Moltke, Joseph ml.

1. den Den byl výroční, neboť rok uplynul od smrti matky jeho.

Slavnostně se přistrojil, vypucované sluhou Natzem nazul botky, do jídelny vešel, kde na něj již Moltke, továrník, otec čekal, v košili sněhobílé. U stolu seděl, venku ustal déšť. Mlčky se posadil, ani se do očí otcových, které že červené jsou, předpokládal, nepodíval.

Pak sluha Natz polévku na podnosu přivezl, i dále mlčky jedli, a jelikož byli stolování pravidel znalí, ani cinknutí lžíce nebylo možné zaslechnout, utřeli sobě ústa do ubrousků, které k talířům odložili látkové, sluha špinavé sebral nádobí, osaměli.

„Otče, vím, že je den vhodný ku truchlení spíše,“ začal, anžto rozpačitě se cítil, „otče, vím, že bychom rodinné dnes problémy vyřizovat neměli, ale dnes je tomu rok, kdy nás opustila vaše žena, i hle, že náš smutek zakončíme, protože takový je zvyk. Ale já…

Raději bych se bavil o naší situaci.“ A pak sdělil otci, že jeho je přáním se osamostatniti, a ví, že majetný je schopen problém rychle vyřešiti, ba o sobě promluvil jako o dědicovi. Přikyvoval otec jeho. Nakonec se přece domluvili, poté co Moltke továrník synovi prozradil, že za městem je vila rezidence, již co prozíravý od Rotha zakoupil, když jeho krachovala továrna, a zakoupil za levný jenom obnos: „Konečně, tam synovi ubytování připravím, a jemu dohodím i sluhu, který by mu domácnost obstarával, již jenom zbývá práce, by ses na vlastní nohy postavil, již budou rodinné urovnány záležitosti, umřela-li matka.“

Polkl otec, syn natáhl si nohy pod stůl.

„Je vila zatím v stavu, kam by bohatý neměl ani chodit. Tohle si, synu, zařiď, ať Natz se postará o vyklizení odpadků, které rozličná verbež do vily natahala opuštěné.“

Sluha Natz dostavil se pokliditi po obědě a vybídl jej otec, aby Natzovi řekl, ať se postará o úklid u vily. „… kterou ti daruji.“ Dodal.

Dostihl sluhu v jeho pokoji a poručil mu, že námezdníky má na nádraží sehnat, že si má automobil vzít, ať vše je rychle vyřízené, s takovými má k Rothově zajet vile. Upozornil jej ještě, položiv mu ruku na rameno: „Netřeba je věci složitější činit, je práce neodborná, postačí povaleč nádražní, jenž za jakýkoli výdělek bude vděčen, a kdyby pak, že o peníze ani tolik nemusí se starat u povalečů, jimž stejně žádný neuvěří, že pracovali.“

Cuklo v něm a Natz se již do kabátu strojil. Odešel pak Joseph do svého pokoje, tam kouřil tlustý doutník, nudě se, nevěda, co činit, neměl-li k upotřebě automobil.

A rád byl, když nadešel večer, sledoval oknem sluhu Natze, jak čistí automobil na příjezdové cestě, čekal, kdy toto dokončí, pak vyšel před dům, Natze se doptal, kde je rezidence, jeho jel zkontrolovat práci.

A vila nad bývalým umístěna byla lomem kamenným, i potěšilo jej, jelikož hned si představoval výhled, který jenom ženě ukáže, hned jeho movitostí omámená na kolena klesne a z čistého obdivu obslouží jej.

A prolézal vilu a uviděl spícího: „Hle,“ pravil velice šeptem, „tento velice je vhodný k nejapnému vtipu.“ A jeho boty na hromadu hodil, jelikož tam ostrých věcí, jakož střepů, rozličných drátů a jiných nabroušeností nejvíce viděl.

A do rodného se vrátil domu ušklíbaje se.

2. den Dopoledne sledoval, to že je v domě rozruch, raději ani otce nerušil, jelikož věděl ze zkušenosti, že má-li Moltke v továrně problémy, neslušně bývá nevrlý. I proto se podivoval, když Moltke, továrny majitel, přišel, pravil, že by mohli do kavárny U Portugalce zajít, tam vysvětlit si situaci, tam povyprávět.

