Kopáčová, Petra

1. den Vracela se z krámu Norberta Háje a mokré byly její vlasy od ranního deště, v tašce nesla nakoupeno pro sebe i pro svou matku ovdovělou, aby do chladničky měli i ku obědu. Na mostě se zastavila, a protože ji řezalo ucho taškové, mnula sobě dlaň. Otočila se ještě, ještě obrátila se k Dolnímu Městu, tašku zdvihla, kde lahve mléka nejtěžší byly, o sebe cinkající.

A v ulici Ke Břehu zastavili ji chuďas Janáček a s ním i popelář Jarda Chiller, oba prosili ji o almužnu pokukující po nákupní její tašce, pohledy uhýbali před jejím. Raději drobné vydala jim, aby nepříjemnostem, jakož i hovorům hulvátským předešla. A ohlédla se za nimi, kterak počítají, sledovala a přepočetla si, kolik že jim darovala v duchu, a obnos větší byl, než jejž by oželela, kdyby čas v kapse měla hledat, zkusmo osahávat hrany mincí, méně hodnotné vybírati.

„A třeba byl takový skutek ze strachu vykonaný správný, třebas, i když je jisté, že tito dva v nejbližším místě za peníze láhev koupí, pěkný večer si učiní….“ Ironicky semkla ret, osychaly v dopoledním slunci její vlasy.

Přišla domů, vyskládala nákup na stůl, unavená sedla, do zdi koukala, aniž by si uvědomovala, na co kouká. Pak namazala chleby, pak připravila vše na tác, aby matka, až se z práce vrátí, měla, pak se natáhla na kanape, v chudém usnula bytě.

A bylo slunce v pokoji, když spala, celá se zpotila a vrátila se její matka se svým psem křížencem ras všelikých. Se zvířetem zavřela se v pokoji a s tím dováděla, na tohoto zdrobnělinami mluvila.

Vešla k ní dcera Petra, sledovala hry mezidruhové, kde matka skloněná nad psem, jenž modřinu matčinu olizoval, prováděla hry mezidruhové, i roztrpčila se: „Matko, mě ani nepozdravíte, mě si ani nevšimnete, hned se psem pospícháte, jemu se věnujete, nakoupila jsem, připravila jídlo, jehož jste si ani nevšimla, ani mne nepochválila…“ Zvedla oči od zvířete chlupatého: „A z jakých peněz, dcero, nakoupilas, kdes vzala na potraviny, jež jsi prý připravila? Pracuji, proto doma alespoň cosi máme, v kuchyni vypomáhám, proto máš čím krajíce namazat…“

Dál neposlouchala ji dcera, bylať z hádek unavená, nebavila jimi se. Odešla v půli matčiny věty do kuchyně, v nedostatečném světle lampičky nechala si do očí natéct slzy, na otce, policejního pomocníka, který dokud žil, dobře se jim vedlo, na otce vzpomínala, kohoutek vodovodní kapal, cinkal nůž ve dřezu při každém pádu kapky.

A protože budík jí vždycky připravoval otec, by ráno nevyspávala, otec, který přeřídil jej, jakmile vstal, jakmile zamáčkl jeho zvonek, aby se na služebnu vydal, a protože jí budík vždycky připravoval otec, zavolala na matku, aniž by zadržovala vzlyky, aby nezapomněla jí tento ráno stejně připravit.

2. den Zaspala, neboť budíku zvonek nezadrnčel, jsouc v polospánku, přemýšlela nesmyslně, zda ji přece probudil, zdali přece slyšela jeho zvuk. Pak se probrala a ulekla se, pospíchala se strojením, a když se narychlo oblékala, zda by se neměla vysprchovat, zvažovala.

„Zaspala-li jsem, načas nemohu nikde býti.“ A nyní nespěchala, osprchovala se a čistě se cítila, cítila, jak voní mýdlem.

Pak šla procházkou.

