Karlíková, Jiřina

1. den Odpoledne prázdno v hospodě U Moudra bylo, jen dělník Mause, jehož poprvé viděla, a Andrej, o němž tvrdilo se, že z války, kde nelidsky se choval, přibyl v město, seděli u stolu u okna, dělníci, kteří v ulici Moltkeho, v továrně pracovali, ještě se nevyrazili opít, otevřela okna a dovnitř vzduch čerstvý vnikal, větral.

Koukala na televizi oprýskanou, černobílou, na seriály s porůznými ději sentimentálními, pojednávající o sprchovaných krasavicích, hostinský Moudrý, který u umyvadla seděl s ní, šklebil se, poznámkami najevo dával, že seriály tato nejraději by vypnul, či jiný naladil kanál.

A vrzly dveře, tré dělníků zpocených vešlo.

„Nesmysly vypněte, Jiřinko, roznášejte, nejsme zaměstnáni, abychom se bavili pořady televizními, příběhy vymýšlenými týdně.“ Televizní přístroj vypnula v místnosti hospodské, až když se usadil dělník Jánoš pupkatý a jeho kumpáni dva, Bořil, který na levé ruce nehty postrádal, a Prouze se zrzavým knírem za nimi zpožděn vešel jako třetí.

A ssedli se ke stolům, vyprávět počali, žoviálně rukama rozkládat a o čemsi dohadovali se, nákresy dělajíce, piva pili, nosit si je nechávali.

Pili pak i po setmění, když zaplatili, Prouze a beznehtý odcházeli, dělník Jánoš řekl ještě, že pozdrží se trochu, a na celou křikl místnost, že oslavit musí stroj, který zakoupený byl, by jejich práce lépěji odsýpala.

Rychle si močový měchýř vyprázdniti odeběhla na záchod s prkénkem mastným od potů z půlek hýžďových hostů, na záchod s prkénkem, na nějž nedosedla by si.

Hospodský natáčel míru nešizenou do půllitrů, Jiřinka roznášela Karlíková, pak se ale objevila nádražákova manželka, a že Moudrý počal se s ní vybavovat, plnila ona půllitry neuměle a takový jeden donesla dělníku Jánošovi. Otočila se a mínila, že se bude věnovat jiným hostům, a chytil ji dělník za ruku, mozoly na zápěstí ucítila, ukázal dělník na půllitr, stěžoval si na špatnou míru, již neuměle natočila, a Karlíková Jiřinka se omluvila, a by věc napravila, nové donesla pivo a navrch kořalku nalila, usmívala se, když ji k pivu přistavila, a dělník Jánoš zavtipkoval, že takové nechá si líbil, plácnul pak po zadnici Jiřinku. A nerozčilovala se kvůli poplácání, říkajíc sobě v duchu, „as zasloužím si za míru, kterou nenatočila jsem správně“. A pak zas na Jiřinku zavolal Karlíkovou, ať kořalku donese, jelikož neví, čím ještě jiným slaviti se dá, a tuplovaná že nejlepší bude, a kořalku vedle postavila piva. A počal k ní být dělník Jánoš vlezlý a počal rukou šmejdit, kde nebylo v jeho pravomoci, a opět kořalku objednával tuplovanou, na niž servírku zval, že společně zasednou a společně popijí, a byl jeho dech lihově páchnoucí a v očích měl rozšířené žilky a žádal kořalky, by ji do sebe jedním nalili rázem.

Stěžovala si Jiřinka Karlíková na chování dělníka Moudrému, hospodskému: „Vizte dělníka, který sám tam u piva sedí, tvrdé objednává, tvrdým jeho stoupá chlípnost odvážně.“ Hospodský dvě odměřil kořalky, zašel za Jánošem a vysvětloval cosi jemu, otevřenou dlaní do vzduchu přitom sekl, Jánoš, který stále po Jiřince jaksi pokukoval, naráz oba ještě vypil, vypotácel se.

Zavírali. Jiřince klížily se oči, hospodský seděl u pultu s tvrdým alkoholem, drobné v tašce kasírní počítal. Když dovnitř manželka policejní vešla, rozhlížela se, poslal Jiřinku Karlíkovou spat.

I v místnůstce nad hostincem ustlala si, omyla obličej, okno dokořán otevřela. Peřina šustila, když se na posteli otáčela.

