoru vrátil za obrazem umístěným, vložil je pečlivě za bankovky tam v přítmí urovnané, pečlivě obraz vyrovnal podle čárky, již měl do omítky narýsovánu.

2. den Společně s ředitelem Starým obědvali, v horku Moltkemu ani nechutnalo, v každém kousku ukrojeném vidličkou se rýpal. Sluha Natz odnesl jídlo a továrník Moltke povolil si opasek, optal se svého ředitele, jaké že jsou tedy zprávy, s nimiž za ním přišel.

I jal se zprávu podávati ředitel, zapaluje si cigaretu poobědní, kávy si loknuv. A zkřivil Moltke ústa, když slyšel o utržené ruce dělníkově, když slyšel, jak mrtvolu Prouzeho dělníci z dílny vynášeli, pak Starý hovořil o stroji porouchaném, vysvětloval princip pily kotoučové Moltkemu a Moltke hrál si s párátky, které v broušené dózičce měl postaveny před sebou, na stůl je vysypal, skládal zpět, pak přerušil Starého technické řeči, zajímal se, zdali je ve fabrice zaměstnán kdosi od Prouzeů, kdosi příbuzný odpovědného, a Starý přitakal jemu a rozhodl Starý, že měl by být potrestán propuštěním, jelikož nemůže si dovoliti dělnictvu ukázat se co mírný, aby škoda nevznikla mu zvovu následovně, a přestože mu Starý vemlouval, že vlastně Prouzeová, vdova nyní, nemůže býti odpovědná za nehodu, která se stala, zastavil jej Moltke a řekl, že sám rozhodl.

Pak se rozloučili, zdvořile společně pohovořivše, Starý svého pochválil vlčáka s lesklou srstí, Moltke vyprovodil jej ke dveřím, mosaznou klikou zavřel za ním, pohladil na klice vzory ohmatané.

Šel o nehodě svého zpravit syna, sluha Natz, přivolaný do pokoje, stál se sakem pro otce Moltkeho na ruce, pak navrhl svému synu, že do kavárny U Portugalce projednat vlastní spory u oběda naznačené měli zajít, pohovořit přátelsky, a vyrazili.

Servírka donesla jim kávu.

Horkou pil, v kavárně před sluncem oči mhouřil.

Optal se otec Moltke na synův názor na nehodu udavší se v továrně, co soudí o neštěstí, které dělníky jeho postihlo, a naslouchal synovým slovům, jenž ohledy by nebral nižádné, a vlastně když jej takto slyšel mluvit o dělnících, které ani neznal, když jej slyšel mluvit o dobrodiní, které Moltkeové prokazují jim, dají-li jim vůbec nějakou práci, uvědomoval si, že pravdu vlastně má, že kdekterý dělník musí mu vlastně být vděčen, protože dovede zaříditi, že jejich práce prodatelná je. A mávl rukou syn jeho, když namítl, že každý dělník zaučený jistou cenu má, pro niž v bezpečí je nutné pracoviště udržovat, a namítl, ať starosti tyto nechá na řediteli Starém, ať tyto starosti ponechá tomu, jemuž náleží.

A třebaže v duchu musel uznat, že jeho syn pravdu má, že fabrika vydělává vlastně, přesto se rozčílil, jelikož z tónu, kterým s ním hovořil syn, pohrdlivost jistou cítil. Nakonec v nedobré zaplatili, v nedobré náladě opouštěli kavárnu U Portugalce na sebe pohněváni.

Píchalo jej v očích, když k automobilu přicházeli bílému, z nějž pableskovaly odrazy sluneční. Zakryl si oči, i tak je přivřel.

Klíčky od auta odevzdal Natzovi doma, pravil synu svému, že do šatny, kterou pro paní Moltkeovou nechali vystavět ve vile, zajdou se ustrojit, na slavnost v Theátru, již divadelník Kötz pro bohaté koná.

