Hartl, Cyril

1. den Postavil pivo na stůl, podíval se do sklenice, na níž rychle zasychala pěna, i krkl si, kvačil na záchod, jelikož z piva zteplalého městnání v konečníku ucítil. A seděl na záchodě, lezlo z něj lejno převeliké, světlíkem večerní svítilo slunce. Bzučel komár u stropu a díval se na něj a nárazy jeho do tabulky okenní sledoval a podivil se, že nějaký je veliký.

Utřel se, pozapínal, ke stolu se vrátil, pomocníku svému Opltovi pochvaloval si úlevu, kterou z tama má.

Potom mu sdělil, že už odejde, jelikož nudný takový den zmohl jej, v němž nebylo jim pracovati.

A navrátil se domů a smrákalo se již, manželku doma nenašel, rozepnul opasek si a ulevuje sobě smradlavě, do kuchyně se zašel podívat, je-li cosi uvařené.

Nebylo, vtom se manželka vrátila a v předsíni, když se zouvala, a vyčetl jí, že nemá večeři, když se z práce vrátí. A přivinula se k němu, slíbila, že mu vajíčka usmaží na pánvi, aby hladem netrpěl, a byv pohlazen po pleši s chudou se večeří smířil.

2. den Ráno pozdě vstal, onu vajec příchuť v ústní dutině ještě cítil, i když v kuchyni společně s manželkou snídali, vyrazil pak do práce, zhádav se s Hartlovou, manželkou svou, jelikož v rozespalosti, když neruden byl, boty najít nemohl, vinil ženu z nepořádnosti.

V kanceláři za uklizený posadil se stůl, nižádného na něm neměl papíru, jenž by nebyl srovnán, poklimbával, dokud jej neprobudil z dřímoty této příjemné telefon. Zvedl jej a stížnost poslouchal od starosty Bubeníčka, stížnost poslouchal soukromou starostovu na Oplta, pomocníka, mna si oči, slíbil, že vynadá mu, že se opil, když měl na radnici jinačí povinnosti, to mu Bubeníček zdůrazňoval. Pak poděkoval starostovi do telefonu, složil ruce do klína, na Oplta čekal, odháněje mouchy. Brzy se dostavil a ještě se motal, když se před jeho stavěl stůl, a mžoural na něj opile, to jej rozčílilo a Ignácem jmenoval jej posměšně, zvýšeným jemu vyčítal hlasem opilost dopolední, nerozvážnost, že starosta musí být ten, který poukazuje na nepořádek ve strážnici.

Pak mávl rukou, poslal jej spat. „Do cely jděte,“ řekl, „neboť tam je nejchladněji v horkém tomto létě, tam jděte, tam se vyspíte do kocoviny nejlíp.“

Bruče nadávky náležící Opltovi, ve spíži služební se štrachal, hledaje cokoli k jídlu, jelikož již se blížil polední čas, ale nenašel nic, co by se v tomto horku nezkazilo. A tehdy zavolaný byl telefonicky do továrny Moltkeho, hned, aniž by hledal dále cosi k snědku, jelikož Starý, jenž mu telefonoval, naléhavě hovořil, o neštěstí mluvil, které se stalo, ba mrtvoly jmenoval. Neotálel, do automobilu rozehřátého k nedýchání, do automobilu sedl, přese Horní Město jel, přivíral oči, když slunce blýskalo se po kapotě.

A u fabriky již se dělníci scházeli, rychle přese přešel dvůr a chodbou zaprášenou prošel až na dílnu, kde neštěstí se mělo státi, leč tato uzamčená byla a divil se, že žádný jej nečeká, po schodech tedy vyšel k Starému, Moltkeho řediteli, do kanceláře a na polstrované zaklepal dveře a byl to ředitel Moltkeho Starý, který je otevřel, a již by byl začal hartusit a zvedl bradu, by vyčinil řediteli vysoké postavy, než tento ho pozval, aby do křesla si sedl, a tam jej uplácel, žádal, aby vyšetřování jako nešťastná náhoda se vyšetřilo, aby neohledával příliš pilu, u níž leží dělník Prouze s roztrženým břichem, bankovky mu podával natažen přese stolní desku. Vzal si. Sešli dolů po schodišti kovovém na dílnu, nyní teprve její otevřel dveře, nyní teprve Hartl zviděl mrtvolu, která v poloze přeohnuté u pily ležela.