A sluha otci jeho do oblečení pomáhal, zatímco zachmuřený jeho otec popisoval, jaké nepříjemnosti má ve fabrice, že výdaje četl sepsané ředitelem a vysoké jsou, neboť utrhl se jedné z pil list.

A jeli do kavárny Nýdrleho hned po obědě, syn řídil.

Objednali kávu, otec začal se zas opakovat, že ve fabrice bouchlo a i že člověk je tam mrtvý. „I ať,“ zarazil jej syn, obrátil dlaň vzhůru, pak ze šálku upil, „taková se snadno situace řeší, je stav dělnický, kterému se tyto nehody občas stanou, nemajíce prostředků, takto riskovati musí a naše není vina, jelikož naše není nutit je ke strojům přistupovat.“

Pak kávy upil, který fabriku nebudoval, který cenu dělníkovu neznal. „A tak. Nedáte jim, otče práci, zemřou hlady, dáte-li pak, též s rizikem jistým. A věci upraveny budou, neboť toto vědí všichni, kteří ne, pak těmto nenaslouchejte, neb ničí není čisté svědomí, a je-li naše nyní špinavější, pak jenom proto, že my jsme ti, kteří k tomu blíže jaksi mají.“

A nyní otec Moltke namítl:

„Není vše tak a tento dělník u mě nebyl prvním rokem a byla jeho hodnotou spolehlivost.“

„Nechte, otče, nechte tyto starosti na řediteli Starém, který vyřeší je jako všecky jiné, neb za toto platíte si jej.“

A tu se otec rozčílil a rozčileně hovořil i jeho syn, jelikož co chytřejší se stavil, servírka Jitka Zoubková zpoza dveří nakukovala, zaplatili, vkusné darovali spropitné a odešli a před západem slunce již vjeli ku garáži, automobil předal Natzovi, jenž na ně čekal na asfaltové cestě k jejich vile.

A v šatně, když jim sluha vypomáhal při strojení, když jim radil při výběru saka, kravaty, zdobných pak doplňků, a v šatně otec Moltke kašlal, neb prach se zvedl při výběru šatstva, a syna Josepha rozčílil a opět se vrátil k tématu, které v kavárně probírali, otci kašlajícímu pravil, že již stárne, takový by měl továrnu předat čerstvějšímu.

„I hle ho, syna, jen mi slina zaskočí, již by mne pohřbíval…“

A takto nakonec se urazil továrník, že na slavnost v Theátru nepůjde, ať mladý syn jeho si jde sám. „A tak je dobře,“ pravil sobě Joseph, „a tak je dobře, že otec se mnou nepojede, již takto dorazím pozdě, nestihnu představení, které tam pro nás Kötz divadelník připravil.“ Pak nastrojený vyjel na slavnost se sluhou Natzem, pozdě dorazili k Theátru a před Theátrem mnohý již stál automobil zaparkován i oni zastavili poblíž.

Mezi společnost vešel pod pódiem, kde již nižádné nebylo produkce, mezi bohaté bavivší se a brzy se k němu hraběnka Styrková přitočila a chytivší jeho familiérně za klopu po továrníkovi se ptala, o něj se zajímala a nevrle jí Moltkeho syn Joseph odpověděl, do ruky vzal sklenku, poodstoupil.

Ale nebavil se Joseph, doutník kouřil, záležitosti svoje promýšlel, o produkci se nestaraje.

Pil, do tváří ruměnec mu stoupal, dokonce bílým vínem sobě náprsenku polil. Již byl ovlivněný natolik, že začala mu vyhovovat zdejší společnost, a již se hovorným stal, zapomenuv na roztržku s otcem, i sebe napomenul, že takové hádky lépe je řešit s čistou hlavou, na ráno odložit, a jeho se vyrovnala záda a jeho rozjasnil obličej. I ohlédnul se připraven první oslovit dámu, po ženách koukal bohatý a vida, neb za ním herečka Aneta stála, a byla to ta, která z pódia přišla k nim, a tak ona mile naivní mu přišla.