2. den Otevřeli, hostinský usmívaje se cinkal klíči, zástěru pohostinskou uzloval za svým pasem šikovně, když přišla do hostince už zrána otevřeného Hartlova manželka, hostinský Jiřince pověděl, aby postála u pultu, že obsluhovati bude sám, a Jiřinka Karlíková u výčepního stála pultu a snažila se jej nesledovat, jaksi snažila se v rozpacích uhýbati jeho pohledu, činností se zabývati.

A vyskočila Hartlova manželka, pohádavši se s hostinským, naštvaně od stolu, když pleskla bankovkou o stůl, až místností plácnutí ozvalo se, hospodský Moudrý bezradně se koukal po nasupeně vybíhající z hospody Hartlové.

A pak, když tento natočil si do malé sklenice, kroutil hlavou, ptala se jej, co že se děje.

„I koketovala se mnou a nebylo mi nežli odmítnouti její návrhy naznačované, nebylo mi nežli zaraziti její snahu po začátku rovnou, aby nevznikaly v ní naděje falešné, aby neměla nároky na mě jakés, vida, i tak je naštvaná a věru obávám se, že by se mi žena ta mohla mstíti, že by mohla se snažiti život mi znepříjemnit, manželka policejní.“

„I co jste dělati mohl, hospodský, co vám zbývalo, zaměstnavateli s chlupatou hrudí. Představte si, jak byste litoval, nechal-li byste věci zajít daleko tak, že byste společně leželi souložíce. To teprve potom obtížně byste odmítal takovou, to teprve byste si budoucnost nepříjemnou připravoval.“

A pokýval hostinský hlavou, pravil, že asi lépe je.

Bylo okolo oběda, Moudrý dovyplnil kolonky různé v účetním listě, nikterý hospodu v tomto čase nenavštívil, čistila sklo, proti oknu dívala se, zda je neupatlán jednotlivý půllitr každý, popotahla kalhotky si nenápadně, neboť u pysku guma tlačila ji.

Věra Bořilová přišla do hospody, nesla džbánek, pivo žádala si, jelikož, jak povídala a hovorná překotně byla, jelikož návštěvu doma mají, mladého dělníka Viermanna, že od návštěvy této, jíž otec nabídnouti chce toto pivo, které Jiřinka Karlíková právě točila, že od návštěvy dověděla se o ráně, která postihla dělníky ve fabrice dopoledne, že mezi nimi Jánoš je, dělník, že mezi nimi Prouze se mrtvolou stal. I podivila se Jiřinka Karlíková: „Jánoš, dělník, včera byl v hospodě a věru opil se tady, věru, že tvrdý pil alkohol, jímž rozjařený snažil se mě osahávat,“ a ukázala na hospodského Moudrého, „a osahával mne dotěrně tak, že až zde tu hospodský musel mne obrániti před ním.“ Pak se k ní Věra naklonila Bořilová, důvěrně servírky se ptala na dělníka Viermanna, důvěrně se jí ptala, zdali jej servírka zná.

Ona se uvzpomněla a zavrtěla hlavou.

A rozvyprávěla se o něm mile a usmívala se Jiřinka Karlíková, usmívala se.

A libé jí bylo poslouchat obdivné věty Věry Bořilové, podrobnosti o mladém dělníku, a když odespěchala dělníkova dcera, fantazírovala a vskutku snila o tom, že je zamilovaná jako ona nastálo, a vzdychla, ku práci se navrátila svojí, jelikož zanedlouho Chiller, v náladě nedobré, sám posadil se u stolu a zamračený si pivo objednal, pak přišel i varhaník Ebelle, a že poprázdno bylo v hospodě, že vlastně neměla, koho by obsluhovala, přisedla si k Ebellemu, pozvat nechala se v odpoledni a v rohu hospody seděli a hospodský, aniž by zprvu nějak zamračený byl, roznášel.

A Jiřince Ebelle zpíval písně opilecké.

