Kopáčová, Žofie

1. den Zametala na dílně, když zazvonil telefon připevněný na stěně. Pospíšila k němu, až o smeták zakopla, v holeni silně zabolelo ji. Vycvakla sluchátko z vidlice, zaklela si ještě a ani nepozdravila rozladěna ředitele Starého, jenž jí přikazoval, aby mu v kantýně připravila oběd.

Čistila si mýdlem dlaně, když vstoupila Tonička, děvče sotva dospělé, děvče uhrovité tváře.

„Co tu hledáte, slečno, kdo jste, že mi zá zády zevlujete?“

„Poslali mne sem ze sirotčince, mám tu dnes příležitostnou dostati práci, takto si peníze přivydělati.“

„I tak,“ protahla si nohu v koleni dělnice Kopáčová, „pojďte tedy se mnou do kuchyně, svažte sobě vlasy, jež dlouhé máte, do copu, potřebuji kuchtičku právě.“

Dívala se z okna na tovární dvůr, pak se otočila, nakázala Toničce ze sirotčince, aby nakrájela cibuli, sama si ukrojila chléb, Tonička do kostiček surovinu zpracovávala a brzo ostře počalo v kuchyni čpět, vytřela dlaní oči svoje, které zaslzely. Do šuplete uklidila nůž, jímž ukrojen byl chleba, drobečky do zástěry se stolu smetla a je vyhodila. Když míchala v hrnci polévku, rozpačito jí bylo mlčky, by mlčení přerušila, zajímala se, jaké jsou v siročinci vztahy, a poznamenala, že její muž, když ještě žil, často do sirotčince jezdil.

I viděla, že řeči její Toničku, jež odháněla mouchy ode masa, nikterak nezajímají, dodala ke svým slovům pouze: „Ba.“ I míchala polévku dál, pohvizdovala melodii si při vaření jednotvárném, opřena o sporák břichem, zasnila se nějak, cítila poněkud nějakou potřebu rozprávět či nějak vyrušovat dívku mlčící.

Oběd dovařily, hotov byl vonící místností, poslala s ním vdova po Kopáčovi Toničku, sirotka, do kanceláře ředitele.

Když odešla, vzdechla: „Ještě bych se stará s holení pohmožděnou, ještě bych se nahoru po schodech trmácela.“

Po obědě si doma cigaretu zapálila, ku psovi svému poklekla a milými jej na sebe slovíčky upomínala, komolíc hlásky. Takto shrbená ani si nevšimla dcery, která vejdouc pozdravila, a neodpověděla hrou zaměstnaná vdova a pozdravila napodruhé dcera hlasitěji a zamumlala nesrozumitelně, aniž by od psa vzhlédla. I počala jí dcera vyčítat, že milejší je jí pes nežli ona sama, která se o ni stará, nakupuje, aby v domácnosti něco přeci k jídlu bylo. A vdova po Kopáčovi počala jí spílat, drbajíc za uchem psa, vysokým hlasem vyčítat: „A z jakých peněz jsi, dcero, nakoupila, kde jsi vzala na potraviny, které jsi prý připravila? Pracuji, proto doma alespoň cosi máme, v kuchyni vypomáhám, proto máš čím krajíce namazat…“ I chtěla ještě říci, že nasupený obličej její nelíbí se matce, která, přestože práce ve městě mnoho není, přesto si ji našla u Moltkeho, leč dcera dveřmi za sebou praštila.

Později zavolala na ni dcera ubrečeným hlasem, aby na druhý den jí nařídila budík. Nedbala příliš, vstala od psa, odešla do koupelny, tam česala si šedivějící vlasy.

Usnula po setmění, usnula poté, co spodní prádlo bíle pečlivě přes opěradlo převěsila židle, poté, co jej dlaní uhladila.

2. den Hněvala se u stolu ponkového, jelikož jí nešlo v šeru šroubkem trefiti se do závitu, a utáhla, závit strhla násilím a odsedla si od pracovního stolu, spočetla si, že množství krabic plechových, jichž víka před svačinou uložila si utáhnout, leží nezpracované, a šroubem do dřeva patřícím na pogumované desce vyrývala ornament.

