Lochnitová, Eberharta

1. den Pršelo po ránu a vlhkost kloubům jejím nesvědčila, knoflík svetru dozapnula, vycházela z ulice Ve Zbořeništi i hle, dělníka potkala a nabídla se jemu, pomyslíc si, že si nemůže ve svých letech přebírati již zákazníky, a dělník, který po ránu chladném zamračený byl, míře směrem ku fabrice, hrubými slovy smluvil obchod s Eberhartou a opřel se Žito o roh domu, z nějž opadal omítka, a jemu pohlaví vyssála do poslední kapky.

Žito vyplácet ji počal a ještě cítila semennou chuť v krku, počítala bankovky, zastrkávala je za košíček podprsenky shora volný a očekávala od dělníka více peněz, ba i to mu řekla, že se domluvili na sumě jinačí.

„Ty chceš více, stará ženská? I povím ti: boj se sebe ještě připomínat! I jedna ty, chceš-li přidat k zaplacení, tu máš!“ A ji praště přes hlavu, zaplatiti více odmítl. A odstoupila od něj a zkoumal Žito hodinky, které tou ranou si rozbil, a zaklel a odhodil do koše je odpadkového.

Vracela se domů Špitálskou ulicí. Pasáka potkala Huga, jenž, utíraje si kapesníkem řídké vlasy, ptal se, kolik vydělala, a popravdě přiznala, že se právě se zákazníkem ve zlém rozloučila, nabídla pasákovi část vydělaného, jelikož se jej bála, neboť předpokládala, že úskočně by ji prohledal, že našel-li by Žitovy peníze, jistě by ji obral o všechny.

Z předaných peněz odpočítal část, tu jí podal řka: „To abys spokojená byla, třebaže málo mi dáváš, Eberharto,“ více se neptal pasák Hugo.

Pršelo a ona ještě v ústech neurvalého Žita dělníka semeno cítila, i zazdálo se jí chamtivě, že by na pasákovi větší mohla požadovat podíl ještě, a ozvala se a o krok ustoupila. Než jenom se jí vysmál a pravil:

„Ty, která z prodejným mých méně vyděláváš, největší žádáš odměnu, ve všech kšeftech platí, že obchodník, co nejvíce peněz přinese, největší provizi dostává. Nu, cosi by pro tebe bylo, zde je záloha na další práci, by nepříjemností jsi předem zažívala.“ A hřbetem ruky pleskl ji, pak odešel.

Nu smutná odcházela, na chodník odplivla, otřela si pysk.

Celý den po ulicích pocházela o zákazníka nezavadivší a vyčasilo se k odpoledni, po oboze roztrhly se mraky.

K večeru zašla do svého domu, který v ulici Špitálské byl postaven, tam usnula a až k večeru probudil ji žebrák Lochnit, jenž přišel o peníze žádat, a ve dveřích stála, Lochnit, jemuž občas přispívala na svou Andulku, dceru, již mu svěřila, jelikož jaksi nechtěla, aby s ní v domě byla nebezpečném, kam pasák Hugo chodívává, kam vodívala si hrubé zákazníky, Lochnit příspěvek chtěl.

Ale nyní nedala žebrákovi, hrubým hlasem ode dveří pryč jej vykázala.

Se vyčistiti šla, mezi nohama chlupy šednoucí mydlila, když ode dveří uslyšela Huga. Vyvolával ji z bytu ven a vyšla s konci rukávů zamáčenými, pasák vyčetl jí chování ranní, v té chvíli povšimla si, že na rohu čeká jiná, a pasák Hugo zpozoroval, kam se dívá, na tu, která opodál pod přístěnkem postávala, na zem před sebe hleděla. A mávnul rukou, zavolal ji tak k nim a představil ji.

Tak viděla Eberharta svoji nástupkyni, s níž nemohla se srovnávat, co starší a věru ošklivější.

Mávla rukou, vrátila se domů.

A pečlivě se otřela do osušky, sedla si ke stolu a ji hnětlo, že na dcerku ráno neposkytla, nu nakonec si řekla:

„Nešť, vždyť zítra stejně Lochnit přijde o peníze žádat.“

2. den A ráno ještě rozespalá byla a klouby ještě neměla rozhýbané a již na dveře domu jejího klepal žebrák Lochnit a otevřela mu Eberharta se rty vysušenými, to kterak s ústy nespala sevřenými.

Rozespalé hned nadávati počal, že zpila se včera za peníze, jež jejich dceři patří, že ještě tak se ukazuje jen ve spodním prádle, a ba i cecky svoje, a dále sliboval jí, odplivnuv si, že ji zbije, jestli jejich dceři po právu nedá.