I malátně se cítila, a že nechala se políbiti od Ebelleho, přestože z varhaníka kysele tahlo, a dotýkal se jí rty nemotorně, ale cítila se s ním útulně v rohu hospody a byla by s ním seděla do dlouha, nezavolal-li by na ni hospodský Moudrý, aby již již se začala o hosty starat. „A vy, varhaníku, nerozptylujte zaměstnankyni moji, vidíte, že je v práci, vidíte, že čas na vás nesmí míti, pohleďte, jste opilý, snažíte se zde tuto omámit řečmi a alkoholem, hleďte si svého, pijte, neobjednávejte Jiřince teď.“

Setmělo se potom, klenba nožní bolela ji, jelikož po celé hospodě přešukávala sama, po návštěvě Wuzkeho Moudrý jaksi již mnoho stoly neobsluhoval a o čemsi s ním se bavil, s tím, který po rozhovoru zaražen zůstal, a ba že obsluhovala dělníka Žita, který po hospodě pokřikoval, dělníka Žita, kvůli jehož nadávkám i nakonec odešel příručí, Wuzke jménem.

Poté co se hospodský Moudrý s dělnicí Hanzlíčkovou pohádal, poté co ji vlastně z hospody vyhodil, a ba že nevybíravě, Prouzeová přišla a rovnou zamířila k pípě, rovnou zamířila tam, a jaksi svěšeně nesla ruce, jaksi červené měla oči a napadlo Jiřinku Karlíkovou, že asi ona bude tou, která dopoledne o manžela přišla, a zvědavá byla a pospíšila k pípě a věru přitočil se k nim pomocník policejní Oplt, jenž právě na pivo po službě zašel, a Prouzeová, vdova čerstvá, opřela se rukama o výčepní pult a viděla Jiřinka Karlíková, jak je jí jedno, že si kalhoty o mokrý vždy tento pult máčí, a doptávala se vdova čerstvá Prouzeová na dělníky, kteří byli v hospodě den předtím, a servírka dosvědčila hospodskému, jak ji Jánoš otravoval, že sotva rovnováhu udržel, když byl vyhozený, a otevřená měla ústa Prouzeová, když je poslouchala, jenomže se do hovoru vmísil přibyvší Oplt, a pravil: „Je vaše neštěstí nyní, ženo, intenzivní, ale nebude se již nic vyšetřovat, jelikož případ takový je uzavřen co náhoda politováníhodná. Hleďte, není možné opět vyšetřené přešetřovat, neb nezavinil žádný.“

Moudrý zavíral, pustil Jiřinku Karlíkovou, aby domů šla, ale zdržela se na záchodě hospodském, leč zdržela se, jelikož nutkání močiti měla. Když spláchla, když se vrátila od záchodu, hospodského přistihla, jak mlčky sedí, pláče.

Vytratila se potichu.

3. den Horký den počínal a vzduch stál nade městem.

Jiřinka Karlíková probudila se. Mlčky se oblékla a mlčky sešla dolů do hostince U Moudra a jakási bolest hlavy svírala ji, ba že i nevolnost a styděla se nějak též, jelikož s Ebellem opilým varhaníkem včerejšího dne intimně se dotýkala poté, co byl doobjednal jí kořalek několik.

A dole v hospodě seděl již hospodský Moudrý a zasmušilý tam seděl, do plného hleděl půllitru. Jiřinka v rozpacích se zastavila u dveří a maně pohladila svoje vlasy, poopírajíc se přitom o ruku.

Hospodský Moudrý dopjal si u rukávu knoflík, pravil: „Že bude dneska horko, to ve vzduchu již cítím a není dobré pro kocovinu Jiřinčinu.“

Pousmál pak se vyčítavě, řekl, že chce být sám, a poslal hospodský Moudrý Jiřinku obsluhovat a pravil jí tehdy, že vše sám zvládne, že o samotě býti chce, jelikož přemítá vzpomínavě, měl by též svoje nějaké účty srovnat v klidu.

Naštván prošel hospodou Moudrý do kuchyně.

Vzápětí Norbert Háj do hospody vstoupil a ptal se po hospodském.

„Jděte za hospodským, v místnosti za lokálem čeká.“

Slyšela z kuchyně se Norberta Háje, obchodníka v potravinách, s hospodským dohadovat a za nimi se zašla podívat, i ptala se Moudrého, jenž krabici v ruce měl, ptala se Moudrého takto svalnatého, v tílku oblečeného, zda jí ještě vypomoci půjde, ale tento obrátil se na ni, do lednice vsunul krabici a mávnul rukou, aby obsluhovat šla. Když se zanedlouho po Hájově odchodu na Moudrého zašla podívati, uviděla, jak škrábe si chlupatou hruď zpocenou plačky, nechala jej tedy a sama piva nosila dělníkům rozradostněným, kteří piva si poroučeli hlasitě, aby, jak jeden z nich s rukou zamazanou desinfekcí hnědou pravil, svatbu domluviti mohli veselou.