A pak když do tašky sahala pro svačinu, vylekal ji drnčivý neurčitý zvuk a ránou doprovázen byl okamžitou. Zmhouřila oči intuitivně, svačinu odoložila, potom, slyšíc na chodbě kroky spěšné a hlasy, opatrně otevřela dveře a vykoukla a uviděla dělníka Bořila pobíhajícího, dělníka Bořila s Hanzlíčkem debatovati. Zvědavá byla, ale protože se obávala, aby nebyla ze zevlování osočena, počkala, až chodba bude prázdná, za zvukem šla, ku dveřím sousední dílny přistoupila, kde Prouze s Jánošem pracovávali, neboť do nich dělník Bořil vběhl. A přitiskla k plechu ucho, zřetelně uslyšela, jak se dohadují o zraněných, jak se baví o Prouzeově mrtvole.

„Inu, s Prouzem, dělníkem, cos se stalo,“ pravila sobě, „inu, musím jeho manželku zpravit.“ A utekla z fabriky a přímo běžela k Prouzeovům, manželku dělnickou zburcovala, ji vytrhla z prací domácích, společně spěchaly nazpět, a když branou fabriky procházely, již se do dvora továrního vřítil Dr. Pillip v automobilu.

Dílna však byla už zamčena, sedla si na zem Prouzeova manželka, o plechové opřela se dveře, vdově Kopáčové ruku stiskla pevně, pak počala klikou lomcovat, a nižádný ji neotevřel.

Chtěla jí vdova Kopáčová potěšit, ale Prouzeová rozebrečela se a rozeštkala a kolem ramen ji chytla, druhou rukou nepouštějíc její, a vemlouvala jí, aby se domů odebraly, že není sama, které se neštěstí stalo, a pociťovala jakous důležitost osobní, jsouc tou, která podobně si prožila.

U Prouzeů kávu dostala.

„I zvykla jsem si, hle, i zvykla jsem si, jelikož dítě moje, Petru, musela jsem vychovávat.“ A rozprávěla o životě samoživitelném a rozprávěla nervózní z vdovy Prouzeové, která sedět nevydržela, která neustále ze židle vyskakovala a z okna vyhlížela, a pak, když ozvalo se zaklepání, vyběhla do předsíně.

I ticho bylo od předsíně.

A dělnice Kopáčová za nimi nakoukla, shledala, kterak sedí na botníku manželka bývalá mrtvoly nyní donesené a Čeněk Prouze mlčky stál. Dělníkům rozpačitě postávajícícm poradila, ať na postel donesou mrtvého, a Bořil s Viermannem učinili podle její rady a voněla krev kuchyní, voněla krev, která z celty odkapávala. A již se chtěla vrátit kávu dopít, dělník Bořil takto jí doporučil:

„Nezevlujte tu, rozumy nerozdávejte, rodinu bez dělníka nechejte truchlit.“

A položila hrnek na talířek, s dělníky odešla z domu.

Vrátila se na dílnu pro svou tašku, a když branou tovární vycházela z areálu, děvče potkala zrovna, když kontrolovala, zda vše v tašce svojí má, a děvčeti, Toničce, která co sirotek ve Wranitzově sirotčinci ubytování měla, poradila rovnou, ať se do fabriky pracovati nechystá, jelikož nehoda se přihodila tam, ve fabrice nepracuje se tohoto dne.

K večeru Petra podala jí na stůl večeři, přiložila příbory ku talíři.

Pak chtěla, aby zavřela okno, a Petra vrátila se k stolu, jedla s matkou, mezi soust polykáním zmínila se, srkajíc omáčku z knedlíku: „Matko, již jsem se ti zmínila o varhaníkovi, který dnes mne potkati přišel..?“

Podívala se na ni dělnice Kopáčová, přeměřila si ji a zeptala se, přerušujíc její větu ironicky: „Kterýsi varhaník tě potkati přišel? Ó, dcero moje,“ pohladila psa nečistokrevného, „ó, dcero moje, jakžes mi toto řekla klidně, jako bych já byla ta, která poslechne si takovouto zprávu, pokývá hlavou a vrátí se dále k jídlu, jsi mladé děvče, které cele je nadržené s kterýmkoli opilcem se začít stýkat. Jednou přivedeš mi umělce, který v kostele nuzně si vydělá na živobytí, jednou přivedeš mi jej sem do mých poměrů skromných a řekneš: tento se tady bude s námi tlačit, s tímto souložiti budu hlasitě, abys spáti nemohla, a tomuto obědy vařit budu, co zbyde na dně hrnce přenecháme, matko, tobě ku přihřátí. Ty si myslíš, že snadno tuto přijmu roli?“

A dcera namítati chtěla, ale vdova po dělníku Kopáčovi vedla podobnou mluvu dál, nakonec bouchnuvši dveřmi odešla ven.

