Bubeníček, Mojmír

1. den Snídal, břicho si hladil rukou, když dojedl, k oknu zašel se podívat, vstav heknuvší, zda ještě venku prší, pak nehty zaťukal o sklo, pak otevřel dveře a zavolal písaře Laudmanna, aby k němu se dostavil do kanceláře.

Ukousl chlebu masem vyskládaného, otočil papír popsaný Laudmannovým písmem, roh stránky umastil. A pootevřená zůstala Laudmannova ústa a žvýkající Bubeníček odložil chléb, odložil brýle pomalu na stůl a sdělil zostra Laudmannovi, že jej pro nespolehlivost vyhazuje, ať stůl pracovní svůj vyklidí, jelikož nestalo se poprvé, že utratil peníze z trezoru, od něhož mu svěřen byl klíč, že se k penězům jemu svěřeným neodpovědně zachoval, ba i v práci ledabyle kolonky v lejstra vyplňoval. A Laudmann počal se omlouvati, leč Bubeníček, nadřízený jeho, odsekl, ať mlčí, že na jeho názoru přespříliš nezáleží mu.

Odešel Laudmann vrtě hlavou, jehož ruce podél těla svisly. Uklidil papír do sekretáře, pootočil talířkem, na němž svačinu měl, zatelefonoval domů a zvedl telefon Ungar, jenž o jejich synka se staral, a tomuto popsal, aby nového mu našel písaře spolehlivého, tomuto popsal člověka, kterého by si představoval, jemuž mohl by svěřit záležitosti finanční, peníze, které občani mu platí, aby ve městě klid byl a pořádek, a Ungar, domácí učitel, přislíbil, že se vynasnaží. A položil sluchátko, chvíli seděl a horko venku začínalo a jemu počínala se potit pleš.

Přivřel oči, oddechoval zhluboka, a potom zaklepala na dveře hraběnka Styrková a uvítal ji udivený, neboť nebyl zvyklý, aby stará dáma k němu zavítala do kanceláře, i přisunul jí židli a zajímal se, co že ji na radnici přivádí.

A zapálila si hraběnka cigaretu, podívala se stranou a elegantně do popelníku nevyneseného sklepla popel.

„Inu, starosto, raději začnu tak, peníze, které dostáváte od bohatých, k všelikým slouží účelům a od rodiny Styrků od války nejeden jste peníz přijal, a ba i ku sirotčince zřízení a vězte, že skrze tento dům za vámi jdu. Takto, starosto, se mají důvody, pro něž jsem cestu na radnici vážila. Jste prvním úředníkem v našem městě a jako takový významnou službu vykonat pro mě můžete:

Je sirotčinec v Horním Městě a o toto vás žádám:

Chci vědět… A především pak mi jde o sestru Karolínu, o niž se jaksi obávám, o jejímž chování znáti podrobnosti chci, pochopte, že důvody mých starostí vám nemíním osvětlit. A pokud zaslechnete, pokud se dozvíte, že činí Karolíně nepravosti, pošlete ji, ať se raději na zámku našem staví. Inu a to je asi vše, s čím jsem za vámi přišla.“ A udivilo ji mimochodem, proč že jí čaj nepřinesl písař Laudmann, a odvětil jí starosta, aniž si vymýšlel, že Laudmann nepracuje již v jeho kanceláři, jelikož se co zloděj projevil, jelikož nechoval se ku majetku radničnímu správně.

Rozloučili se, otevřel jí, ukloniv se, dveře.

A ihned po jejím odchodu, ještě když se starosta otevřeným koukal oknem, jak za rohem mizí hraběnčin vůz, když větral parfém hraběnčin i její cigaretu, zatelefonoval do sirotčince a starobince a doktoru Boušemu telefonoval, neboť Wranitze, ředitele, váhal o tom zpravovati, a upozornil jej, aby sledoval, kdo se ochomítá kol sestry Karolíny, jak se tato chová, nabádal doktora, aby odpovědně si maličkostí všímal, o všech mu referoval, jelikož bohatá dáma toto si přeje, bohatší jich.

A pak se dostavil Ungar usměvavý a přivedl chlapíka, o němž tvrdil, že jeho je jméno Turek, že jeho sestra v sirotčinci pracuje, a v této chvíli zarazil jej Bubeníček a jaksi mu přišlo vhodné, že jeho zaměstnanec přímo má v sirotčinci příbuzného a přijal jej a varoval jej, by pečlivě se ku práci stavěl, že za pečlivou práci peníze dostávati bude, a posadil se za stůl, do knihy zaměstnanců Turka si zapsal, šuplík zavřel skřípající.