4. den S Viermannem Horák v hospodě pil a u Jiřiny si Karlíkové objednávali, pokřikovali na ni zvesela, vůbec bavili se dobře. A servírce zalíbilo se chování Horákovo, když jemu točila piv, když se zrovna vytahoval, kolik má u sebe peněz, Viermannovi, i se zalíbením usmívala se na něj, pomyslela si: „I doopravdy chlapa sháním k sobě, chlapa sháním, který by mne stisknul bezpečně.“

Když s Moudrým zavírali, počínali židle zvedat, pokládat je na stoly, i popelníky sbírala, poslední dva hosté v hospodě zbyli Viermann s Horákem, kteří rychle dopíjeli.

A když Viermann přiopilý odešel, zaplativ Jiřince a praviv, že k sobě domů musí jít, a Horák, učitel s jemným obličejem, nabídl Jiřince, že pomůže jí. Odmítla, řekla, že s hostinským stačí na to sami, a podívala se na něj, řekla, aby nesnažil se raděj, jelikož již se potácí, a když jí navrhl, že na ni tedy počká venku, aby ji doprovodil, libé jí toto pozvání bylo, přijala je, ohlédla se přitom do zrcadla nadepultního.

A ještě jednou zaklepal Horák na dveře hostince, pravila jemu, ať netrpělivý není, že s hostinským nemluvným dnes opravdu musí práce pododělat.

Opravdu na ni před hospodou čekal a nabídnul jí ramena podepření, optal se, kam že půjdou, a pravila jemu, že v Zadní bydlí ulici, kde domek zdědila se zahrádkou.

Chytil ji kolem pasu a bezpečně stisknuta se jaksi v náručí hubeného Horáka učitele cítila, a když pohladil ji po tváři, co jemnou cítila jeho ruku.

A svíravo jakés pocítila kolem srdečního svalu a pootevřela ústa na znamení, že svolná je, a ráda byla, když Horák pochopil a přisál se jí k jazyku, a věru, že nyní bylo i pohlavního charakteru její rozrušení, jakož i chutě.

A za ruku ji chytil, za hospodu táhnul, zde však si všimla Viermanna, jenž s Věrou Bořilovou zasnoubený byl, jenž s otcem Bořilem domlouval v hospodě to odpoledne již soužití trvalejší, a zhlédla jej za hospodou, jak počíná si pohyby souloživými na maličké Ester, dívky od nádraží, dívky, která zapáchala. A podívala se na Horáka a stydět se počala, když čvachtavé zaslechla zvuky z pohlaví neumyté Ester, a štítila by se tím směrem přičichnouti a viděla Horáka, jak pozorně a se rty polootevřenými se kouká, o to více se zastyděla. Než, když učitel navrhoval, aby jinam odešli hledat místo poklidné, odmítla návrh a snažila se jemu zmárna vysvětlovati a horko jí bylo po lících, že již opadly z ní veškeré chutě, a Horák najednou ji pustil, vyčetl dokonce a nechal ji za hospodou býti samotnou.

„Ještě že odešel,“ pravila k sobě, „ještě že jsem jeho mezi stydké nenechala proniknouti pysky.“

Odešla potom z místa, kde Viermann stále s maličkou Ester vzdychali, odešla do domku svého maličkého v Zadní ulici.

5. den V hospodě U Moudra ukázal se mladý dělník Viermann a to zrovna ruce mokré měla, a to zrovna ždímala hadr do umyvadla u pípy. „I hle, nevěrníka, copak asi bude po mně chtíti?“ usmála se k sobě jízlivě.