Předstoupil ji i pozval na pohár sladký. Za ruku ji vzal, ale vytrhla se z jeho, utekla k toaletám.

„I což,“ řekl sobě, „však se vrátí, mezitím víno koupím.“

A koupil víno, zatímco na Anetu čekal, ke stolku si sedli, který byl u kuchyně téměř, konverzovali tam. A vypili společně pohár, a jelikož zvyklý byl svá přání bez okolků projevovat, Anetě pravil, by s ním do hotelu šla, že jej zdejší atmosféra liduplná nudí již.

Aneta pootevřela ústa, blýsklo se jí v očích, proti nebyla, opřela se o jeho rámě a vyjdouce vyzvali Natze sluhu, který o automobil opřený prohrával výplatu s řidičem Palivcem a plech dunil, když o něj kartou bouchali. A postál chvíli nad ním, postál a usmíval se, nechal Natze, by hru dokončil, v níž prohrát mu bylo, pak teprv nasedli, Palivec, muž, který rozmnožil svou hotovost, za nimi se koukal a synu Moltkeho přišlo, když odjížděli, že se steskem, a opilé své se představě pousmál.

Než věnoval se opět Anetě, než opět s ní nocleh v hotelu MIM domlouval, když ulicí projížděli.

A do restaurace hotelu MIM vešli, tam že pojí, o dalším rozhodnou se, a nechali sluhu v automobilu před hotelem, a že začínal chlad letní noční, jenž v nocích bývá hvězdnatých, teplý nápoj u servírky Žanety, co v hotelové restauraci obsluhovala, nechali si donést, prohodil vtípek Joseph o noci, již s Anetou v hotelu stráví, jakmile se Aneta vrátila z toalety.

A Aneta v té chvíli Josephovi, a tak mu přišlo, v té chvíli Josephovi svou žárlivostí počínala otravovat chvíli, a přestože tento snažil se nevěnovat servírce s malými prsy, snaže se koketovat, do jejích se jenom koukat očí, nakonec jemu řekla: „O veselé si, Josephe, noci myslíš, věru musím tebe zklamat, jelikož dopiji kávu nyní, odejdu, nechám tě, bys na mne vzpomínal,“ a Joseph, zarazil se, syn továrníkův, zarazil se a již by se rozčílil, přesto se ovládl a jemně chovati se počal, dvorně s ní vyšel ven a poručil Natzovi, by ji domů odvezl.

I zůstal pak v hotelové restauraci zachmuřený, mnul prsten po staré svojí matce, přemýšlel, jak Aneta řekla, že nechce s ním strávit noc, a tu k němu servírka přistoupila, Žaneta se přestavivši, z kapsy zástěrkové účtenky i tužku propisovací vyjmula a konverzovali spolu, co chvíli dvojsmyslem projevujíce postranní úmysly. Nu a nakonec pravil Joseph, že nemá takovýchto řečí bohatého syn zapotřebí, nu a nakonec Joseph sobě pomyslel si: „Inu, podruhé mi není nutno zklamati se, této upřímně se optám. Nevyhoví-li mi, čas neutratím, domů do vily nechám se zavést, vyonanuji se a unaven spáti půjdu.“ A jak se rozhodl, pravil, že dobře za soulož zaplatí, a ona odkývla mu jen, a neurazila se, milým souhlasila hlasem a to Joseph pochopil, jelikož její obličej prozrazoval, že Žaneta není poprvé takto zpříma dotázána.

Ale třebaže se vším souhlasila, řekla, že počkati budou muset, neboť hlídati restauraci pořád kterýs musí, i považoval větu Moltke za pokus vymluviti se ze situace a hned to Žanetě s malými prsy řekl.

Zrovna v této chvíli vrátil se vrátný hotelový, který, jak Žaneta prozradila, jejím byl nadřízeným, a teprve když ten svolil, odejeli do Moltkeových vily, těšil se na styk, jenž prováděti bude, ani s ní nerozprávěl cestou, ji nezabavoval, tak dojeli mlčky před vilu. Zde v pokoji starožitným nábytkem vybaveným podvakráte souložili, podvakráte vrzala pod nimi postel.