V šatně rozkašlal se z přemíry prachu na oblečení sedlém a znovu se pohádali se synem a znovu probírali situaci v kavárně řešenou a Moltke otec rozčílil se, neboť mu Joseph připomínal, že již stárne, že by opravdu měl továrnu přenechati jemu, i posadil se, svěsil ruce a opravdu jej píchlo u žaludku a chutě ztratil baviti se kdesi mezi lidmi, praštil sakem a odešel z šatní místnosti řka, aby synek se šel bavit sám.

V pracovně udělal si kávu, a ani se jí nedotýkal, maje strach z toho, že by z černé tekutiny znovu křeče pod hrudníkem svíraly jej. A koukal se z okna, předpovídal sobě, že noc bude chladná, třebaže den byl horký převelice.

Prohlížel si fotku ženy svojí nebožky.

Pak odložil fotografii v rámečku zlatém, zvedl telefon a rázně přikázal Starému, aby okamžitě sehnal stroj se stejnou funkcí, jako měl ten, který dělníky mu zabil. A Starý naznačil mu, kolik bude stát, a takto domluven položil sluchátko.

Noc byla, byl vykoupaný, bylo příjemně jemu unavenému, v županu seděl za stolem, počítal si.

I slyšel zvenku auto přijížděti, vstal, aby zkontroloval, zda je to syn Joseph, který brzdí před oknem.

Syn zanedlouho vstoupil k němu do pracovny a říkal, že poznal, že nespí, podle světla, které v patře svítilo. Poškrabal se v podpaží, vyslechl Josepha, syna, jenž prosil o peníze.

„Jsem unaven,“ pravil, „zde si vem, synu, oč žádáš, abys nemyslel, že jsa bohatý, tobě ubírám z lakoty, tohle však ti řeknu, že takové výdaje obchodům rodinným nepřidají právě.“

Poděkoval přiopilý syn srdečně, odporoučel se.

Když usínal, chlad vanul z okna, peřinu si přitáhl až k bradě, pochválil sebe, kterak je předvídavý, že vyvěstil si studenou noc. „Aj, taková je moje vlastnost, vidím synka svého, jak utrácí s ženskými, jak opíjí sebe i kumpány svoje. Když já jsem byl jako on starý, již moje továrna prosperovala, již jsem Rothovi, po němž ulici pojmenovali, již jsem Rothovi zakázky přebíral.“

3. den Svítalo, na východě světlá byla obloha, mírně chladno bylo, do auta sedal s orosenými okny, že i stěrači je přetřel, a brzké bylo ráno, prázdným projel městem, do fabriky zamířil své na druhém konci města.

Odemkl bránu, jelikož byl v továrně první, na dvoře válely se pneumatiky, suť pak jakás za nimi, továrník Moltke pospíšil na dílnu, kde se stalo včerejšího dne neštěstí dělníkovi. I v hale cítit byl prostředek dezinfekční, ve stroji, jenž porouchal se, chyběl pily kotouč, tento pak byl na něm položen, u tohoto hadr krvavý se válel.

Na svoje se podíval hodinky, po schodišti vyšel, aby pročetl si zprávu ředitele Starého.

Zamyšlen držel v prstech papíry připravené ředitelem Starým, kde byly škody vyčísleny, v kolonkách vypsány náklady na pořízení nového stroje, náklady za pracovní den, kdy se ve fabrice nevyrábělo, poznámka o pokutě za nedodaný materiál, již zaplatiti musí, chtějí-li, aby zákazník u jiných přebírati nezačal výrobky stejné, jaké u Moltkeho vyrábí, a zamyšlený přecházel pokojem, tehdy opět jeho syn Joseph vyprositi si další kapesné přišel.

A ani neměl chuť se rozčilovat továrník, jelikož starosti měl, a odbyl jej velice rázně a zpříma, více nad ním nepřemýšlel, pouze zavolal pro Natze, ať druhé vezme auto, pro syna přijede. Pak synu pravil, že nechce býti zdržován.

Večer po práci ukládal všechna lejstra do trezoru a Natz přišel se jemu pochlubit, že sehnal muže, který staveniště pro jeho syna Josepha zdarma vyklidil. Moltke podíval se na Natze nevěřícně, pochválil jej, řekl přímo: „Vidím, že ještě čerstvou hlavu máte, že svedete vymyslet způsoby, jak svému pánu uleviti na penězích.“

A pak přislíbil, že jeho zvedne plat.