Vrátil se domů, usadil se v křeslo měkké, lampičku rozžal, jelikož již se smrákalo, manželka jeho listovala vedle časopisy, olizovala sobě prsteny ozdobený ukázovák, když list obracela, vzdychajíc, že se nudí. I vyčinil jí a jej naštvalo, kterak nespokojena je, sedíc s roztaženýma nohama na pohovce, a jej naštvalo, jak on, zaměstnaný, ještě i doma je jí obtěžován: „I zoufáš si stále, manželko, a potom, stanuvši u zrcadla, stěžuješ si na váhu svou, sedíš doma bez pohybu, starost o dítě svěřilas Ungarovi. Přede mnou, ženo, nezoufej si!“

I rozhádali se společně a hádkou rozčilen odešel spát, nežli usnul, neb ve zlosti dlouho usnouti nemohl, víčka sama se mu otevírala, na mosazný lustr se koukal, jak se leskne lampou z ulice, přemýšlel o hraběnce Styrkové a o svém úkolu zprostředkovatelském. „I tak,“ pravil si šeptem, když lampičku u postele zhasínal a ve tmě zavřel oči, „i tak jsou bohatých úkoly nepochopitelné jaksi.“

Oddechovala jeho žena na posteli vedle.

2. den Zvedl telefon, domů volal, čmáraje si na papírek kresbu obličeje náhodného, aby se ujistil, že v domě jejich vedle radnice stojícího vše je v pořádku, leč manželka ječivým hlasem, vysokým, přestože byl zkreslen nekvalitním signálem, leč manželka ječivým hlasem křičela do telefonu: „A Oplt, kterému jsi, manželi, výchovu našeho synka svěřil, nejenom že nehlídal, nejenom že našeho Ondřeje, tlustého synka, nevyučoval, ale opil se z naší lahve, na naší se válel pohovce, výpary z něj vycházely lihovinaté.“ A slíbil Bubeníček manželce, že nápravu zjedná, že vynadá Opltovi, a uklidňoval takto manželku, a když sluchátko položil, otřel sobě pleš, otřel ji kapesníkem, a aby rozhovor nepříjemný vyřízen měl již, zatelefonovav na strážnici, tlumočil manželčiny stížnosti policajtu Cyrilovu Hartlovi, jemuž úkol zadal, by Oplta ukáznil, že on čas nemá.

Celý den horko bylo, navrátil se unavený domů, a jakmile se na pohovku posadil, jakmile nohy pod stolem natáhnul a vyciťoval, kterak příjemně jej lýtka bolí, manželka naproti němu si sedla a nedoučesaná byla a v polozapnuté haleně, z níž podprsenka vrytá ramínky do kůže na hrudníku byla a již žádosti zvykládávala, že potřebovali by nový automobil, dále si stěžovala na kožišníka Massnera, u něhož byla si nakupovat večerní toaletu a u něhož nakonec zakoupila kožich předrahý, který, když si spočetla cenu jeho letní takovou, co předražený jej vypočetla, a neustále vykládala věty a pozornosti se dožadovala manželovy, a když jemu řekla, aby ji vnímal, a to dole zvonila právě manželka Nováková, řekl a křikl vlastně: „Vyřídím věci všechny, co chceš, nyní potřebuji trochu klidu, jelikož nežli na večerní zajdeme slavnost, potřeboval bych si schrupnout.“ Pak manželka odeběhla za obchodníkovou ženou, plácnul se rukou do stehna a do předsíně za ženou zašel pozdravit se s návštěvou. Ale jenom uslyšel hlas její, jakmile uslyšel, že vlastně se přišla jenom omluviti, že na recepci v Theátru nepůjde, chtěl předejíti, aby ji jeho žena pozvala na návštěvu, slušně manželku Novákovou vykázal z bytu svého.

Pak se teprve na gauči natáhnul, v polospánku slyšel svoji ženu pobíhati po bytě.

Pak do Theátra vyrazili s ženou společně a že to daleko neměli, jenom do ulice Divadelní, která z Dolního náměstí k řece vedla, pěšky vydali se tam.