Po souloži kořalky nalil a že si předtím zapjal kalhoty, aniž by ze svého vymáčkl kapky, okolo poklopce mokro cítil.

A čas byl již platit, jelikož přes všechna dvorná slova, kterými ji celý večer častoval, nenechala se od vyrovnání odradit, rozsvítila lampu u postele a na svém trvala. A vzdychnul Joseph, nevěda, jak ji bez skandálu vyhodit, zašel za svým otcem a obavy měl, jelikož každý, a Joseph Moltke předpokládal, že jeho otec bude již spát, jelikož každý probuzený převelice je nevrlý, a obavy měl, že ni koruny nedostane.

Otec v županu ještě seděl u psacího stolu, s brýlemi na starých očích, telefon před sebou měl a vida, nespal, ba jaksi ještě čilý byl.

A přednesl syn prosbu ještě, když ve dveřích stál, a otec se jenom otočil, a aniž by nadával, peníze mu vydal řka, že takovéto problémy obchodům jeho, pravda, nepřidají, radosti jemu nečiní nejmenší, ale že je unaven, že jej již oči bolí, ať bankovky vezme a odejde si vyříditi zábavu, jíž potřebuje.

A když vyplácel Žanetu, zaplatil přesně. Potěšila jej vysoká bankovka zbývající, jenom v rozhalence vyprovodil ji před vilu, tam sluhovi pravil, by ji do hotelu zavezl zpátky, koukal se, kterak společně ulicí mizí, zapálil si, poslouchal, jak německý ovčák štěká. Dokouřil, nedopalek na chodník odhodil, spát odešel, vypiv sklenici poslední před spaním.

3. den Když se probudil a mraky na obloze byly rozehnané a na východní straně města slunce vycházelo, když se v botách probudil, kocovinu neměl a jaksi ji i postrádal co předpokládanou u obutého. Na procházku se vydal a prázdnými ulicemi chodil ranními a rozhalen v jiterném vánku a samovolně přes most přešel, na řeku se koukal, kterak plyne z města pryč, a jeho kroky rovnou k hotelu jej zavedly.

A že měli ještě otevřené dveře, že ještě hotel nezavíral, vstoupil, sodu poručil sobě, by schladil vnitřnosti, které den předtím poleptal kvalitní kořalkou.

„No vida, opět mne tato obsluhuje.“ Řekl sobě, jelikož nebylo v hotelu jiné servírky nežli Žanety, a opět se jí počal vlísávat slůvky všelikými a kouřil a vesele rukama mával, leč Žaneta, třebaže si k němu sedla, třebaže i vilně o jeho stehna, a ba že i o rozkrok hřbetem ruky zavadila, přesto řekla, že den předtím se neukázal jako kulantní pán a od takových že předem zaplaceno míti potřebuje.

Dopil, v hlavě nepříjemný se mu rodil plán, že musí vše ještě jednou s otcem vyřešit, neboť nebyl spokojený s kapesného svého výší.

A již jeho cesta delší k domu byla, třebaže modré ráno ještě trvalo, neboť až do fabriky pospíchal. A spílal sám sobě na Horním náměstí, kde kdekterého z chudin potkat mohl, spílal si, že sluhu Natze nepřibral co řidiče.

Do kanceláře za otcem vstoupil, tento jakési papíry pročítal vstoje. A jakmile jej spatřil, odložil tužku propisovací a optal se, co že se tady bere, a syn Moltke, syn Joseph přiznal, že si pro peníze jde, jelikož kapesné jeho nestačí na reprezentativní život syna továrníkova.

„Pohleď, synu,“ zavřel knihu, již si pročítal, „pohleď, synu, vidíš, že pracuji, vidíš, že starosti mám s výdaji, které najednou mi přibudly neštěstím včerejším, zatímco ty jsi se opíjel včera. A peníze žádáš, abychom se zítra potkali, až budeš v kocovině. Pochop mne, že vzhledem k tomu, kterak firmě rodinné přispíváš, vzhledem k tomu nechce se mi pranic zvedat tobě vyplácenou hotovost.“ A syn Joseph urazil se, požádal, aby zavolal pro sluhu Natze, aby pro něj přijel, že se jemu nechce chodit po dělnických ulicích, které špatně dlážděné jsou.