A kývl Hartl, že ví, jak se zachovati má, pokývl, bankovky v kapse prsty přesáhl, pravil, že hlášení bude, jak náleží, rozepsáno. Pak přistoupil k mrtvému, opatrně, aby v krvi srážející se stopu neučinil, pokýval hlavou.

Na dvorek vyšli, tam si otřel čelo.

Seděl, manželka jeho pošukávala po kuchyni, pak si sedla k němu, přemýšlel, jak by jí nejlépe podal obnos, který vydělal si ten den. Seděl mlčky a již by jeho koutky pocukly se radostí, ale začal takto: „Ženo moje, manželko policajtova, ty, která čekáváš na svého muže do večera, víš, že práce ta moje namáhavá je a že bohatí našeho města nedostatečně ji oceňují, že vlastně formální tuto práci vykonávám za plat neveliký, starosti mám, mým podřízeným,“ zarazil se, Oplta pojmenoval posměšně jménem, „Ignácem podřízeným, ty poslyš…“ Přerušila ho netrpělivě, vodu pijíc: „Ba, a ty si stěžuješ muži, věz, že i já znám nepravce, který zasloužil by potrestání…“ A to již zastavil její větu a pravil: „Však občas některý z nich dovede mne oceniti. Od jednoho, jenž továrnu Moltkeho vede, nejeden jsem dostal peníz.“ Pak se vytahoval, pleš si mna horkou, pak se vytahoval úplatku výší, na stůl rozprostřel peníze.

Vstala jeho žena k umyvadlu opět a byl uražen i trochu Cyril Hartl její lhostejností, protože chválu ženinu čekal, ale se ta otočila k umyvadlu a místo aby s obdivem začala bankovky ze stolní desky snášet, vedla svou, pomlouvala hostinského Moudrého, jenž jej nezajímal, jehož kšefty či zlodějiny, byli-li jaké, nemohli jeho vytrhnouti z pýchy nad snadno penězi vydělanými.

Večeři snědli mlčící, nežli na stůl postavila, bankovky shrábl sám.

V noci rozespalý zvedl telefon, který mu u postele dvakráte drnčel, telefon, který do domova mu panstvo nechalo zavést, aby Hartla probuditi mohli, potřebovali-li by ochranu policejní, a tento rozdrnčel se a potmě štrachal po něm, shodil sluchátko, mezi pelestí a nočním stolkem zaseklo se a k uchu přiložil jej, Wuzkeho hlas poznal, který udával mu kožišníka Massnera pro vraždu na Leonkovi, dítěti ještě, i o dopise mluvil, jejž má jako důkaz. Odpověděl, že zapíše všechno, co od něj slyšel, i Wuzke zdůraznil ještě, že bude tyto informace popírati, nebude-li obchod Massnerův předán jemu nakonec. A Hartl rozmýšlel se, neboť sám by neměl právo povolení vydávati taková, rozmýšlel se, neboť o tomto měl by ponejprve Bubeníček starosta obtloustlý rozhodnouti, i ale pak nechtělo se jemu handrkovat, komplikovati si práci, pak ale Wuzkemu přislíbil, že jako příručí Massnerův obchod bude přebírati, že napíše ještě teď listinu, již předá ráno Opltovi. Wuzke spokojen telefon položil, spokojen byl Hartl, že má případ vyluštěn dříve, nežli se jím zabývati začal.