A bránila se nadávající, a když skončili vzájemné to vyhrožování, před něj pohodila, co jí zbylo od pasáka Huga. „Jen si vem a stejně je jasné, že dcerka, která tamo vykukuje, uvidí z nich jen, aby neumřela hlady.“ A i jinak též nadala mu, ale Lochnit sehnul se, sebral bankovky, odkráčel spokojen s vydostalými penězi. A od druhého poza rohu její odcházela dcera. A ještě na ni zavolala.

Andulka ohlédla se, zaváhala, přistoupila k ní.

A přisadila svojí dceři bankovku navrch, i ať řekla si vtipně, neb ze mne je a kudy lezla, přece jenom vydělávám.

A lehkou rukou ji ucuknuvší po vlasech pohladila, i zrudly její oči ospalek plné, pak bouchla dveřmi, za nimiž slzavě polykala.

Mířila k hotelu MIM a již by do vrátnice vstoupila, ale vyšel pasák Hugo a veselejší a uviděl ji, ukázal na ni, rychle k ní přiskočil a chytl ji pod ramenem. Rozverně pravil, takto si ji vedl. A čekala skutek proti ní namířený, jelikož ze zkušenosti znala, že je-li v dobré náladě ten, nic dobrého ji nečeká. Ale Hugo jenom mírně pobízel Eberhartu prodejnou, by večer do Theátra, kde za mlada co herečka pracovala, by do Theátra zašla a tam se pokusila zákazníka uhnat, třeba levně, třeba horšího nějakého, že tam se ze staré známosti by mohla dostat.

Vzala jeho slova vážně a pravila si, že není špatný nápad, třebaže byl vlastně vzpraven výsměšně.

Navečer doma šlechtila se, vymyla a obličej pomalovala, kterak její dovoloval vkus, i chloupky pod nosem si vytrhala, pšíkala v té chvíli, kdy se v zrcadle prohlížela.

Pak vyrazila do Theátra, do Dolního Města. Postranním vchodem vešla do budovy, jím vcházela obsluha, jenž zaměstnancům určený byl.

A zamířila do chodby, která vedla k šatnám a ke skladišti předmětů potřebných co rekvizity. A zaklepala na dveře s cedulkou herce Tiberleho, který když ještě v Theátru pracovala, s ní častokráte souložíval co mladíček. I otevřel jí polooblečený, i otevřel jí v košili nedopnuté a stála před ním rozpačitě, stála před ním a jaksi neměla, co by najednou řekla, třebaže rutinně dovedla se za peníze nabízet, a přiškrceným hlasem pozdravila jej a již by se byla rozmluvila, leč Tiberle, pochopiv, že se jemu prodávati chce, takto se s ní domluvil: „Eberharto, dlouho je tomu, co jsem s tebou zadarmo souložíval, a věz, že nebyl-li bych nezkušený tenkrát, jistě bych si s tebou ty pohyby neprováděl, nyní, když mohu ženu pěknou svést ku obcování zdarma, těžko bych tobě za takové platil,“ ukázal nyní směrem severním, „tam je Horní Město, na tomto městě továrna je, do níž vlaky přijíždějí všelikými náklady naplněné, inu, nádražím projíždí, slyš nyní, jaká je moje rada: zestárlas a pochybuji, že nalezneš nerozumných více, kteří by platili za zážitek, na nějž zapomenouti by chtěli, na onom nádraží se zdržuj a s těmi nejchudšími, jelikož jenom tak se ti může vésti. Nu jdi, jelikož jenom představa té tvojí ve mně ošklivost vzbuzuje, kterak je vráskami obehnaná.“

Zabouchl dveře, vracela se a sama stála u vstupu do schodiště, dokud neprošel tudy varhaník Ebelle, jenž potichu ji pozdravil, a utrhla se na něj a nadávkami, které znala jenom, vymluvila svou zlost a uhýbal varhaník před rukama jejíma máchajícíma, a aby přestala, strčil do ní, pokračoval do Tiberleho šatny.

A protože se jí na záchod chtělo, nenadávala více, tam si došla a věděla, kde místnost úzká je, a posadila se a rozklepala se, kálela takto a kálela zácpovitě, převlice dlouho, bolestivě přes konečníkový otvor tlačila.

A když ze záchoda odcházela, omyla se, smutno bylo jí, koukla pak se do zrcadla, aby se přesvědčila, že není ještě zošklivělá, že z ní zbylo z mladé, a vida, takové obraz našla, jelikož žena vždy na sobě najde drobnost, díky které sama se sobě zlíbí.

A otřela si pod okem šmouhu, považujíc se za pohlednou, z oněch vyšla dveří, minuvši dámu Vilmu.

Byl večer, ochladilo se, když z brány Theátra vyšla, před Theátrem automobily parkovaly, u leckterých dražších řidič stál a s jiným hovořil, či všelijak se bavil.

3. den Ráno se probudila, zjistila, že krvácí v mezinoží.