I zatelefonoval otec Moltke pro Natze a tento přijel záhy, na dvoře továrním zaparkoval. I posadil se v autě mladý Moltke Joseph a mlčeli chvíli po cestě, nakonec začal Natz, řídě přes most, a ptal se po důvodech, proč se vydal ku otci do fabriky, a prozradil jemu Joseph, že toto bylo, aby z otce peníze vytáhnul jakés, že těchto mnoho nemá, že potřebuje je na život, aby jako bohatého syn mohl vystupovat. I přibrzdil na mostě Natz a otočil se k němu a pošeptmu téměř prozradil, že zná číslo trezoru jeho otce, že toto by jemu svěřiti mohl.

„Pojedeme,“ pravil jemu Moltke syn, „pojedeme, jelikož ztratí-li se otci suma jakás, ani nepozná.“

Přijeli domu a Natz, který měl klíče od pokoje otce Josephova, jelikož poklízel tam, sluha Natz otevřel a u trezoru, jenž za obrazem umístěný byl, a u trezoru pozdržel se chvíli a pak cvaklo a otevřený byl.

Podal Josephovi svazek bankovek a poradil:

„Jdětě, jelikož v horkém létě jistě musíte žízniv být.“

Večer pil doma víno. Večeřel.

Pak nasedl do automobilu a rozejel se do hotelu MIM, cestou bouře spustila se krátká, do hotelu zmoklý přijel.

Otřel rukou vlasy, když se se servírkou Žanetou pozdravil, otřel svoje vlasy a hned jí navrhl, ať s ním jde na pokoj, zda by nemohli pokoj navštíviti úplatně.

Usmála se Žaneta, pod ramenem se podrbala, prsa malá její poskočila tímto pohybem a svolila a vyšli na pokoj, tam vyplatil Žanetu, počala se svlékat, pobídla i jeho a Joseph Moltke, továrníkův syn, urychleně poklopec svůj rozepínal a horké Žanetino objal tělo, na posteli potom v horkém rozkroku jejím pohyboval údem. A byl by se již ku vyvrcholení dostal, jelikož rychlé byly pánevní jeho pohyby a vzdychající pod ním Žaneta rovněž jeho vzrušení zvyšovala, než tu najednou bouchly dveře pokojové a odkoukl a viděl, jak se do pokoje vedral vrátný a tento pak za vlasy tahnuvší jeho sluhu Natze s tímto o zem hodil, ba i kopl do něj silně a nerozuměl Joseph Moltke továrnický syn, nerozuměl tomu, že ústa otevřená zapomněl, a rozsvítili, tehdy se ulekl a přikrýval rukou mokré svoje přirození klesající a sluha Natz vrátnému, nežli byl vyhozen, podrobnosti řekl o jejich krádeži odpolední. A zavřel svoje ústa Moltke syn, odešel sluha starý, posadil se k němu na postel vrátný, podíval se na servírku, která držela si deku u brady až, vlídně povídal:

„Poslyšte, synku bohatého otce. V trezoru továrníka Moltkeho peněz přehršel musí být a vy, jak jste nás přesvědčil, potřebné znáte, kterak se k nim dostat. Věřte mi, že nedonesete-li mi příplatek za soulož nepovedenou, zatelefonuji vašemu otci, zatelefonuji mu, že jsme vás přistihl, jak kradené jemu peníze prosouložujete s prodejným personálem hotelovým. Je však možné zachovati se jinak, přemýšlejte, která varianta je pro vás, Josephe, výhodnější. Z otcových neubude peněz, mi to radost udělá.“ Moltke mladý sevřel rty, mračil se na vrátného, pak vstal a počal se oblékati. „Donesu vám příplatek, jak vy jej jmenujete, donesu vám jej, abych ve vile naší klid udržel.“ Vstal vrátný z postele, nakázal, že netrpělivý je, musí-li na zaplacení čekat, že venku schnou silnice, že protože rozčilen, mohl by se zdržet, a věru takové zdržení znetrpělivělo by ještě více vrátného, ať již raději jede.