Sledoval program vtipný, nenáročný, poslouchal pointované scénky, popíjel víno, které na stole stálo, občas manželku si prohlédl, občas se na manželku koukl, která spíše nežli pódium obhlížela hosty. Když program skončil, naklonila se k němu a pošeptala: „Hleď, tam sedí žena, jejíž automobil podoben je tomu, který bych zakoupiti chtěla, který venku jsem si prohlédla, když jsme do Theátra vstupovali, mohli bychom za ní zajít, pozeptati se na sumu, kterou takový stojí, vlastnosti též jeho technické.“ A vzala jej manželka Bubeníčková pod ramenem, ke stolu dámy Vilmy zavedla jej, hovořila s ní tak hlasitě jenom, aby slyšely se ženy dvě, a přiopilý byl Bubeníček, unavený, a proto nekontroloval se, občas se diskutující dámě, která cigarety kouřila, občas se jí do vypudrovaného koukl výstřihu, to když se jej koketně dotkla, manželce přitakával, a když dáma Vilma odmítnuvší prodej automobilu, ba i o ceně disputaci, se omluvila, že na toaletu musí, pochválil její chování manželce, která najednou jej za ruku chytila a ukázala na Massnera, který rychle místnost opouštěl, a ukázala na něj a postrčila manžela, aby za ním zašel, a Bubeníček tedy mávl k Massnerovi, který si pohybu jeho ruky všimnul, a Massner přece přišel k nim oběma a usmíval se, a ba že Bubeníčkovi, starostovi, přišlo, že se jaksi i poníženě usmívá a mile se choval, dokud mu starosta nevyčinil za zlodějský obchod, jejž dopoledne s manželkou uzavřel, a podpořila starostu i hraběnka Styrková, která opodál stála.

A této pokývnul a zahlédnul Tiberleho, který ze schůdků jevištních sešel a nad stůl s čistým ubrusem se naklonil, jak tam naléval si víno.

I vyprávěl ten večer s Tiberlem též hercem, jemuž předtím do jeviště tleskal, a gratuloval mu k výkonu předvedenému, za program, který starostenské jeho ucho nenudil ni zbla, a Tiberle polichocen odvětil, že si slov jeho váží: „Ale, starosto, toto vám musím pověděti, Bubeníčku, na toto si musím stěžovati…“ pokračoval Tiberle herec a rozevysvětloval se o nespravedlných poměrech, které v Theátru snáší, o protežovaném Kötzovi herci, o malicherných stížnostech, které vždy jsou pro něj nevýhodně dopadnuvší. A Bubeníček položil mu ruku na rameno, poradil, ať se za ním zastaví někdy na radnici, že tam poměry divadelní proberou daleko podrobněji. „Nyní si přiťukněme, herče, nyní se bavte, jak já jsem se bavil předtím při vašem vystoupení.“

Domů s manželkou se vraceli v dobré náladě, domů do sebe zavěšeni šli a přiopilému Bubeníčkovi připadala noc jaksi voňavá.

3. den Zazvonil na radnici v Bubeníčkově kanceláři telefon, policajt Cyril Hartl představil se ve sluchátku drnčivém a nahlašoval slavnostně, že se dozvěděl, že kožišník Massner, kvůli němuž otravovala jej, na nějž si stěžovala manželka Bubeníčkova, bezpravou provedl věc, bezprávně že utýral v salónu madam Sperterové Leonka křivého chlapce. „Okamžitě takového zajistěte, policajte Hartle Cyrile, k mému předveďte odsouzení.“ A přislíbil policajt, že učiní, jak si Bubeníček přeje, jenom váhal, že by sečkati měl, až jemu svědek donese list, který bude mu sloužit co důkaz proti Massnerovi. Zvýšil hlas: „Ani se oň nestarejte, věřte svědkovi. Poslechněte, jděte pro vraha obchodníka.“

Položil telefon, otevřel na radnici okno, slunce na náměstí činilo ostré stíny malebné pro jeho oko.