A chtěla vdova Kopáčová ještě jí zlomyslně pověděti, na ni hrubě zavolala do noční ulice, zamkla.

3. den I večer byl a její dcera kdesi pocházela, aniž by upřesnila, kdy se navrátí, a psa po srsti hladila a v očích měla slzy, na svého vzpomínala manžela, který jako policejní pomocník pracoval, a vzpomínala na manžela svého a na chvíle, kdy společně oba obědvali, když vidličkou se v uchu šťoural, vzpomínala, jak jemu takové vyčítala chování.

Pak vstala, nalila si kávu: „Nešť,“ řekla.

Pak rozsvítila a vařit začala večeři a zahřmělo, průvan v pokoji zavanul a běžela okno zavřít, by jím nebouchl, první dopadly kapky na sklo, do sebe slévaly se, a židli k oknu si umístila, déšť zrychla rozprudčeji počal padat: „I toto je bouře letní.“ Pomyslela si a podívala se na svého psa, který stejně jako ona ze zahřmění onoho se zabál, připlazil se k ní a olízl její ruku.

Napila se kávy a cítila na pokožce, jak se rychle venku ochladilo, koukala se, jak z hrnečku pára vzchází.

Pak psovi upravila pelech, pak psovi, jenž vytáhnul hadr z pelechu s monogramem MR viditelným ještě, kterýžto kdysi v tašce policejní svého muže našla co košili ještě roztrženou vpůli.

Mokro po dešti bylo v městě.

Venčila na mostě psa na vodítku uvázaného, i setkala se s Andrejem, vojákem vysloužilým, a zpod mostu vyběhl a uhnula jeho pohledu, podezřelý byl jí jeho spěch, přitáhla psa k noze si více.

Kráčela dál po mostovce, dělala, že nevšimla si.

Utíkal Andrej směrem do Horního Města, a když v ulici zahnul, kterou Ke Břehu jmenovali, sešla se pod most kouknout.

A nalezla dceru Mariku a žaludek se její zvedl, když ji spatřila mrtvou, s rozbitou lebkou, a upomenula se, majíc před očima znetvořený ženin obličej, na tmavé Andrejovy ruce.

A udati jej ku policajtům pospíšila, ku policajtu Opltovi, který vyslechl ji, lokty položeny maje na opěradle židle z krouceného dřeva, kývaje hlavou, pochválil. I ptala se jej, zdali vyrazí vraždu vyšetřovati.

„Nepůjdu pátrat na nádraží nyní v noci, kdy je tam místo nebezpečné ba i pro policajty, hleďte, až zítra, jakmile v práci sejdeme se s mým představeným, zítra, že jej vyhledáme, jehož tu odsvědčujete, potrestati necháme jej starostou.“

4. den Večer růžové světlo červánkové bylo, odrážela se ve skle okenním růžová obloha celá.

Z křesla vstala, když urovnala fotografii manžela roky mrtvého, pozatešila se: „I na procházku v takovém večeru zvláštně osvětleném půjdu.“ A zavolala na svého psa nečisté rasy, psa černobíle flekatého, aby k noze v teplácích oblečené přiběhl, a jmenovala jej jménem, leč zvíře nepřiběhlo, ocasem nezavrtělo, proto otevřela do vedlejšího pokoje, kde také nešmejdil, a znervozněla, volala psa, hledala, ale v celém nebyl domku, proto v kuchyni dcery doptávala se, zdali o něm neví, zaútočila na ni, jestli nepozorná nebyla, nezaběhl-li se jí, když nechala otevřené dveře, a dcera Petra dlouho zapírala a nakonec přiznala, že malého psa přivřela do dveří a že s čumákem pochroumaným kamsi doopravdy utekl.

