Bořil, Gustav

1. den Třásla jeho ramenem, v polospánku manželku zaslechl, že se již probuditi má. A posadil se, kolena pokrčil, nedůtklivý byl a poslouchal svoji ženu, která svěží se po bytě pohybovala, a poslouchal tu s předkloněnou hlavou, která jemu ukazovala na stolek, který u dveří do předsíně měli stát: „Tam,“ pravila mu, „svačinu máš zabalenou, bys v práci nelačněl.“

A do práce přišel a ještě špinavé měl ruce, jaksi přizasmrádlé, jelikož neumyl si je, když ráno do poklopce vracel vymočený. Pak obráběti počal kovové výlitky a s Viermannem a Jánošem stesky si svoje stěžovali. A celý den ku práci využili, Bořil usedl na židli viklavou, pouze když chléb vyskládaný masem žvýkal, hladě si břich, nežli se ku stroji navrátil a cítil svoje tělo poněkud po jídle ospalejší, nežli strávil, co spolykal, těšil se na konec doby pracovní a po skončení jejím vyrazili s Jánošem, jenž o tom, že by jakýs alkohol mohli vypít odpoledne, jenž o tom mluvit začal, jakmile se s Viermannem z kanceláře ředitelovy, kam vyvolán byl, vrátil. A vycházeli z dílny a Prouzeho potkali na vedoucí ke skladu chodbě. I svolil tento, na pivo s nimi vyrazil do hospody U Moudra, kam chodívali téměř každý den na piva, která mívali ve zvyku vypít, kterými mívali ve zvyku unavit svoje těla, nežli se doma svalí.

A Prouze spodním pohladil si zrzavý knír rtem, vysvětlil, aby šli napřed, že dorazí později, jelikož neodkladné záležitost musí vyřídit.

I v hospodě U Moudra bylo jim pivo na stůl postaveno servírkou, která právě vypínala televizi černobílou, a lecjaké vypili, nežli odpoledne uběhlo, nežli mezi ně se navrátil i dělník Prouze. A v družném setrvali rozhovoru a hovořili především o novém stroji, který nazítří do fabriky dorazí. Pivo pili a toto bystrost jejich uspávalo.

A vstali, až když se počínalo stmívat, povstali a zaplatili Jiřince Karlíkové, ba i Jánošovi, jenž se zdržet chtěl, domlouvali, by se neopil, jelikož dalšího dne pracuje a nedobré by bylo, kdyby soustředění dělníkovo narušené bylo kocovinou, ve které hlava bolí, že člověk snadno cosi přehlédne.

I Jánoš pansky mávnul rukou a takové dělníka Bořila gesto rozčílilo, že se hádat počal a argumentovat všelikými slovy ostrými, že počal se s Jánošem prazbytečně přít. Leč položil mu Gustav Bořil ruku na rameno, vypozdravil jej, i ve dveřích hospody U Moudra zvolali pozdravení, do domků s nízkým stropem se vypravili, pozpívajíce nezahulákavše.

A doma usadil se v kuchyni, manželka prostřela mračícímu se kvůli žaludku, co pivo pociťoval, na stůl večeři a hovořili sobě a manželka Bořilová pravila, že jejich děti odrostlé jsou, že jejich děti již nepotřebují hlídání, ba upřesnila: „Viz Marka, syna našeho, jenž vyrostl, že na něj odspodu počínu brzo koukat, že nedlouho potrvá, sám pracovati půjde.“

„I Marka našeho bys do zaměstnání posílala, sama se starej, manželko, nemusíš se již tolik o děti starat samostatné.“

„I šla bych pracovati, aby více bylo peněz v rodině, říkám, že náš syn již domácí práce zastati může…“ Bořil ale vysmál se, jí, jelikož nevěděl o tom, že by Starý zaměstnance příjmal, a dojedl a opřel se do židle, až se posunula ode stolu, díval se nad kredenc, kde stíny květiny manželkou zalévané vrhaly.

2. den Na druhý den, jda do práce, zaklel jaksi, jelikož si vybavil, že když se po ránu s manželkou loučil, zapomněl na stole kuchyňském svačinu, jelikož si vybavil den celý, kdy hladový bude pracovat, nakonec pro sebe si řekl, a to již Moltkeho kráčel ulicí: „Nešť, manželka ji donese, nešť, i takový se den vydržeti dá.“

A s dělníkem Hanzlíčkem, jehož manželka dětmi nebyla obdařena, a s dělnicí Lenkou, která co pomocná síla po továrně pobíhala, připravovaly stroj ku chodu, jelikož aby do kovu vrtati mohli, museli jej přednastavit, upraviti pravítka vyražená na kovové desce, papírky pomocnými polepená. A Hanzíček nadával a nešlo mu nastaviti rozevření správné svěráku upínacího, ať se sebevíce snažil, ba i si nehet zranil, i poslali pomocnou dělnici Lenku, aby zaběhla do dílny sousedící, tam o klíč poprosila chybějící ku povolení čelisti.