Pak herec, s nímž se dohadoval den předtím na slavnosti, vešel do dveří. S kruhy pod očima a potem jaksi páchl, i ale přivítal jej usměvavě Bubeníček, i ale mu ruku podal a po pozdravení přátelském Tiberle počal odůvodňovati, proč se dostavil: „Včera, poté co jsem měl již práci odvedenu, včera jsem s vámi mluvil přátelsky o protekcích, které mne trápí, o protekcích Kötzových, s nímž sám se nedohodnu, a vaše sliby vážně jsem vzal, vaše nabídky. Proto jsem tady, abych připomenul vaše pozvání včerejší.“ A poškrabal se Bubeníček na pleši, rozepnul u košile knoflíček, posadil se za stůl, ruce sepjal a naslouchal Tiberleho steskům, že on je herec, který v Theátru začínal zábavu provozovat, který se starým Kötzem připravoval první programy, který jisté zásluhy v Theátru má. Bubeníček sledoval herce na lících zarudlého a upomněl se na svou rozjařenost věčerní, kdy mírně opit nasliboval. A váhal nyní Tiberleho proti Kötzovi bohatému podpořiti, počal se vymlouvati, že není v jeho moci dopomoci mu, a vlastně počítal, že zaplacená by taková pomoc měla být, a nakonec toto i naznačil Tiberlemu a Tiberle pozorně se na něj podíval, vyhrnul spodní ret, předal jemu připraven na ten dotaz bankovky.

Bubeníček se usmál a bankovky spočítal a přepočítal si je ještě jednou, do zásuvky stolní vložil je.

A rozesmál se:

„Nestrachujte se, herče, takto zaplacen nezapomenu na vás. A nyní jak by pomoc má vypadati měla? Co si představujete, že jsem schopen pro vás dělat?“

A když mu Tiberle vysvětlil, že by, jakmile přestane být divadelník Kötz divadelníkem, jakmile se cokoli s otcem herce Kötze stane, že by právě Tiberle měl ředitelem býti. A Bubeníček mnul si bradu, kýval. Přátelsky se rozloučili.

Již se z radnice chytal, již se převlékal z bačkor, kterými po radničních kobercích šlapal, již by byl odešel, když zazvonil ještě telefon, a rozmrzele zvedl sluchátko, jakmile však zslyšel, že do sluchátka mluví doktor Bouše, polkl, pozorněji poslouchal: „Starosto, není tomu tak dlouho, co jste mi na srdce kladl, abych v případě, že zjistím jakési neobvyklé chování Karolínino, vás informoval, tedy tak činím a vám říkám, že z Wranitzova pokoje vyšla právě, že u Wranitze strávila přesně takovou chvíli, za niž se souložiti dá. A když vycházela, rudá vzteky v obličeji byla. Inu, to jsem řekl, jak s takovou naložíte informací, vaše je věc.“ Pak položil sluchátko a zamyslel se Bubeníček, a nechtělo se mu již ničeho řešit, pak se přece donutil vytočil hraběnčino číslo, této tuto zopakoval zprávu. „Poprosím vás, starosto, ještě o jednu maličkost, zavolejte ještě jednou do sirotčince, zavolejte si k telefonu sestru Karolínu, řekněte jí, aby se u mě na zámku hlásila, řekněte jí, že čím dříve přijde, tím lépe pro ni bude.“

A poslechl starosta Bubeníček.

Pak zamkl kancelář a odebral se domů a první, co doma nepřehlédl, byla komoda, jejíž dřevo bylo draze intarzované, byla komoda však postarší a neudržovaná ve skvělém stavu, již koupila jeho žena a přistavila ji vedle pracovního jeho stolu.

„Ženo, vysvětli mi, proč mnou vydělané utrácíš za předražený nábytek, jejž nepotřebujeme. Není náš byt snad cetkami přeplněn natolik, že sotva se sem další vejde kousek, není náš byt sice malý, ale rozhlédnu-li se, zbytečností mnoho je v něm ku povšimnutí? Pracovati díky mým příjmům nemusíš, ba se ani starat o našeho synka, jedinou tvojí starostí je, si myslíš, choditi po nákupech, krámy do baráku tahat, pravím ti, že je naposledy, co jsi takto peníze použila.“ A pak se posadil, zavzdechl, že v horkém dni takovém i navrch doma se musí rozčilovat, jako by nestačilo, kolik má v práci povinností, a manželka chlácholila jej, donesla mu sirup ve vodě rozpuštěný, napil se hltavě, kapky potu vyskočily na jeho čele hned, v podpaží se rovněž zpotil. „Málo si mne, ženo, vážíš, málo se mi obdivuješ, představ si, že onen obchodník, který na kožichu okradl tě…“ vydechl. „A nebude toto dlouho trvati, že obchodník Massner potit se strachy přede mnou bude,“ a dopověděl pro sebe si potichu, „ó, a takovou mocí jsem obdařený, že Leonkova vraha ztrestám.“

A přivinula se k němu manželka a horko cítil z tlustého jejího těla, když jej po pleši hladila.