Do varhaníka vrazila Ebelleho zamyšleného v ulici Moltkeho, až taška, kabelka její z ruky vysmekla se jí. Zmaten se tvářil Ebelle, omlouvaje se sehnul se, kabelku Petře podával a navrhl, že podobnou cestu má jako dívka Petra, že má namířeno do továrny, kde neštěstí se stalo, a pozvedla uleknutě obočí dcera Kopáčova a tázala se: „Komu se přihodilo?“ Pravil varhaník, že dva z dělníků zabiti jsou, a vlastně se ulevilo Petře, jelikož Kopáčová, matka její, s níž nedobré vztahy udržovala, ten den ve fabrice byla též, a ulevilo se jí, a ba že potichu si ulevila, z konečníku malého objemu vzduch vypustila a zrudla trochu obávajíc se, aby si tohoto Ebelle nepovšiml, leč tento rozprávěl nepřerušiv se a s usměvavým Ebellem dobře jí začalo po tomto zachování trapném býti, teplý byl vzduch a Petra utírala svoje čelo, Ebelle s ní kráčel a vyprávěl rozmanité věty o tom, že má zájem cosi pro takové tyto pozůstalé učiniti, jelikož jsa zaopatřen platem, jsa bez závazků, může si takovéto chování dovoliti, za něž lidé tamti poděkují mu, a poradila mu Petra, dívka: „Nu, Ebelle, varhaníku kostelní, chcete-li vydělati pro tyto pozůstalé, pro vdovy, o nichž mluvíte, chcete-li jim pomoci, jděte do Theátra, navrhněte jim vystoupení dobročinné tam, navrhněte, že zahrejete, honorář věnujete, kterým živitele neštěstí ubralo.“ I zalíbil se nápad varhaníkovi, řka, že opravdu do Theátra zajde, jelikož Petřin nápad dobrý jemu přijde.

Pak se již rozloučiti měli, stáliť před branou, skrze niž měl původně Ebelle namířeno, stáli před továrnou, kam Petra nemusela, nebyla-li v provozu fabrika.

„Ebelle, varhaníku, navštivte mne někdy v domě, zde v ulici, porozprávíme o tom, jak jste v Theátru dopadl, vyplatili-li vám honorář a jaký, řeknete mi, jakou jeho část jste pozůstalým věnoval.“

Nazpět s Ebellem nešla.

Doma poklízela, aby co línou ji nevypeskovala matka, až se z práce vrátí, psovi matčině vymetla pelech od chlupů vrčivému, psa tohoto vypustila přede dveře.

Pro matku připravila večeři, aby zavděčila se jí, aby nehádala se s ní, až se doma objeví, a dělnice, vdova po jejím otci, vzápětí co do domova vešla, rovnou do kuchyně zamířila a naservírovala dcera její Petra večeři na stůl, příbory připravila ke každému talíři, zasedly, u jídla počala rozprávěti o varhaníkovi, jehož potkala, o varhaníkovi, který velice sympatický byl, vlákno ze svalu vytahovala Kopáčová z mezery mezizubní, mlaskla přitom nepříjemně. A ironicky poté počala se Kopáčová o varhaníkovi vyjadřovati, hladíc psa polozašpiněného, který se jí k nohám přivinul: „Kterýsi varhaník tě potkati přišel? Ó, dcero moje, jakže jsi mi toto řekla klidně, jednou přivedeš mi umělce, který v kostele nuzně si vydělá na živobytí, jemuž vařit budu, co zbyde na dně hrnce přenecháte matce mě ku přihřátí. Ty si myslíš, že ráda tuto přijmu roli?“ A stále nadávala na Ebelleho, přestože Petra snažila se jí vysvětliti, že se pouze na ulici potkali.

„I matko, takto se z práce vrátíš a já jsem ta, která ti uvařila, a i kdybych s Ebellem déle a pohlavněji byla, rozhodně si nemyslím, že od tebe bychom se pomoci dočkali, rozhodně si nemyslím, že bys chování svoje pozměnila…“ A bouchnuvši dveřmi utekla do ulic nočních. A ba že první cesta na náměstí vedla, vyhnuvši se ulici Ve Zbořeništi. A nespravedlivá mluva matčina hnětla ji a zastavila se vprostřed náměstí a noc bezmračná byla a posadila se na lavičku a kvetl strom, pod nímž odpočívala, a koukla se do koruny jeho a mírný zvuk ševelících listů slyšela a hvězdy nade stromem poblikávaly a voněly květy toho stromu.

A jaksi se zklidnila a vytekla slza z jejího oka a líbila se jí celá tato situace.

Naproti svítili v hospodě a nakoukla do hospody okna a hrklo radostně v ní a již by se byla vydala za kliku hospody chytiti, jelikož vevnitř seděl Ebelle, varhaník, a opilý byl dle obličeje červeného, či byl opálený takto v létě, nebyla v první chvíli, dcera Kopáčova, toto rozpoznati schopna, a již by za varhaníkem Ebellem do hospody vběhla. Ale pak se zarazila, jelikož tento tam se servírkou byl, se oblíbával.

Semkla rty.

„I lhář jeden.“

A znovu se podívala na oblohu bezmračnou.

„A již jsem se takového zastávala,“ sevřela dlaň, „a již jsem jej před matkou bránila a jako by ona pravdu měla, jako bych se jí i omluviti měla. A ještě že jsem s ním si schůzku nedomluvila s takovým.“

3. den Zaklepal na okno Ebelle, zrovna když oběd připravovala, a otevřela okenice a zhodnotila kruhy pod očima jeho co kocovinné.