Do automobilu sedl, vydechl. Klíčkem otočil, vyrazil k vile. Tam kancelář domácí Moltkeho odemkl, z trezoru další ukradl peníze, tyto do hotelu zavezl. A již na něj vrátný čekal, vítal jej pokrytecky a poznámkami nešetřil, když bankovky přepočítával.

Dojel domů, do vyvětraných uléhal peřin, obával se, že jej nadále bude vrátný chtíti vydírati, obával se, že nejsou toto poslední peníze, které do hotelu vezl, a vstal z postele, po pokoji chodil, zapálil si, přemýšlel, jak by řešil, co jemu sluha Natz hloupostí svou přichystal.

4. den Zaklepal u něj otec: „Synu, pojď ke mně do pokoje, jelikož si s tebou promluvit potřebuji.“

I vstal líně z postele Joseph Moltke, za otcem kráčel, svěšená jeho prohlížel si ramena, jak se pohybují při každém kroku. A když v pokoji byli, posadil se za stůl svůj psací, ukázal na dveře a poručil, aby syn je zavřel, pak křikl téměř:

„Synu, tady si sedni, nyní mne poslouchej, důkazy mám a s ředitelem Starým obstarali jsme si je právě, že jsi mi peníze uzmul z trezoru mého, nezapírej, nesnaž se jakkoli vymlouvati, jelikož jenom zhoršíš tím svoji vinu. Nyní tě poslouchám, nyní mi řekni, kde jsou peníze, kams je ukryl, jelikož tolik jich bylo, žes je nemohl ještě utratiti. Vydělal jsem je svou továrnou, patří mi a tys je nezdědil ještě, abys je mohl jenom takto brát. Vrať zbytek peněz, věz, že uzamykání trezoru změněné bude, zámek trezoru i tobě bude neproniknutelný.“

A polekal se Moltke syn, pak se nadechl, uvědomiv si, že mluví-li otec takto věcně, nemá zapírati cenu, a proto počal vyprávěti, jaký den prožil včera, jak jej vrátný vydíral, jak se sluhou Natzem kradli peníze, aby užívati si mohl, a koukal se po otci, koukal se, jak mne si konečky prstů. Nakonec požádal: „Odpusťte mi, otče, továrníku, odpusťte mi, vím, že jsem se nezachoval správně, nyní však bych potřeboval pomoci vyřešit, co mi sluha Natz hloupostí svou přichystal…“ Vše vyjevil. A ulevilo se mu, jelikož věděl, že již vydírán nemůže býti, koukal se po otci, který na něj ukázal: „Syna mi vydírají, synovi mému chtějí peníze z kapes vytahovat. Podívej se, Josephe…“ a zarazil se, když tento vstal od stolu, k trezoru šel, vyjmul odsud pistoli, natáhl ji, odjistil a řekl: „Takovéto záležitosti řešiti se musí rovnou, s takovouto záležitostí ihned skoncuj, jdi rázně do hotelu, kde onen žije vrátný, na tohoto zamiř, a bude-li se vykrucovati, střílej, jelikož z každého podezření tě vyplatím, neboť třebas peníze z něj nedostaneš, přesto již si nikdy nedovolí žádný podobně se chovat k továrnickému synku.“

A vzal chladnou pistoli ocelovou do ruky Joseph Moltke, poděkoval a poděkoval jemu několikrát, jel do hotelu, kde ve vrátnici stál recepční, a vzhlédl tento k synovi továrníka, a jak Joseph předpokládal, úlisně jej pozdravil, již počal o dalších mluviti penězích, a to již mladý Moltke zbraň z kapsy vytáhl a řekl, že naopak, že peníze chce zpět, a podivil se, když vrátný lhostejně peníze vydal, jakmile spustil na něj ještě jednou, pistolí mávaje:

„Vemte si, továrníku, vemte si všechny, které mám, vemte si je, když ohrožujete mne střelnou touto zbraní, nechtějte jich však po mně více, jelikož vašeho jsem musel sluhu vyplatiti, jelikož Natze musel jsem polovinou vyplatiti, neboť netušíte, že právě s tímto společně jsme byli domluveni.“

Když odcházel, otočil se, jelikož dutou ránu uslyšel, najednou se lekl, že by vrátný prováděl cosi za jeho zády, leč tento se staženými rty skláněl se za pult, ve tváři bolestivý výraz měl.