4. den Když vrátil se z radnice domů, když se předkloněn zouval, hovor z pokoje synkova zněl. A zaposlouchal se u dveří, protože manželčin rozeznal hlas, a vzaujalo jej, o čem že s Ondřejem mluví, a ba že zvědav byl uslechnouti řeči matky Ondřejovy, ucho na lak dveřní přitiskl.

I velice byl uražený, když rozeslechl, jak se manželka synka společného ptá, zdali by mrzelo jej, kdyby od otce odešli. A že, třebaže synka zanedbával, protože často býval v práci, a že měl rád, že kdykoli obtloustlou Ondřeje kůži pohladiti může jemnou, a že synka nárokoval si, jakmile jej poprvé spatřil, urazilo jej, jak o něm manželka mluvila, a byv naštván, ani nerozrazil dveře, ani manželce Bubeníčkové nevynadal, opět se obul, navrátil na radnici, neboť věděl, že ještě se tam zdržuje Turek, písař. Zastihl jej právě, když zamykal, řekl jemu, ať s ním do jeho zajde kanceláře, tam že projednají záležitosti, které odkladu nesnesou.

Poručil: „Písaři, jak víte, nejste jediný, který je na mou manželku naštván, nyní vám však zadám úkol a věru vděčný budu, vykonáte-li pečlivě jej, na mzdě vás podpořím, že si nebudete moci stěžovati. Manželce potřebuji pohroziti, jelikož nechová se co loajální manželka, jelikož, a to přece sám víte, i vás úkoluje zbytečnostmi, zbytečně utrácí, ba zjistil jsem, že i mne pomlouvá. Zajděte nyní na Horní Město, Slánského navštivte, jehož výraz dovede vystrašiti chlapa třeba, vzkažte jemu, že starosta Bubeníček vás poslal, který po něm požaduje, aby manželku starostenskou chytil, tuto vyděsil na noční ulici, vězte, potřebuji, aby vystrašená domů přišla.“

Obešel stůl sekretář, do opěradla křesla se opřel, ruku do kapsy dal.

Pak, když Turek kývl, že všemu porozuměl, domů se vrátil.

Setmělo se.

V kuchyni dlel, manželka cosi čmárala si u kuchyňského stolu. Svlékl sako i košili, jež u límce potem zašlá byla, nalil si čaj, který na plotně stál, odháněl drobný hmyz, který v květináči za okny žil, v muškáktech tam poletoval, který ku žlutému světlu přilétal, mu do toho čaje padal mrtvý ze skla žárovky rozpáleného. A viděl, jak k domu Slánský přišel, a poznal vysokou jeho postavu ve světle lampy na náměstí.

Pak ku manželce postavil se, řekl: „Jdi se projít, nenuď se doma, pak jsi otravná, když večer zbůhdarma strávíš, jdi se projít, jelikož noční vzduch našeho města jenom ti prospěje.“ A manželka se na něj koukla, nenamítala nic, opravdu po procházce šla.

Nervózní čekal.

A věru, jak předpokládal, zanedlouho se vrátila vyděšená a již ve dveřích, jejichž futer držela se roztřesenou rukou, ptal se jí a i on starostlivě se tvářil: „Copak ti neprospěla procházka? Co se s tebou stalo, jakže vystrašeně se tváříš?“ Pak si všiml, že je v obličeji škrábnutá, ironicky komentoval tento šrám, na prosbu manželky doktoru telefonoval Pillipovi, jehož v předsíni uvítal, podal mu ruku a zavedl jej za manželkou, které doktor Pillip ránu vydezinfikoval, pak jemu Bubeníček kafe uvařil, poseděli chvíli, formálně pohovořili. Odnesl starosta po Pillipovi neusrknutou ni kávu.

Když Pillip odešel, Bubeníček manželce se zalepenou tváří řekl: „Ten, který tě říznul v obličeji, bude litovati svého činu, stejně jako kožišník Massner, jehož obchod, půjdeš-li se kouknout, zavřený najdeš.“ A rozbrečela se jaksi manželka a nalil si do sklenice zdobené likér a opakovala mu ještě jednou tlustá Bubeníčkova žena, co se jí přihodilo, odlamujíc čtverečky čokolády, a zopakoval Bubeníček, že se pomstí výrazně.