4. den A ráno, jakmile se probudil, přivzpomněl si na podpis, zdali jej připsal pod jeden z účtů, proto ještě se v ponožkách do pracovny vydal, aby vše překontroloval, a pobolel jeho žaludek, proto si slíbil, že jakmile se zmatky okolo havárie vyřeší, zajde za doktorem Pillipem, aby všelikými lékařskými pomůckami vyšetřil jemu břicho.

Ztěžka trezor otevřel svůj, skrytý za obrazem umně vymalovaným, prohledával papíry, pak se ale podíval na bankovky, a že znal přesně množství bankovek, které měl tady v hotovosti, na první pohled odhadl, že některé chybí.

Vzal zbytek svazku, pohodil je na stůl a přemýšlel, kdo že by jej okrást mohl. Jediné, co jej napadalo, jelikož nižádnému neprozradil způsob, jak se do trezoru dostat, že mu ředitel Starý předal méně peněz, nežli měl, spoléhaje, že Moltke v roztržení nevšimne si nedostatku. Tak postěžoval si sám sobě: „Aj, jediný, který podvodně by se zachovati takto mohl, ředitel, jelikož toto je v povaze těch, kteří s penězi bohatých nakládají, že spolumajitelé se domnívají být.“ A zvedl sluchátko, vytočil číslo usazen pohodlně v křesle, hladil zbylé bankovky a mluvil hlasitě do telefonu: „Ztratily se peníze, to nač právě hledím, jenom je zbytek peněz, které jsem měl v trezoru uschované. Vás se, řediteli, ptám ironicky, zdali nevíte, kdo je zloděj.“ A ředitel klidně odpověděl, řekl slušně, aby se Moltke nerozčiloval, řekl, že situaci zjistí do večera, a Moltke dal jemu do večera čas.

Odpoledne ze dvora slyšel štěkot, odhrnul záclonu a viděl, že jeho pes na Starého štěká, který se svým s lesklou srstí z automobilu vystupoval a bílé blatníky automobilu tmavého na slunci blýskaly se.

Vyšel Starý po schodišti k němu. A psem vnitřek trezoru očichati nechal a vida, vrtě ocasem, mířil rovnou k pokoji syna továrníkova. Tam si dřepl, Starý se podíval vyčítavě do očí továrníkových, tento chladně řekl: „Děkuji vám.“

Ředitel pohladil psa po hlavě: „Toto je důkaz o mé nevině, továrníku, věřte, že nepobíral-li bych u vás vysoký plat, již bych uražen podával výpověď, nyní si syna zavolejte, s ním si prošetřete další.“ Přitáhl psa k noze, odešel.

I zaklepal u Josepha, poručil zostra, ať za ním přijde do pokoje, tam na něj spustil zhurta a syn se přiznal, odprošoval, ba přiznal i to, že byl v hotelu MIM, kde ženská, s níž rozkoše užíval si, domluvila se s vrátným, společně jej vydírají, i prosil otce o odpuštění a otec takto mu poradil: „Bohatého vydírají, bohatému chtějí peníze z kapes vytahovat. Podívej se, synu Josephe…“ Zmlkl, šel k trezoru, který ještě nezavřel, odtud revolver vyndal, zásobník pak, synovi jej nabil, natáhl do hlavně náboj, aby byl revolver připravený okamžitě vystřelit, potěžkal jej pak v ruce, Josephovi podal a poručil mu, ať do hotelu jde a tam si vyžádá nápravu. „Nebudou-li ti vstřícní, klidně střílej, jelikož z každého podezření tě vyplatím, zde šetřit nebudu, je-li ohrožena rodina, vše ostatní je zanedbatelné.“

Čekal na syna v pracovně, zhasl lustr, rozsvítil lampu na sekretáři, z dlouhé chvíle nervózně zavíral trezor.

Syn se vrátil.