A sedl do auta, radostně za otcem jel.

A ten jej již v kanceláři očekával a tomuto ukazoval, že již část peněz vyzískal, peníze tyto otci předával, řekl, že vrátný označil toho, o němž by nemysleli si to, že označil sluhu Natze jejich co spoluviníka. Poplácal jej otec po rameni, domluvili se, že ihned na druhý den Natze propustí, že hned na druhý den, jakmile to, co vrátný nedal, dá jim.

5. den Mnul Moltkeho syn kliku okna, nehtem vybíral prach ze zdobení kliky, přemýšlel, že v pěkném takovém dni mohl by vyhoditi sluhu, třebaže otec nechtěl, aby jej zatím vyhazoval, chtěl vypovědět Natze sám, samostatně předběhnouti chtěl otce Moltkeho. A zašel za Natzem a sluha ještě spal a křičel za dveřmi, aby se probudil, křičel za dveřmi, aby vstal: „Natzi, do kavárny U Portugalce potřebuji dovézt, potřebuji, abyste mne dovezl, kde si budu chtíti kávu voňavou v takovém ránu vypít.“

A ještě slyšel, jak se myje, ještě netrpělivě poslouchal Natzovy cvrnkání moči, teprv potom vyšel, mokrý v obličeji, teprv potom poručil mu všechno znovu.

A nasedl do auta, Natz vyjel od jejich vily, zabořila se Josephova záda do sedačky. Zanedlouho dorazili ke kavárně a nechal si Moltkeho syn otevříti dveře sluhou, vyskočil rychle z auta, do kavárny se hrnul, byla otevřena. Již cestou si chystal proslov propouštěcí k Natzovi, těšil se na něj.

V kavárně servírka stála, směrem ke kuchyni se koukala a pohlédl na Natze a viděl, že dívá se stejným směrem, co ona a oba sledovali nohy kavárníkovy z kuchyně vystrčené. Učinil krok, mrtvému do tváře podíval se a viděl, že v sedlině krvavé jeho hlava leží.

„Telefonujte ihned pro Hartla, telefonujte, sluho Natzi, policajtovi ihned,“ na sluhu křikl. Odstoupil od servírky vyděšené sluha Natz, za pult šel k telefonu, volati se jal. Pak se k mrtvole sklonil, zcuchané, slepené si prohlížel vlasy a prohlížel si mouchu, která po tváři neodháněná lezla, a že omítka se sesypala na něj, když tělo trhlo sebou, a že omítka se sesypala a co popel utkvěla na jeho vlasech, i všiml si, že naprášená tato i v očích je, a nohy uviděl u sebe stát, vzhlédl k ní a koukala se jaksi vyděšeně, se zájmem zkoumal dále Nýdrleho výraz.

Pak dorazili oba policajti, pak dorazil Oplt, Cyril Hartl rovněž. A Moltke pozdravil je oba. A zatímco si mrtvého prohlíželi, do řeči se dal se servírkou, jelikož došlo mu, že by po kavárníkovi kavárnu mohl převzít, tuto provozovat, a zpovídal servírku a ptal se jí na obrat, na tržby, na vše se ptal, co obchodníka zajímati mohlo, a servírka odpovídala po pravdě hlasem sípavým. Nakonec řekl servírce: „I tady zůstaňte, pracujte tu dále, zdá se mi, že jste servírkou dobrou, která má o podniku přehled.“

Zhodnotil Hartl, že opravdu spáchala mrtvola sebevraždu a že se déle zdržovati nebudou, a zavolal na Oplta, který vybavoval se se sluhou Moltkeových. A šli s Natzem prohlédnouti si dvorek zatravněný a rozhlížel se Moltke, představoval si, jak i sem rozšíří zařízení, jak i tady obsluhovati se bude, a poručil sluhovi, aby majetek sepsal, aby všechno prohlédl si tady, pak mu hlášení podá.