Chytla jej za ruku a Bubeníček cítil se převelice mužně, když jemu řekla, že lepšího ochránce těžko by sobě hledala.

A vstal pak Bubeníček od manželky, z kuchyně vydcházel, bručel pro sebe, že už si i lehnout půjde, a manželka potichu na něj promluvila: „A ještě o takovou věc chtěla jsem tě, manželi, požádat: Ungar, který o Ondřeje našeho tlustého se stará, myslím, že Ungar naší rodině již prospěšný není, myslím, že Ungarovu práci zastanu sama, myslím, že svedu se o synka starati, to abych jej více viděla, to abych delší pobyla s ním čas.“

A řekl sobě si starosta, aniž by se otočil, že pomohl rodinné jeho spory Slánský opravdu urovnati, a řekl hlasitě starosta, že i toto zařídí.

Pak mimoděk obal od sladkosti ze stolu sebral, mimoděk jej vyhodil do odpadků.

5. den Klimbal v kanceláři, ba v polospánku přemýšlel o manželce, uvzpomenul se, jak včera usínala při něm přitulena, a pak napadlo jej, víčky pohnul, přestavoval si, jak by ji obsouložil, naléval se jemu malý jeho pyj krví pomaloučku, čemuž podivil se. Ze snění vyrušilo jej zvonku telefonního zadrnčení, vyrušil jej podřízený jeho, pomocník policejní Oplt, který mu hlásil, o to žádal, aby na policejní strážnici zajel, že dva odchycení vrahové jsou u něj, že dva odchycení vrahové čekají na slovo starostenské, slovo odpovědného, jenž by je soudil.

Nasedl do auta prozpěvuje si, na stanici policejní zajel, s Opltem pozdravil se spěšně, který, jakmile jej uviděl, sňal z věšáku pušku, hlásil, že odsouzenci oba dva jsou dole v cele. I sešli společně do sklepa domku policejního, odjistil pušku policejní pomocník Oplt a odemkl mříž a za druhou mříží rezavější ještě čekali oba dva. Chladno bylo v létě v tomto sklepě, Bubeníčkovi rozehřátému z auta velice studilo na všech místech, která zpocená měl, ba pšíknutí potlačil, ukázal na vězně a pomocník policejní poručil ponejprve Andrejovi, míře na něj zbraní, vysloužilému vojákovi, který celé léto chodil ve vojenské blůze, aby vstal, a postavil se tento, sledoval každý Bubeníčkův pohyb ruky a Oplt řekl: „Starosto, vězte, že tohoto jsem chytil, že zavraždil Mariku, dceru obchodníka churavého, dceru s křivým obličejem.“ Zeptal se Bubeníček Oplta, jak je možné, že ještě o takové nic neví vraždě, a pomocník policejní zahlásil, že chytili vraha narychlo tak, že nestačil jej ani informovat, a Bubeníček tvář Andrejovu prohlížel si ve světle sklepním, s nesouměrným obličejem připadal jemu a všechny vrásky Andrejovy vystouplé byly, a představil-li by si některého, který by vraždil postižené obchodnické dcerky, pak právě tohoto. Rozhodl, aby jej zastřelil, pak nakročil k Massnerovi, obchodníku, který jeho ženě předražený prodal kožich, který k jeho ženě arogantní byl, a zakloniv se, ortel nesl Massnerovi, jemuž bylo přispíšiti k mříži a prosit Bubeníčka, by jej nechal odejíti, jelikož jenom chudák obětí byl jeho, aby jej nechal jíti, že z tohoto profitovati může Bubeníček úplatný, a odpověděl starosta: „Zabiju-li tebe, profitovati budu stejně, jako nechám-li tebe žíti.“ A že mu byla zima, již se více jimi zabývati nechtěl, poručil Opltovi, ať neprodleně oba vrahy zastřelí.

Sám vycházel po schodech, prosby za zády slyše, pravil si, že svědomí nikterak si zatěžovat nemusí, jelikož tak by se odporní dva vrahové ti zachovali k němu stejně, měli-li by onu moc. „A Massner, ba pravím sobě, že jej takového znám.“ A otevíral dveře na stanici sklepní, otevíral dveře, přimhouřil oči před paprsky slunečními, padlo patero ran, jichž zvuk znásobený ozvěnou byl v sklepním prostoru, jichž zvuk třeskl.