A začala jemu láti:

„Ebelle, varhaníku, přistihla jsem vás včera oknem hospodským, jak jste se se servírkou oblizoval, i lhář jeden, řekla jsem si, již nemohu ničemovi důvěřovati, že mne neobelhává, aby přede mnou pyjem mávati mohl, že neobelhává mne, aby získal, co na faře těžko podstrojí mu.“

Nechápavý výraz jeho očí jenom ji ponoukal, by nadávala a nakazovala, aby odešel a před ní nikdy nepřistupoval: „Neboť neupřímnost vždy je ženě podezřelá, varhaníku.“

4. den Odpoledne připálila oběd, odpoledne kouře v kuchyni měla přehršel a tento snažila se vyvětrati, a že vzteklá byla, as že do palce se o prahové prkno kopla, s dveřmi těmito bouchla.

A ucítila, kterak o měkkého cosi udeřila, tupý zvuk i kvíkot se ozval.

To přivřela psa matčina a odskočila sledujíc, jak tento zavyl a kňuče utekl. A strach měla z výčitek, které neminou ji.

Zapadalo slunce, na západní straně oblohy červánky se zjevily.

Petra, dcera Kopáčova, měla večeři připravenu pro sebe, matce naservírovala v pokoji jejím.

Pak si na zápraží sedla, koukala se, Moltkeho ulicí se blížila její matka nevlastní a slunce oranžovým svítilo světlem mezi trubkami a drátovím vedoucími do továrny a blýskaly se tyto, že jí ohnivé město připomněly.

Nevydržela čekat, vběhla do domu, ku stolu v kuchyni si sedla, slyšela, jak se v předsíni odstrojuje, jak se ubírá do svého pokoje, od židle svírala nohu, pak vstala ke dveřím popošla naslouchati, cinkání příboru o talíř zaznívalo. Pak zponaslechla větu samomluvnou: „I na procházku v takovém večeru zvláštně osvětleném mohla bych si vyjít.“ Pak volání psího jména daleko zřetelněji.

A dveře kuchyňské se otevřely.

„Dcero, pověz, nevíš o mém psovi, dcero Petro, pověz, prohledala jsem dům, není tu.“ Pak pokračovala útočněji, Petra ustoupila od ní o krok, pak pokračovala útočněji, křičela na ni, zdali se jí nezaběhl. Mlčela Petra Kopáčová, matka se rozčílila, naléhala a Petra tichým pověděla hlasem, že o psovi neví nic, a již se chtěla otočiti, ale matka nevlastní nevěřila: „Nevíš nic o psovi, který je tady s tebou celý den, nevíš nic o psovi, přičemž jedinou tvojí prací je dávat na něj pozor, jen pověz, hlásek máš tichý, že poznám, že lžeš, jen pověz, co jsi s ním učinila.“

A nadechla se Petra a nadechla se vykřikla: „Do dveří jsem jej přivřela, když se mi kolem nohou motal, do dveří přivřela jsem jej náhodou.“ Zahořekovala její matka a zrudla v obličeji, plačtivé výčitky pronášela, pak najednou vzteky židli popadla a Petru praštila. Překvapena byla, když padla na zem, a uviděla, že macecha opět udeřiti chce, tuto druhou ránu zachytila, z domu vyběhla.

Na rohu ulice Ve Zbořeništi se posadila, rozplakala se nad nespravedlivostí matčinou, krk ji bolel, ruka rovněž.

A hleděla do ulice Ve Zbořeništi, měsíc, přes nějž vítr mraky hnal, polorozpadlé baráky ozařoval.

„A již jsem bez domova, nemám kam jít, v bydlišti nechce mne již, která mne vychovala.“

Rozeštkala se, na otce mrtvého, Kopáče, vzpomínala, policajta.

Pak do ulice Ve Zbořeništi vešla, v domě, kde odpadky smrděly, místo si ku spánku našla a byla jí zima a na noc se ještě poprojíti šla a k trati vydala se, na matku nadávala, bylať uslzená vzteky, sotva po pražcích klopýtala, pozor nedávala a zenandání ji hukot vyděsil a troubení lokomotivy ji vyděsilo, která brzdila skřípavě, a odskočila do stoky.

Hlučně stroj zabrzdil, slezl z lokomotivy chlap a obhlížel ji a schovaná v křoví jej sledovala, tohoto se svítilnou elektrickou, nos si utírala, oči rovněž.

Pak šikovně nastoupil, stroj supivý se rozjel, štěrk odsypal se z pražců.