„Vy, Natzi, zařiďte ještě, aby mrtvolu odvezl Chiller,“ poručil nakonec a spěchal domů, dojel k vile, za svým otcem spěchal a v pracovně jej našel, jak pije čaj, hned ode dveří spustil: „Otče, naše vztahy měly by se urovnati, otče, myslím si, že bychom se dohadovati neměli věčně, pohleď.“ A vyprávěl otci, který papírek žmoulal v ruce, že našli zastřeleného kavárníka, kavárníka bez dědiců, a vysvětloval radostně jemu, že vlastně mohl by podnikati místo Nýdrleho, a nakonec řekl: „Dejte mi bankovek šustivých tolik, abych starostu uplatiti mohl, aby podnik připsal mému jménu. Vyvažte se z otcovských povinností.“ A nyní zarazil se, čekal, jak zachová se otec.

A ten promluvil a bankovky synovi podal.

Nakonec rozhodli, že večer Natze společně vyhodí.

Starosta Bubeníček přijal jej, zajímal se, co jej vede na radnici, ba i alkohol nabídl, který syn továrníkův odmítl.

Moltke syn sedl si, Moltke syn vyprávěl o tom, jak našli Nýdrleho. Poslouchal obtloustlý Bubeníček pozorně, poslouchal, hlavou pokyvoval a usmíval se nezúčastněně, dokud Joseph Moltke neřekl: „Hle, zde je úplatek, který by dostatečný mohl býti, abych v kavárně se co pán cítiti mohl,“ dokud nepodal mu bankovky, které vyžádal si na svém otci. Pak Bubeníček do stolu sahnul, listinu podepsal, listinu mu podal. A s touto domů vyrazil.

A doma papír pečlivě zamkl do zásuvky.

Pak se na dvorek zašel projít, usmíval se, kameny házel svému psovi, který nosil mu je uslintané v tlamě.

Večer přišel za ním sluha Natz, chtěl po něm, aby společně k jeho zašli otci, a natáhl si kalhoty, které povoleny měl, jelikož mnoho se takto v létě potil, jelikož měl-li je opaskem sepjaté, příliš jej rozčilovaly, a pochopil, že právě sluhu budou vyhazovati za vydírání, kterého se na něm pokusil se dopustiti, a usmál se na sluhu, který horlivě se tvářil, pobídl jej jaksi a pospolečně šli k Moltkemu otci.

A tento srknul si z hrnku a ukázal na Josepha, aby promluvil.

A Joseph dal palce za přesku opasku a k Natzovi kázati počal. A když mu říkal, že o všem vědí, co prováděl v hotelu MIM, že znají podrobnosti nekalého domlouvání Natzova, že je považují za útok na rodinu, že na takového sluhu proradného spolehnouti se nemohou, že chce, aby vše ponechal ve vile, odešel, jelikož nepovažují jej za svého zaměstnance, poohlédnul se občas po svém otci, tento nehybně za stolem seděl, Natze sledoval. A varoval jej navrch Moltke syn, že kdyby se jakkoli pokusil jejich rodinu vydírati, že jej zabijí. „Mlčky vypadněte,“ skončil svoji mluvu. A Natz ustupoval ze dveří a tehdy továrník Moltke vstal za stolem a zakřičel na hrbícího se: „A ještě peníze, které jste podvodně vyhandloval.“ Natz prozradil hned, že je pod polštář schoval uleknutý.

A Moltke otec přimhouřil oči, pousmál se: „Zavři dveře za zlodějem, synu, a nyní poslouchej ty: ze synovských záležitostí vyvážeš se, naliješ-li mi kořalku zlatěhnědou. Nyní ale zajdi pro ty peníze, ať je do trezoru dáme, potom kořalkou si ťukneme společně, potom společně povyprávíme.“

A odešel Joseph Moltke do Natzova pokoje a polštář z postele shodil, kopl do kapesníku, který na botu mu přitom spadl, a sáhl po obálce. „Tu jsou, hle, že se je neodvážil odnést.“ A tyto peníze podal otci.

A kořalku nalil, když peníze otec do trezoru ukládal, kořalkou společně si ťukli.

Tištěná verze knihy
Pětidenní komedie městská - tištěná verze