Vysvětloval, pokládaje na desku stolu pistoli: „Zjistil jsem, jak se věci měly, o peníze, které jsem ti musel ukrást, podělil se sluha, podělil se s nimi, na něž jsem musel nabitý tento,“ ukazuje na revolver, „na něž jsem musel nabitý tento namířit.“

„Seď zde,“ pravil Josephovi, „odejdu do pokoje k Natzovi a bez zaklepání otevřu dveře, řeknu jemu: nebudeme prodlužovat trapnou debatu, zítra vrátíte klíče od rezidence, rozloučíme se, nesnažte se jakýmkoli způsobem ještě poškoditi mne nebo Josepha na majetku, jelikož jak jste viděl, použil bych pistoli a věřte, že rád.“ Ale umluvil jej jeho syn, umluvil jej, aby výpověď na další nechal den.

5. den Na intarzii v nábytku byl vržen stín, Moltkeho vilou slunce putovalo.

Vzdychal, jelikož nebyl dostatečný jeho dech, horký byl den, který noc bezmračnou studenou vystřídal.

Odmočiti sobě šel.

Protože zbytnělou prostatu měl, koukal znudně před sebe do pisoáru porcelánového, koukal pak na chlupy svoje kudrnaté, jeden vzal, utrhl, malým proudem vytékalo z něj.

Vzpomínal na svou manželku, vzpomínal, a aniž by se jeho víčka zalila slzami, uvědomoval si, že jeho schopnosti se právě smrtí manželčinou zhoršily. Seděl před sekretářem, přemýšlel, bolely jej klouby, přemítal, zda opravdu se jeho nemýlí syn, že stařeckými slabostmi nechává se ovlivnit, že jeho paměť neupozorňuje jej dostatečně na okolnosti, kterých by si měl všímat, že jeho zkušenosti jaksi nevystačují dění, které se koná ve fabrice, leč a vstal a k oknu přešel, do ulice se koukal, zazvonil pak na zvonek, přiběhl sluha Natz a řekl si o čaj, který sluha již připravený měl, proto mu jej na stůl postavil, uklonil se, když odcházel.

Mlčky seděl za stolem, když do pokoje vstoupil jeho syn a věru v dobré byl náladě, otci vyprávěl, že jejich by se měly vztahy urovnat, že není možné, tyjí-li ze stejného bohatství, aby kvůli sporům generačním neškodili sobě, a Joseph sebejistě pomalu mluvil a správně kladl přízvuky větné. „Otče, zastřelil se kavárník, Nýdrle kulkou nevratně poškodil svůj mozek a věru, dědiců nezanechal, pohleď, je-li otec se synem zainteresován v jednom podniku, pak otec jeho poučuje, syn se, i když to vždycky k cíli, k vydělání nejvyšší sumy nevede peněz, syn se pak poučkám bouří…“

„Jsem rád, že jsi se usmířiti přišel, ba že i svou hlavou podobně jsem naše spory rozebíral…“

„Nechte mne, otče, domluvit, syn se pak poučkám nerozumný bouří, věru není dobré, aby společně jsme jeden vedli podnik, který vy jste vytvořil, kterým vy jste Rotha zničil, na němž já se vlastně nepodílel jinak, nežli že se mnou bylo počítáno co s dědicem.“ Usrkl čaje Moltke starší, syna prohlížel si, nechávaje jej přednášeti. „Proto jsem se rozhodl, že v jiném oboru pokusím se prosadit, kde si konkurovat nebudeme, jenž by mi vyhovoval, totiž že starostu Bubeníčka uplatím, abych byl co nový majitel kavárny Nýdrleho U Portugalce určen, dáte-li mi bankovek šustivých tolik, aby se stalo, vyvážete se z otcovských povinností, věru, že se o chod fabriky starat nebudu více, jsa nezkušený.“

Moltke hrál si s ubrouskem, který na podšálku položený měl, řekl:

„Synu Josephe, zrovna jsem přemítal, že mé síly nejsou…“

Přerušil jej Joseph lichotnými slovy: „Nikoliv, otče, jsou, jste stále továrníkem, který o fabriku nejlépe se starat umí.“ Odmlčel se najednou a Moltke, jehož chvála synova potěšila, polohlasem pro sebe si řekl: „A to je věc, která jistou je, že velké nároky na lidi mám a že i na tebe, synu, pravda jest. Proto je můj takový majetek, že se za něj stydět nemusím, že tento na odiv dávat mohu.“

„Baže.“ A sahaje do zásuvky sekretáře takto vstoje, podal jemu svazek peněz mědirytinami zdobených.