Už drže kliku dveřní, sotva pozdraviv, ptal se Jiřinky Karlíkové, ptal se jí, zdali jej včera neviděla, a v dobré náladě zastrčila mokré ruce do kapes, řekla mu, že opravdu jej s maličkou přistihla Ester: „I co mi k tomu průpovíte nyní, mladý dělníku Viermanne?“

„Servírko, o to vás prosím, by tajemstvím naším tato informace byla…“

„Pročpak, copak maličkou Ester nechcete se mezi kumpány vytahovati,“ mluvila ironicky, „copak nebudete mne mezi svými kumpány chtíti za svědkyni mužného vašeho chování?“ Pivo hned dal si nervozní Viermann dělník, zakroutiv hlavou, znovu ještě ji prosil, aby nemluvila, leč neřekla mu přímo, odešel Viermann za pivo přeplativ ji, a okolo oběda, když hlad již měla, dověděla se, proč byl za ní Viermann, proč naléhal na ni, aby pomlčela o maličké Ester, jelikož Věra Bořilová s vlasy od šampónu voňavými přiběhla radostně do hospody, přiběhla a říkala jí, že s Viermannem rodinu se chystá zakládati, dělníkem. A chtělo se jí zlomylsně svědčiti o dělníkovi, ale se rozmyslela: „Třebaže závidím, ovládnu se, nepovím,“ rozhodla se, ba pogratulovala Věře.

Zaplatili jí Angelo s Turkem písařem, kteří pospolitě hovořili U Moudra, zaplatili jí, odešli, když stmívati se počínalo, a neměla najednou v hospodě práci, jelikož zrovna po obou mužích půllitry vymyla, na ručník postavila.

A pak vzadu v kuchyni ručníkem otřela si tvář, jež červenala se jí opálením od sluníčka, které záclonami zažloutlými svítilo celý den. A hospodský Moudrý uviděl, jak si čelo mne, poznal, že je unavená, položil jí na rameno ruku, hlubokým pravil hlasem: „Jděte si na chvilku odpočinout, Jiřinko, jste unavená, váš obličej se neusmívá, je horko venku, horko je i v hospodě.“ A poslechla vděčně, napila se vody sklenice, natáhla se na lavici v kuchyni, ručník mokrý přes obličej si dala a aj, tento přepříjemně oční víčka chladil, ale neodpočívala dlouho, nestačila ani oči zavřít, už ji volal hostinský, hovořil zrovna se Sylvou Holubovou: „Ale bohužel pro vás, servírko, zrovna tady s manželkou nádražáka musím se vzdálit, buďte v hostinci, jelikož není možné, aby byl opuštěn.“

A tak tedy znovu stála za pípou, znovu chodidla z postávání takového i z chození bolela ji.

Donesla ke stolu dělnice Kopáčové. Vdova po policejním pomocníkovi Kopáčovi nadávala na svou dceru, tahala za servírčinu ruku hrubou svojí, a to i tehdy, když učitel Horák vstoupil a i když sodovku si objednával u Jiřinky učitel Horák, a byla otravná vdova Kopáčová, a i když rozhovořovávala se s učitelem. A učitel vdovu okřikl Kopáčovou a servírka posunula si pod prsem šev podprsenky, napomenula ji též: „Hleďte, samotná jste sem přišla, ne za mnou, nejsem v hostinci proto, abych vaše stesky poslouchala, odejděte, nebo mlčte, prosím, opravdu již zavírati budem,“ a otočivši se k Horákovi, usmála se na něj.

A také zaplatila vdova Kopáčová.

Osaměla s učitelem Horákem a tento napil se sody bublinkaté: „Kávu byste mi, Jiřinko, neuvařila, požádám-li slušně vás?“

A uvařila mu ji a tuto pil a koukala se na bílý jeho obličej, náklonnost k Horákovi cítila a pak najednou upřímně požádal ji o souložení. A třebaže v první chvíli uraženost poněkud pocítila, řekla si pak, že každý vztah, který končí jako Věřin, nějak začít musí, a svolila, s Horákem do kuchyně zašla a tam něžně ji svlékati počal, tam ji něžně hladil vybraně, a když ji svlékl, souložili, pomalu se v ní pohyboval, líbaje ji přitom.

A zpotila se velmi v dusnu kuchyňském, ba břich mokrý potem měla, učitel Horák zpotil se též.

A když dočinil na stole kuchyňském, hladila jej na prsou vlhkého a políbil ji nakonec, ústa horká měl a lehké bylo jeho políbení, že odpustila jemu zápach, sobě řkouc: „I toto nevadí mi u něj.“

Tištěná verze knihy
Pětidenní komedie městská - tištěná verze