A do prádla hodila znečištěné prostěradlo, nad košem prádelním se nadechla: „I najednou to přišlo, ani bych už nečekala…“

Myla si nohy, meziprstní mezery si třela a kterýs zaklepal.

„I zákazník mi kráčí,“ zašeptala.

A uklidila lavor do koupelny, otřela nárty i chodidla sobě. Otevřela.

Dělník Žito na prahu stál, domáhal se vstupu. I nechtělo se Eberhartě. Ale ji Žito přesvědčoval, že dobře zaplatí, a Eberharta, jelikož neměla čím by pasáku Hugovi vyplácela, zač by se živila, svolila, vpustila dělníka Žita k sobě.

A dělník souložiti chtěl a Eberharta odmítla: „Z pohlaví mého krev teče, copak byste chtěl, dělníku, až se vrátíte domů, Agneše Žitové odpovídat, proč že máte trenýrky od krve ušpiněné, proč že za vaším ráfkem nalézá se krev? Jenom pojďte, věřte mi, jenom pojďte, za standardní obnos opět vás ústy uspokojím, jak jsem již jednou vyssávala vás.“

A svlékl si kalhoty dělník Žito a nemytý byl cítit, i nechtěla mu vzíti špinavý do úst. A dělníkovi opláchla jej, rychle uspokojovala.

Polkla pak, když v ústech semeno zacítila, dělník Žito vymočiti se potřeboval, když ze záchoda vycházel, pokusil se utéci bez placení a zachytila jej za paži až u vstupních dveří, ale peněz se nedomohla, dělník ji odstrčil, vysmál se jí: „Pokoušíš se, prodejná ty ženo, silnějšího zastavit, tvé se směji hlouposti, že bez pasáka tuto vykonáváš živnost, že podvakráte podvést se necháš.“ A sprostě ještě vynadal jí, vyhrožoval, že slovíčkem-li zanadává na něj, pak poradí si s ní jako s svou ženou.

Odešel ulicí, zapomněla Eberharta zamknout, pospíchala si vykloktat od pachutě, nalila sobě lihovinu ve spíži vyštrachanou, aby přebila semene Žitova zápach.

A v otevřených dveřích ukázal se pasák Hugo, a aniž by klepal, vstoupil do pokoje, a aniž by pozdravil, nahlédl do koupelny a zašklebil se: „Kdopak tebe navštívil dnes? Nechtěj mne obelhati, že se nějaký chlapík na kávu stavil.“ Tvrdila Eberharta, že žádný v bytě nebyl. „Ale, tak žádný v bytě nebyl?“ Přistoupil k ní, cítila v podbřišku tlak, za bradu ji dvěma prsty vzal: „Ale, babo, chceš mi lhát, že jsi neměla zákazníka, poznám, že jsi měla, a podíl vyplať, seč tebe zbiji.“ Čekala Eberharta ránu a přivřela oči a bouchl ji do břicha prudce, až se předklonila, a klekla si před pasáka. Pak ji do lícní kosti kolenem kopl, spadla, sladko cítila v ústech, ležela, nepohnula se, aby pasák Hugo odešel již.

Překročil ji, stále v pokoji byl, ostrý stín na podlahu vrhal.

Odhadovala, zda odejde, pak jí stehno přišlápl špičkou boty, když ji překračoval, nepohla se.

Odešel konečně.

Na záchodě seděla, spodky v kotnících sesunuty měla, vatovaná vložka její trochu zašpiněna byla.

Vzala ji mezi dva prsty, vyhodila do mísy.

4. den Udivena ve dveřích dcerku Andulku přivítala.

Mlčky dcera prošla kuchyní, posadila se ke stolu, chtěla Andulce nabídnouti, rozhlížela se po kuchyni neuklizené, nakonec jí ukrojila chleba, namazala jej máslem.

Andulka mlčky jedla, hladová, porozovala ji, jak se její čelisti pohybují, pousmívala se chvílemi. A pak se i na ni Andulka usmála, když zanadávala na otce jejího, žebráka Lochnita, načež se Eberharta na Lochnita otce přeptala, proč že s ní nepřišel, proč opět nepřišel pro peníze žádat.

„Sama jsem přišla, jelikož ten mne zmlátil, sama jsem přišla, jelikož mne bil…“ A vstala Eberharta, rozhodla se, že dcerku ponechá si u sebe doma, a vstala, aby ji pohladila, jelikož nutkání takové měla.

A zarazila se náhle.

Hlas Hugův zaslechnuvši, strnula.

Chytla Andulku za ruku s jemnou kůží.

Byla rozhodnuta, že mu řekne, ať si jinam chodí, ať ji nevyhledává, a jen vyšly před dům, ztratila odhodlání, za zadnici schovávala svoji dceru, když se pasák Hugo rozvykřičel sprostě, ale tu, když si Andulky nedorostlé všiml, zmlkl, nepříjemně bylo Eberhartě, když přimhouřil oči, když si dceru její obhlížel.