Vsedl do auta, vyhříval se tam chvíli, pak se vrátil na radnici a pak přemýšlel, díval se po skleničkách, které ve vitríně na slunci blyštěly se, napadlo jej, že by vlastně, chce-li, aby policejní podřízení pracovali nadále snaživě, měl by je pochváliti občas, zatelefonoval tedy domů policajtu Hartlovi, jehož probudil, a v hlase poznal zastřenost ospalou jakou, leč nevyčinil jemu, pochválil jej za nalezení dvou vrahů, jejichž popravu poručil přede chvílí.

Pak se posadil do křesla, spojil ruce v klín, poklimbával, dospával, co vyrušen dopoledne nestihl v kanceláři, která mezitím se vyhřála ze studené noci.

Zvonění probudilo jej, jelikož do hlubokého upadl spánku. Policajt Hartl volal: „Žena byla na strážnici právě, žena která svědčila, kterak Andreje viděla, že nezavraždil Mariku, jak se Oplt neschopný můj pomocník domníval, ženu, která svědčila, že všechno, co Oplt vykládal, zdá se býti vymyšlené. Aj, starosto, nevinného nechal jste zastřeliti, jaké že je štěstí, že se o chudáka jedná, jehož po městě nižádný plačky hledat nebude.“ Bubeníček položil sluchátko, přemýšlel, bál se, aby se svědkyně zprávu obchodník Churavý, oběti otec, nedověděl, rozhlédl se po kanceláři, z níž by jej takový vyštípati dokázal, přivřel víčka, semkl rty a jaksi znejistěl ve své pozici, jelikož, a to si uvědomoval, zasáhl jaksi do zájmů rodiny obchodnické.

Pak se napil vody.

A aby nějak pozapomněl na trapnou situaci, zavolal Ungara, tomuto řekl, že jej propouští na přání manželčino, a třebaže se Ungar snažil obhajovat, řekl mu: „Vím, Ungare, že jste u mě pracoval snaživě, že jste se o synka staral a nezanedbával jej, a když, pak málokdy, leč pravdou je, že vás již nepotřebuji, jelikož moje žena rozhodla se sama syna vychovati.“ Ungar oponoval, že by takového rozhodnutí mohl Bubeníček litovat, a starosta pohladil své břicho, zasmál se, Ungarovi, domácímu učiteli bývalému, vysmíval se: „Ále, Ungare, jakpak že byste mě mohl potrestati, jakpak byste se mi mohl mstíti. Snad že byste před radnici chodil synkovi nadávati sprostě, abyste kazil jeho výchovu? Snad že byste se na mě zle koukl, či manželku mojí pomlouval po hospodách, kam ani ona ani já nepodíváme se nikdy? Jen si hrozby nechte a buďte rád, že mne pobavily, vězte, že já, který dovedu obchodníka na smrt poslat, já, jenž i Massnera sebevědomého určil k odsouzeným, vězte, že nebudu já se báti vás.“ A Ungar, jemuž přeskočil hlas, pravil, že do večera uvidí se.

I ze myšlenek, z hlavy vrtění, na dveře vytrhl jej klepot a otevřel tyto, když poté, co „dále“, zvolal, žádný nevešel, a již se chystal peskovati příchozího, nebyl-li by jím Moltke, továrníkův syn, jehož uviděl za nimi státi, který mírnou poklonou pozdravil jej. A slušně Bubeníček pozdrav opětoval. A ještě se ani neposadili, ještě ani nestačil Josephovi nalít sklenici vody, již v horkém dni jemu nabídnul, již přednášel Joseph Moltke svoji žádost: „Starosto, nečiňte si násilí, nezaobírejte se sklenicí, raději se posaďte tady oproti mně, mne vyslechněte, jelikož nechci se u vás zdržovati, mám jiných povinností více ještě dnes, všechny je chci stihnout…“ Posadil se Bubeníček, koženým vrznul křeslem. „Starosto Bubeníčku, dnes po ránu sebevraždou ukončil svůj život Nýdrle, ten, který vlastnil kavárnu U Portugalce, a vida, nezanechal po sobě dědiců, nezbyl nižádný po něm, který by si na podnik takový nároky činiti mohl, inu, pravomoc má úřad městský, aby lejstrem daroval komukoli dům, v němž je onen podnik. I věřte, že bych rád se ujal pozůstalosti po kavárníkovi, hle, zde je úplatek, který by dostatečný mohl býti, abych v kavárně se co pán cítit mohl.“

Převzal peníze Bubeníček. Listinu podepsal, v níž zapsali s Moltkem jeho vlastnictví.