Nechtěl rozsvěcet, jelikož se jemu nechtělo budit manželku, řekl si, že všechno si zapamatuje, že informaci nezapomene do rána, nebude zapisovat.

Pak se převalil na bok a rukou nahé pohladil si břicho chlupaté a poslouchaje manželku Hartlovou, jak oddechuje, usínal, a že noc chladná byla, peřinou zátylek si překryl.

3. den Byl v kanceláři sám, Oplt vedle v místnosti přijímací si pobrukoval píseň nahlas, prohlédl si svoje poznámky, zápis, jejž hned zrána učinil o tom, že má telefonovat starostovi, našel mezi nimi, zabil na stole komára, zvedl sluchátko a informoval starostu Bubeníčka o vraždě Leonka, o vině Massnerově. Starosta naléhavě po telefonu jemu poručil, aby ihned Massnera nechal zajistiti. Policajt oponoval, že počkat musí, až jemu svěděk donese dopis, důkaz, ale starosta okřikl ho: „Ani se oň nestarejte, věřte svědkovi. Poslechněte, jděte pro vraha Massnera.“

Otevřel dveře do přijímací kanceláře, nakázal Opltovi: „Přestaňte si zpívat, za povinnostmi jděte…“ A zostra vysvětlil, aby za obchodníkem s kožišinami Massnerem zašel, tohoto chytil, předvedl na strážnici.

„I byl takto starosta jaksi agilní, inu, Massnera chytiti musím urychleně, že je to starostovo naléhavé přání.“

A pak si vzpomenul na Wuzkeho, že Wuzke, nezachoval-li by se, jak slíbil, mohl by všelikými protisvědectvími škodit. A formulář vyjmul orazítkovaný ze sekretáře, správcem pozbytého Massnerova majetku příručího určil.

A rychle otevřel dveře vedle do kanceláře, kde Oplt upínal si pasek po hrudníku, lejstro mu podal: „Toto na dveře krámu Massnerova vyvěsíte…“

V kanceláři postavil se proti jeho psacímu stolu Oplt.

Vzhlédl ospale, škrabalo jej na zádech: „Jak jste s Massnerem pochodil, venku jste byl celé odpoledne…“ Optal se jej rovnou.

„Massnera nechytil jsem, musel zvěděti si o našich plánech…“ Oplt se odmlčel, pomalu začal: „Představený můj, byl jste včera v továrně?“ A Hartl kývl, Oplt pokračoval: „Vím, že jste peníze dostal, pro které jste včerejší neštěstí vyšetřoval co nehodu, pro které nehodnotil jste příliš přísně úrazy, které ve fabrice se staly…“

„A copak chcete pověděti? Jakoupak věc, Oplte, naznačujete?“ A Oplt začal, že by rád z úplatku poměrnou dostal část. Bubeníčka škrabala záda, navrch Oplt jej rozčílil, vyskočil ze židle a praštil Oplta pěstí do břicha: „To je vaše odměna Oplte, to je vaše účast, nyní vyhodnotiti bychom mohli i váš úraz jaksi.“

Posadil se, usmál se, koukal na Oplta, jenž omluvil se a odešel z kanceláře.

Sledoval s koutky usměvavými, jak Oplt vedle omývá si u umyvadla tvář, zavolal na něj, aby raději domů šel, tam popřemýšlel, od koho že peníze chtěl.

Oplt ohlédl se s našpuleným rtem, nemohl se neusmáti policajt. „Nu, nyní již jděte domů, službu noční vezmu si dnes já.“ A Oplt nechtěl, oponoval jemu, že začíná pršet venku, že jestli chce jít za manželkou, ať sám si jde.

Hartl tedy odešel a rychle přihnala se nade město bouře, promokl cestou.

4. den Oplt mu ráno hlásil, že svědectví závažné Kopáčová mu povídala.