Moltke syn vstal a Moltke otec jemu podal ruku, přitom se tázal Joseph: „Co s Naztem, který důvěry rodinné zneužil?“

„Kradl, kradl a nemůžeme takového sluhu míti, nemohu takového déle zaměstnávat, večer jej vyhodíme.“

Večer pil čaj, který mu sluha chvíli předtím zanesl, když odcházel, řekl mu, ať za synem zajde, společně se za ním oba vrátí.

Večer se potila Moltkeho záda, ba i bolest pocítil v hlavě jakous, přemítal mezi sebou a synem o smíření, přemítal a pravil sobě, že rozumnému takto synovi za pravdu musí dát a méně jenom lidem odpouštět. Když do pokoje vstoupili Natz, který nevěděl, kterak se činit má, jelikož Moltke přísně z křesla koukal, mna si čelo, kývnul na svého syna, který stručně začal:

„Natzi, podívejte, byl jste dlouhý sluhou zdejším čas, přesto se na vás již spoléhat nebudeme, vraťte klíče, vraťte obleky služební a vykliďte komůrku služební, jelikož již více nejste naším zaměstnancem, věřte, že takováto situace nejlepší je pro vás, jelikož s penězi nakládat dovedeme, a věřte, že kdyby z vaší strany jakékoli byly činěny pokusy o vydírání, věřte, že bychom i některých našich peněz k ukončení takového chování využili. Mlčky vypadněte.“

Sledoval jej Moltke starší, sledoval jej bez pohybu. „Ještě peníze, které jste podvodně vyhandloval,“ hlasitě křikl na muže postaršího továrník, právě když dveřmi couval.

A Natz řekl, že peníze pod polštářem schoval, tam ať si je páni vyberou, a opustil Natz místnost, pravil pak otec, že zítřejší den nechá si ředitelem Starým nového sluhu najmout, nyní, jak vtipně poznamenal, ze synovských záležitostí pro změnu se Joseph syn vyváže tím, že otci poslouží a nalije kořalku zlatěhnědou, kterou si ťuknou, aby společně poté vyprávěli. A poslal ještě syna, aby peníze mu donesl. Joseph na chvilku se vzdálil, přišel a hlásil, podávaje mu obálku, že tam byly, přesně jak zlodějský sluha řekl.

A vzdychl, že je horký den, v němž se starým lidem špatně dýchá, čelo otřel kapesníkem, z něhož pot byl cítit, když bankovky ukládal do trezoru, jehož kov, který by očekával studený, v takovém byl rozpálený sluncem dni.

„Po dni rozpáleném projít bych se šel,“ navrhl sobě Moltke továrník, do kapsy vhodil klíče a jal se dole v hale hledat obuv vycházkovou. A nemohl ji nalézt, nemohl se vyznat v botníku několikapoličkovém, i posteskl si:

„Aj, kdybych tak slouhu měl, jak si jenom nemožen připadám. Starý mi bude sluhu týden nejméně hledati, sluha se bude zaučovati měsíc, nežli se v prostorném našem vyzná bytě, Natz, kdyby se zjevil, snad bych mu i odpustil, snad bych jej i zaměstnal, za podmínek, které bezpečnější budou, méně svobodné.“ Pak konečně vybral boty, vyšel na zahradu, u brány vstupní Natze zahlédl přešlapujícího. I spustil naň zostra: „Nač se vracíte, Natzi?“

„I rozmyslel jsem se, ach, kaji se a chtěl bych přijmut být, a i za nižší plat…“

Pomyslel sobě továrník: „O, hó…“ Natzovi pravil, že jej s rozpaky přijme, hlídati jej v práci bude pozorně.

Po Okružní procházel se ulici přemítaje:

„A je mi potřeben sluha, zpět jsem jej přijal a musel jsem z lenosti a třebas ať dočasně…“

Tištěná verze knihy
Pětidenní komedie městská - tištěná verze