I nechtěla to dělnice vdova Kopáčová pochopiti, počala dceři nadávat: „Jak jsi mne mohla jediného tvora, který náklonnost ke mně cítí, zbavit, psa jmenovaného jménem vyhnat. Ach, kéž bys raději ty odešla z domu, kéž bys raději ty utekla, psíka nechala mi zavřeného se mnou. Ach ne, nevrátí se tam, kde bolest čumákovou způsobili jsme mu, bát se sem bude, a to vše je kvůli tobě, dcero nevděčná.“

A pak najednou vztek zalomcoval vdovou, židli vzala a touto přetáhla dceru, aniž by kontrolovala, kam prudká dopadne rána, a v slabých rukou ji za opěradlo pozvedla ještě jednou, neboť mstít se více chtěla, jsouc vzteklá pořád, leč to už se Petra, dcera její, úderu ubránila, to už zachytila nohu od židle, tuto matce z ruky vyrthla, odhodila stranou, utekla z domu.

5. den Osamocená cítila se doma, koukala na misku se psím žrádlem, jež tam nakydala, kdyby flekatý psík se jí navrátil.

„I nesmím myslet na samotu takto, je samota raději můj úděl, podívejme na dceru takovou, která mne opustila, jistě, jakmile by k onomu varhaníkovi pravidelně přiléhávat počala, jistě by mě opustila zákonitě.“ A přesvědčila sebe, že nestojí to za trápení, že je-li člověk sám, má se jíti se sousedy pobaviti, a rovnou vyrazila za Prouzeovou vdovou nyní stejně postiženou jako ona.

A zastihla ji, jak se na pohřeb strojí, a s ní si sedla do kuchyně, vzdychala Prouzeová a kávu udělala, pak jí poděkovala za pomoc v den, kdy manžela na plachtě přinesli, a mávla rukou vdova Kopáčová a uslyšela odvedle z pokoje hlasy dětské a hlas pubertální rovněž Čeňkův a záviděla, že Prouzeová společnost má v domě, a popřemýšlela si, zatímco tato vybírala si halenu černou, že její vlastně veškerý smutek odezněl, že nyní když se kouká na předměty zbylé po manželovi, policejním pomocníku bývalém, již jenom lhostejně na ně kouká, jenom jí přišlo to nespravedlivé, že nemá v domě nižádného, psa, který druhý den se nenavrátil ještě.

Pak počala před Prouzeovou na dceru nadávati a všelikými výrazy ji jmenovala hanlivými a na dceru nadávala, zatímco Prouzeová napustila kýbl plný vody a podlahu vytírala, nechtěla se sebrat domů, kde by byla sama, a bavila se s vdovou po dělníkovi tak, že do předsíně volala, a pak kdosi vstoupil Prouzeovou pozdraven a byla zvědava na návštěvníka, zjistila, že varhaník se ukázal v domě Prouzeových, ten, kvůli němuž se bezohledně zachovala její dcera, ten, jenž za zaběhnutého jejího psa mohl, tehdy teprve se zvedla a pravila, že s takovým v jednom nebude pokoji, a opustila dům.

Setměná byla obloha, když se šla napít do hospody U Moudra.

I dala si pivo usednuvši a vztek v ní ještě byl a opět opakovala Jiřince Karlíkové, která podávala jí toto pivo, opakovala sebelítostívá slova a i tehdy, když sodovku si objednal mladý muž u Jiřinky a servírka chtěla se jemu věnovat důkladněji, žádala vdovu Kopáčovou, aby nezaměstnávala ji, když půllitr dostala, a chytla servírku za prsty, protože přiopilá snažila se jí vyrozprávěti o své samotě, a naštvala se, že vytrhla se jí z ruky, již jí jemně za prsty držela.

A napila se piva, pochopila , že oni dva o její nestojí mluvu, snažila se k nim hovořiti ještě chvíli, a Horák učitel ji zadržel, nežli nadechla se k další větě: „Nu, dámo, nejraději bychom se s vámi rozloučili, jelikož potřebujeme mluviti pouze společně.“ A Jiřinka, servírka, rovnou jí sdělila, by odešla.

Dopila, zaplatila, před hospodou odplivla si, pravila sobě, že nejlépe je člověku samotnému.

I zalesklo se nad spodními jejími víčky i odplivla si ještě jednou.

Tištěná verze knihy
Pětidenní komedie městská - tištěná verze