Poškrabal se v uchu sirkou, tuto do popelníku vhodil. „Jaká že se vražda stala, pomocníku?“ I vysvětlil mu, že zabita byla bohatá obchodnická dcera, že zavražděná leží u mostu, a vytahoval se Hartlovi, mna si knoflík na pouzdru od pistole, a snaživě se vyjadřoval Oplt, když se kasal, že vypátral již vraha, toho, který za celou záležitost může, že má svědkyni, která ve vrahovi rozpoznala vysloužilého vojáka Andreje, který v chudých ulicích města se pohybuje. „Půjdeme místo ohledati, kde mrtvola je studená již?“

Protože vedro bylo, namítl policajt Cyril Hartl, že nechce se mu, že má-li svědka, ať jde tedy vraha zatknout.

Pozdravil Norbert Háj, takto obchodník s potravinami, pozdravil ve dveřích, zamračený Hartl odpověděl polohlasem, Norbert Háj posadil se, otevřel dlaň, prohlížel si svoji, pak po ní přejel druhou, řekl: „Massnera jsme viděl na nádraží popíjet a věru s žebrákem tam seděl, kde vagóny jsou odstavené, tam jsem jemu lahev prodal a věru asi tam seděti bude, dokud ji nevypije. Být vámi, pospíšil bych, bych jej chytil, na nádraží bych, být vámi, pro něj spíšil…“ Policajt Cyril Hartl poděkoval jemu za svědectví, rychle jej vyprovodil ze služebny a poděkoval ještě jednou, mna si ruce, křiknul na Oplta, aby se dostavil, i toto nakazoval: „Pomocníku, zajdete nyní na nádraží, nyní jsem hlášení dostal o tom, že námi hledaný se tamo pohybuje. Vemte zbraň, vyražte.“ Pak se zarazil, vzpomenul si na to, že již Opltovi jednou utekl, změnil svoje poručení: „Ne, zůstaňte tu, jelikož raději si pro tohoto zajdu sám.“ „Včera zjistili jsme vraždu dcery obchodníkovy, vraha, který Andrej jmenuje se, známe, neměl bych tedy obchodníku Churavému o tomto zajít pověděti?“ A kývnul Hartl, sám na nádraží vyšel.

Hledal tam Massnera.

A zahlédl jej průhledem mezi dvěma vagóny, jak pije, přesně jak obchodník Norbert Háj popisoval, jak popíjí tam bosý s žebrákem, který pod mostem přespával.

A rychle, třebaže tělnatý byl, rychle po náspu za opilými vyšplhal. Ukázal na Massnera a řekl, že jej poznal, a obchodník bývalý položil lahev na zem a již se hotovil utéci, když však zahlédl, jak policajt po pistoli sahá, řekl, šumluje trochu: „Poklidně na stanici půjdu.“

Zamkl jej dole na stanici, do místnosti předělené mříží.

S Opltem trávil čas na stanici, se zátkou od piva, již nalezl v šuplíku, hrál si Cyril Hartl a dveřmi nahlédl člověk dovnitř, pak vstoupil, představil se, že Andrej jmenuje se, že vojákem je vysloužilým, že podati jde svědectví. Koukli na sebe s Opltem, Hartl se usmál, zvolal, ať se vypovídá tedy.

Oplt, který seděl tak, že na něj Andrej neviděl, potichu sňal pušku z opěradla lavice, hlaveň zdvihl, zatímco Andrej popisoval, jak nalezl Maričino tělo s rozmlácenu lebkou, zvedl hlaveň, namířil ji na vojáka vysloužilého, natáhl pušku, čímž patronu vsunul na své místo.

Otočil se Andrej, Oplt usmíval se, řekl: „Vida, sám jsi přišel se přiznat na naši strážnici.“

A Hartl zavelel: „Dolů k Massnerovi odveďte jej.“

Večer zamkl psací stůl, klíče pověsil na věšáček, domů se odebral, v ulici světlo červánkové bylo narůžovělé. A vzpomněl si na melodii, kterou si onehdá Oplt prozpěvoval, a zpíval si po ulici, pokuřoval, spokojený se dvěma vyřešenými případy, těšil se, jak se doma natáhne, jelikož byl po dni unavený horkém.