„I takto mohla jsem mrtva býti…“

Spala v domě opuštěném, v noci se zimou, strachy chvěla.

5. den Městem toulala se, potulovala se Horním Městem a za varhaníkem šla, jelikož neměla, kam by jinam, s varhaníkem šla se udobřiti, ba doufala, že omluví-li se, varhaník její omluvu přijme.

V Zadní ulici ho potkala, jenž do dveří fary vcházel, a uhlazujíc zpocené si vlasy, mnouc si víčka nevyspalá, spěchala, aby optala se jej, jak se svojí dobročinností pochodil, ale obořil se na ni a zurážel ji, obvinil, že psí život utratila ze msty, a naštvaná byla, neboť pochopila, že on opravdu za ní ještě byl a že ji matka pomluvila, a hnětlo ji, že právě Ebelle ji osočuje neprávem, že za záminku si nepravdy bere, a pak počala i ona jeho častovati nadávkami, pokřikovali na sebe před kostelem, nadávali sobě před farou, dokud neukončil varhaník jejich hádku, dveře fary dokud za sebou nepřibouchnul, nezamknul.

A ke Kopáčové nechtěla se vrátit, Ebellem vyhozená neměla domov.

Odpočívala u fontány na rohu, kde ulice Moltkeho na náměstí ústila, a mlžně přese slzy žulu fontány rozpoznávala.

A rozbrečela se usedavě, žalujíc si: „Kam bych šla, kam bych se vydala, nemám jinam nežli na nádraží, kde nemytá po několika dnech smrděti budu, ach.“ A mačkajíc si vzteky svoje stehna oslovena byla Hugem a vzhlédla k muži, který knírek do úzka střižen měl, slzy s tváří setřela hřbety rukou. A usadil se k ní a protože nevěděla, počala mu vyprávěti o tom, jak ji matka z domova vyhodila, jak zkazila si u Ebelleho pověst, a pokyvoval Hugo hlavou:

„Třebaže jste zurážena, službu pro vás mám, ba i ubytování. U mne si vyděláte tolik, co dělníkova dcera jinde nevydělá.“

A šla s takovým do jeho bytu, šla s takovým.

A jakmile v jeho bytě byla, doporučil, aby se šla vedle omýt a našminkovat, a teprve nyní se zajímala, jaká že vlastně tato bude služba, i usmál se Hugo, pravil, že je pasákem. A rozhlédla se dcera Petra po pokoji, strach dostala, jelikož nedovedla si představiti, že by prodejnou byla, a pasák v té chvíli zvýšil hlas výhružně, že nebude-li u něj sloužiti, zbije ji, a Petra pomyslela si: „Ať! Nežli po městě chodit, lépe bude tuto s tím mužem, vždyť jenom souložiti budu, ať, neboť takovou jsem se právě stala.“ A slíbila pasákovi, že poslušná bude, a do koupelny šla a plnou napustila si vanu nehorké vody, v letním dni takto příjemně koupala se, na dveře stále se ohlížela.

A nalíčila se malovátky, která po Taťjáně v koupelně zůstala.

Když s koupelny vyšla v županu pouze, Hugovi zákazník postarší, v brýlích, s kulatým obličejem, vesele objednával: „Dám vám vydělati, jen mne vpusťte, ukažte mi nějakou, s níž se pobavím…“ A na dceru Petru pasák ukázal, o muži pasák pravil: „Je tvým zákazníkem doktor Bouše, tys nevěstkou jeho, Petro, jdi s ním, neboť s tímto za nájem platíš, z dalšího každého provizi dostaneš již.“

Nyní se ulekla stanuvší se situace a šla s doktorem vedle do pokoje, kde jenom postel byla, skříňka pak jakás a doktor Bouše sáhl si na poklopec, řekl: „Inu, svlékněme se, ať čas neztrácíme.“ A shodil ze sebe kalhoty, na půli žerdi je měl a pod břichem viděla Petra, jak jemu houpe se přirození, i vzala měkké toto do své ruky a předkožku přehrnovati počala, až tento počal v její ruce tvrdnout. A pomyslela sobě: „I neděje se ošklivého nic mi.“ A otočila se, když tvrdé bylo, a strkal je do ní Bouše doktor a pomyslela sobě: „I neděje se ošklivého nic mi, sledovati pelest budu, která se ke mně rytmicky přibližuje.“

Doktor ukojil se, usmála se na něj, jelikož legrační jí přišlo, jak rychle obléká se, peníze vzala, co jí dal, tyto potom pasákovi odevzdala a jím pochválena byla.

Tištěná verze knihy
Pětidenní komedie městská - tištěná verze