A navrhl, že tato ovšem by mohla brzy již jim vydělávati: „I slibně by tě tato uživila,“ stiskla Andulčinu dlaň v té chvíli, jakmile vyřkl, ustoupila s ní, když proti nim povykročil, a vrtěla hlavou Eberharta, v rozkroku svíravo pocítila, ale pasákovi řekla, ať odejde, ať si jinam chodí, ať ji nevyhledává, že se nikdy toto nestane.

A pasák popotáhl z cigarety: „Uvidíme ještě, zdali ukážu se v tomto domě,“ řekl couvaje.

Vrátily se do kuchyně, čekaly, stmívalo se, dívku si prohlížela, v krku sevřená.

Pomrkávala postarší Eberharta.

Pak řekla, že u ní nemůže býti: „Viděla jsi sama, dcero, nemůžeš zůstat, tento tě najde, tento se na tobě pomstí.

Ten jistě přijde znovu, znovu se po tobě bude s kumpány kterýmikoli shánět a do svého odvede tě bytu, běž, běž ode mne, jelikož nechci riskovati, že by ti pasák Hugo velel, jelikož nechci, aby tebe ještě jednou nalezl v mém bytě.“

A dcerku Andulku do noci vypustila.

Seděla u stolu, dojídala chléb, jejž Andulka nedojedla.

5. den Raději hned z rána na nádraží šla.

„Co kdyby se Hugo vrátil, co kdyby včerejší výhružky splnil, raději na nádraží půjdu, týden některý pobydu tam, jelikož nenajde-li mne poněkolikráte doma, zapomene na mě, třebas pak se se svojí dcerou potkám, třebas pak se s ní sžíti budu moci.“

Na nádraží s chudým žebrákem Prokopem rozprávěla a povídala jemu, že už se souložemi neživí, a povídala jemu, že z takového zběhla zaměstnání, a pak si všimla, ba udivilo ji, že žebrák na ruce hodinky má, i prohlédla si je pozorněji a i se na ně zadívala, až ruku s nimi žebrák do kapsy vstrčil. A požádala jej, aby jí je ukázal, a neochotně vyhověl jí chudý žebrák Prokop a poznala, že jsou to hodinky zákazníka, který jí nezaplatil, že toto jsou hodinky Žita dělníka, a vzápětí to prozradila Prokopovi a hned napadlo ji, jak by se dělníkovi pomstíti mohla za chování hrubé, a řekla žebrákovi, že nejdou-li ani, že by je mohli vrátiti, vysvětlovala mu pokašlávajíc:

„Protože tak bych se jemu chtěla pomstít, neplatiči: manželce jeho vrátíme je, Agneše vrátíme je, která na náměstí bydlí, a řeknu jí, jak jsem pracovala, a řeknu jí, jak jsme k těmto přišli.“

Usmál se Prokop žebrák. A souhlasil Prokop žebrák.

A pomalu šli na náměstí, horký byl den, Eberharta zadýchaná byla.

A zaklepali na okno u Žitů a napadlo Eberhartu, jen aby nebyl Žito doma, ulekla se, aby neotevřel, že by pravděpodobně zbita byla, ale štěstí měla. Otevřela Agneša, manželka neurvalého zákazníka.

A Prokop podal jí hodinky nejdoucí a Eberharta takto k manželce nevěrníka promluvila:

„Manželko Žitova, vězte, že byl si u mne zaplatiti manžel váš, Žito dělník, soulož a vzteklý byl, když skončil, a vzteklý byl, že jsem ani nevyžadovala, aby co slíbil, zaplatil, jelikož vím, že bych utrpěla, a vida, vzteky svoje rozbil hodinky.“ A vzala Agneša hodinky do dlaně, koukala se na ně, prohlížela si je a Eberharta dodala, že jí je ze msty nese.

Zavřela Agneša dveře.

S Prokopem vrátili se na náměstí, cestou zopakovala si svoje odhodlání: „Na nádraží půjdu, týden některý s Prokopem žebrákem pobydu tam, Hugo mne nenajde doma, zapomene na mne, pak se se svojí dcerou potkám, pak s ní budu žít.“

Večer se Prokopa dočkala na nádraží rozrušeného, jak ohlížeje se otevírá čekárny dveře. A nezaváhala, vykročila za ním řkouc si: „U tohoto dobře mi tu bude přežít, jelikož jej sobě snadno získám, jelikož je poměrů bezdomoveckých znalý.“

Zatřásla jeho ramenem, opřela svou hlavu unaveně o jeho rameno. Kol pasu se jeho ovinula.

Tištěná verze knihy
Pětidenní komedie městská - tištěná verze