Doma odemčené měl, za kliku vzal a vida, tato povolila, aniž by musel klíč použít.

A zvuky uslyšel podezřele mlaskavé, bouchl dveřmi, vběhl do pokoje a manželku přistihl v pokleku ssáti úd mladému obchodnickému synovi Štěpánovi.

„Ženo moje, v jaké poloze jsem tebe s tímto floutkem přistihl?“ Zařval, kopal do postele, až v botě umáčkl si palec.

Lekla se, pustila i odskočil syn obchodníkův, jaksi v kotoulu se svalil s postele, sbírat počal svoje svršky. A nadával Cyril Hartl, křičel, že k opasku sahne po pistoli, že k opasku sahne, postřílí je oba, jsa policajtem, odpovědnost neponese.

Utekl obchodníkův syn.

Odešel Hartl do kuchyně, manželka za ním přišla se jemu omlouvati. Potichu seděl, leskla se její ústa. I bouchnul rukou do stolu, nadávati manželce mlčící začal a v té chvíli vyskočila ze židle a ukázala na něj a vyčetla mu, že je osamocená, že když se sama cítí, společností zavděk vezme šarmantního mládence. Sama pak bouchla dveřmi, slyšel sprchu, kterak spustila se.

I nadával si v kuchyni sedě pro sebe, otevřel pivo, by se sklidnil, bylť nazuřen pro nespravedlivost: „Šarmantního mládence přivedla si domů, šarmantně se před ní tak dlouho nakrucoval, až připravená byla ssáti jeho pyj.“

5. den Spal doma v posteli, zazvonil telefon, uvědomil si, že zaspal do práce, rychle jej zvedl, snažil se nepromlouvat ospale do něj, jelikož v telefonu starosty Bubeníčka hlas slyšel. A přestože očekával, že jej bude Bubeníček plísnit, že již od rána v pohotovosti býti má, Bubeníček milým hlasem pochválil jej, řekl mu, že si cení práce jeho vyšetřovatelské.

„I jsou zastřeleni oba, Andrej i Massner, arogantní obchodník, který postiženého umlátil Leonka. Už jsou zastřeleni oba, asistoval jsem při exekuci. Chválím urgentnost, s níž jste případy vyřešil.“

Vyrazil narychlo do práce, ani se neopláchl, aby zjistil, jak se věci mají, Oplta v kanceláři nenašel, vstoupil do sklepa, kde mrtví váleli se, zvedl ze země hilznu, potěžkal ji v ruce.

Smrdělo močí v cele.

Pak si všiml, že Massner ještě dýchá, popokročil k němu blíž, z ramene odtržený deltový měl sval, ba ještě krev pozalévala kloub bílý, prasklý. Zhodnotil jeho zranění: „I tento dodýchá již brzy bez pomoci.“

Schody vyšlapal ze sklepení a shledal, že nahoře v kanceláři Hanzlíčková je dělnice, i pozdravil se s ní, nábojnici do kapsy schoval a se zeptal, co chce, ta se rozvyprávěla rovnou: „Policajte Hartle, vím a svědectví jsem slyšela o vrahovi Leonkově, inu, jako občanka města, která nechce, aby takoví lidí po městě chodili, jako občanka loajální jdu vám pověděti, co se vlastně přihodilo…“ A přerušil ji Hartl, vytáhl z kapsy prázdnou nábojnici, řekl, že jsou dole dvě vrahů mrtvoly, sice Massnerova, sice Andreje, vysloužilého vojáka, že jde pozdě, přesto je Hartl potěšen Hanzlíčkové snahou, aby takoví lidé po městě nechodili, ale jak sama vidí, rychle pracuje policie zdejší.