A již by si byl odpočinul na kanapi koženém, již by se ve své kanceláři natáhnul konečně nejraději, tu však i jeho manželka přišla a chtěla ta, které slunce svítilo do obličeje, až se tento leskl, stojíc na prahu, odfukujíc, že synek jejich potřeboval by již služku. Odtušil manželce Bubeníček: „Ungara propouštíme, jelikož nepotřebujeme takového, chceš, abych služku platil náhle, ženo?“ „Muži, tato nebývale byla by levnější, jelikož se jedná o Mimi Rothovou, o děvče od Rotha továrníka, které do salónu madam Sperterové Kopáč před měsíci vedl, které Wranitz madam Sperterové dal. I hle ji, jenom ji od Sperterové zakoupíme, jediná toto bude investice.“ A souhlasil Bubeníček, pro Mimi Rothovou Turka, písaře svého, poslal.

Horko bylo večer, za krkem bolelo jej, když okno zavíral, když se chystal z radnice odejíti.

A to již ze stolu klíče bral, když přišel Ungar, učitel, jehož propustil.

„Vida starosto, již jsem zde, již jsem přišel, abych hrozby naplnil.“ Stiskl v ruce klíče Bubeníček, dvakráte s nimi pohodil a řekl Ungarovi, že na něj čas nemá. „Ó, starosto, pane, Bubeníčku, jenom se podívejte na tento dopis, jejž jsem vám přinesl, abyste hůře spal.“

Položil Bubeníček klíče na stůl: „Inu, ukažte, Ungare, ten papír, jenom ať jsou opravdu věty důležité pro mě psané na papíře, jelikož trpělivost s vámi moje dochází.“ A pak mu Ungar položil na stůl dopis, do nějž se začetl starosta, v němž popisoval Massner vinu madam Sperterové, v němž Massner psal, jakže to se stalo, že se na Leonkově vraždě nepodílel. „I vidíte, starosto, jakého obchodníka zastřeliti jste nechal.“

Ušklíbl se starosta: „Co vy míníte dělati s takovým psaním, Ungare? Který uvěří vám?“

I Ungar usmál se a pravil Bubeníčkovi: „I já, jakpak bych vás mohl já trestati, jakpak já bych se vám mohl mstíti? Já, který bych mohl leda tak manželku vaši pomlouvati po hospodách, že je tlustá, s dopisem nebudu dělati nic, nežli jej obchodníkovu synovi Štěpánovi předám, aby s ním si poradil, a vida, Štěpán, syn bohatého obchodníka, najednou ví si s takovým dopisem rady, najednou rozhodl se, že by starostovati chtěl, že byste mu místo mohl přenechati výnosné takto, po sobě jej jmenovati.“

A sáhl Bubeníček pro klíče, ohlédl se po okně, v němž se stmívalo.

Podíval se na Ungara, který usmíval se.

Koutky starostovi od úsměvu spadly, uvědomil si, jak Novák bohatý je, natolik, že by Cyrila Hartla zuplácel, že by skončil co Massner stejně.

Přestože chtěl v prvním vzteku návalu Ungara vyhodit, ovládl se, kol žaludku strach pocítil, počal pod dohledem Ungarovým podepisovati listinu, v níž psal o svém odstoupení, listinu kterou jemu Ungar diktoval vlastně, a prstem bezmozolnatým ukázal mu, kde že má podepsati, zašklebil se potom, ironicky rozloučil se s Bubeníčkem.

A seděl sám v kanceláři, do zdi se koukal a lekl se, když se telefon rozedrnčel.

To mu telefonoval Tiberle, takto navečer mu připomínal svoji prosbu, připomněl jemu úplatek, jejž dostal, a Bubeníček zakřičel na něj do telefonu: „Neotravujte, herče, třebaže jste mne uplácel, váš úplatek vniveč propadl, jelikož jsem právě úřad, skrze nějž bych toto zaříditi mohl, jelikož jsem právě o ten úřad přišel.“ Pak praštil telefonem.

Zamkl kancelář, domů šel setmělým městem, manželce se o takové zprávě říci bál.

Tištěná verze knihy
Pětidenní komedie městská - tištěná verze