I podivila se Hanzlíčková, proč že byl Andrej zastřelený, a policajt na hlavě se škrabaje, řekl, že tento dceru obchodnickou umlátil.

„Mariku, postiženou dceru?“

„I přesně tuto, viděli jej, jak nad mrtvolou té se děvčiny sklání.“

„Ale vím, že Andrej nezabil takovou, nezabil ji alespoň v té chvíli, jelikož náhodou jsem jej viděla, jak se ne svojí vinou k mrtvole již učiněné přibližoval.“

A vzal se stolu nábojnici Hartl, vykázal Hanzlíčkovou ze strážnice, koktal, že se spletl, že dole ve sklepení Andrejova nechladne mrtvola, i koktal dále, vystrkuje Hanzlíčkovou z domu. Pak okamžitě telefonoval Bubeníčkovi, o nedopatření jej zpravil.

Natz, sluha továrníkův, Hartlovi volal. Volal, že jsou s Josephem synem továrníkovým U Portugalce, kde leží Nýdrle zastřelen. Položil sluchátko a zrovna v té chvíli Oplt ve dveřích chystal se odstrojovat.

„Nesvlékejte se, Oplte, nesvlékejte se, ještě do kavárny musíte, protože tam zase dalšího mají mrtvého.“

A vyrazili společně, cestou povídal: „Oplte, vy jste měl včera svědka, který tvrdil, že Andrej, jehož jsme zastřelili, vrahem je, já mám opět svědkyni, která pravý opak přispěchala mi říci. Nestrachujte se, jelikož spolu můžeme dělniččino svědectví zamlčeti, avšak pravím vám, abyste o Andrejově mrtvole raději nikde nemluvil, abyste o popravách nikde nevykládal.“

V kavárně mezi dveřmi Nýdrle ležel, pistole pohozená poblíže byla jeho ruky a hlava jeho vpohozena byla do kaluže krve.

A v horku cítil krev, jak se rozkládá již, mouchy otravné v pokoji bzučely, které již se chystaly klásti vajíčka na ssedliny krvavé.

A nechtěl se tam zdržovati, pravili, že je toto sebevražda, Natz a ba i Joseph pousmáli se.

Doma mlčky pozoroval svou manželku, jaksi nebylo mu se s ní vybavovat.

Zapálil si, přemýšlel, zda chyba taková, zda chyba s Andrejem, kterou učinili, nebude se mu vymstít, zda Hanzlíčková nebude kdesi vyprávět o omylu, který Andreje stál život, zda jej taková o zaměstnání nepřipraví. Nalil si vodu, vrazili do sebe s manželkou, mlčky přešel, přestože jej bolestivě rýpla loktem. Ani se neomluvila, ale ani tak jí nevyčítal, přestože jej tento postrk naštval.

Zadrnčel telefon, když už manželka spala.

Chňapl po sluchátku a ozval se syn Štěpán, mluvil na druhé straně ten, jehož pohlaví ocucané bylo jeho ženou. A již by se roznadával, již by byl mu vytkl praktiky, kterými si o den dřív večer zpříjemňoval, a i odměřeně pozdravil.

„I sečkejte s nadávkami, úředníku policejní,“ vesele se ozval z druhé strany hlas, „sečkejte s nadávkami, nežli dovíte se, že pravděpodobně váš budu nadřízený, že pravděpodobně já vám budu odměřovat úkoly. Všechno jsem se dověděl, představte si, že i o nedopatření, o omylu dnešním vše již vím, vím o popravě, věřte, že budete-li místo chtíti zastávati, pak bych vaši očekával omluvu.“

Polkl Cyril Hartl, omluvil se za minulou scénu.

Položil sluchátko, když šel spát, dveřmi přesilně bouchl od ložnice a i jemu manželka ještě jednou vynadala.

Tištěná verze knihy
Pětidenní komedie městská - tištěná verze