A dělnice Lenka odešla a přisunul si pod zadek pytel s hadry a zapálili si, jelikož jim dlouhá byla chvíle, a ještě ani jedenkráte cigaretu neodklepli na nožičku ocelovou pily, která co popelník jim sloužila, tu rána mocná rozlehla se po budově zvonivá. A Bořil vyskočil a Hanzlíček trhl hlavou a Bořil, třebaže postarší byl a klouby jeho pomalu rozhýbávaly se, a Bořil vyskočil, zapomenuv na cigaretu zapálenou, vedle do dílny zvědavý se běžel kouknout i tam, první jeho pohled padl na louži krvavou rozlévající se pod dělníkem Prouzem. Lekl se, rozumně přinutil se chovat a zprávu dal telefonem, který byl zavěšen u dveří, který pouze fabrikou měl dráty rozvedené, řediteli Starému, pak, ponechav sluchátko vyvěšené, ku druhému dělníku Jánošovi, jenž s poodtrženou rukou sténal, přiběhl, který zbrkle, ba nesrozumitelně mluvil, pochopil, že z tepny vykrvácí brzy, a všiml si, že kotouč je drátů u ponku opřen, odmotal, kleštěmi uštípl, odříznutou ruku zaškrtil, pak k Prouzemu ještě, po čtyřech se pohybuje, přelezl, jenž proříznutý měl trup, a tento zkrátka otřásal se, dlaň zavíral a otevíral, na podlahu měl vyvaleny oční bulvy upřené a jaksi Bořilovi přišlo, že boty jeho zaolejované sleduje. Okřikl Hanzlíčka, jenž u dělnice se Lenky nerozhodný zdržoval, chce-li ji probrat, aby studené jí na obličej dal. A opět, protože Janoš mumlati opět počal, k němu se sklonil a přispěchal do místnosti Starý, který vlastně za stroj odpovídal, a za ním vstoupil doktor Pillip, který k Bořilovi zamířil si přisednout, mávnuv nad mrtvolou již Prouzeovou rukou. A sklonil se nad Jánošem, dělníkovi poručil, by led donesl a ještě tekutin množství studených by kdesi načepoval, i vyrazil Bořil spěšně pro naporoučené a vyrazil vedle do kuchyňky, kde lednice stála, leč byly dveře dílny zamčeny, proto se ještě pro klíče vrátil, a ba že spěchal a u Starého vyzvednul si je.

Vše v kuchyňce v lednici svítící hledal, místo ledu vzal ručník, který v mrazáku kupodivu zmrzlý byl.

Na chodbě Hanzlíček stál s hadrem mokrým, po Lence pomocné se ptal dělnici, uklidnil vystrašeného, že asi nic nestalo se té, která je omráčená, a rychle, aby se nezdržoval, zpátky na dílnu vběhl, dveřmi bouchnul za sebou a odevzdal vše, lahve s vodou studenou, ba i zmražený hadr dotvrda a odevzdal vše doktorovi Pillipovi, opodál se posadil, zachrastila krabička se šroubky, když odsunul ji stranou. Spadla pak a jeho toto polekalo a ven šel se uklidniti, na slunce šel, aby si zapálil cigaretu, před továrnou dělníka potkal Žita a zapaluje si tento, ptal se jej, co že se stalo, že před fabrikou stojí, že nepracuje, a popisoval jemu Bořil neštěstí rodin Prouzeů a Jánošů, neštěstí, co stalo se jim uvolněnou pilou rychlotočivou.

Když dokouřil pootevřel dveře dílny, ředitel Moltkeho Starý stroj obhlížel, strůjce nehody, obrátil se a pravil, aby všici odešli domů, že dnes již v práci nebudou nic platni. Ale vzal společně Bořil s Viermannem mrtvolu Prouzeovu, do plachty ji zabalili, již Bořil ze šatny donesl, společně ji nesli přese město, sákla plachta krví.

U vdovy Prouzeové dělnice Kopáčová co návštěva byla, v předsíni stanuli, nevědouce se vyjádřiti, pozdravil Bořil na manželku toho, s jehož tělem se v plachtě tahli, díval se Bořil, kterak se na botníku třese. Vdova Kopáčová, jež přítomna byla v domě, je postrčila, tedy do ložnice zašli, jak nesli tělo, stružku krvavou po sobě nechávali. A položili na postel tělo, peřinou přikryli, spěšně odešli z domu, aniž se rozloučili.

„Takový byl ošklivý náš den, Viermanne, že jsme mrtvého domů nesli. Zajdem do mého domu, pivo si dáme, abychom nezvyklé ty vzpomínky utlumili alkoholem v sobě.“ A Viermann, neklidný přisvědčil mu.

Přišli, manželka Bořilová zvědavě se nahrnula k manželovi a vyptávala se a řekl jí Bořil: „Nech, ženo zvědavá, nech, všechno se dozvíš náležitě, budeš-li poslouchati pozorně, jelikož to jsme my dva, kteří o ničem jiném nebudeme dneska mluvit.“

A usadili se a Věru Bořilovou, dceru svoji, pro pivo poslal, neboť tato okouněla, poslal ji pro pivo do hospody U Moudra, s Viermannem si sedli, oddechoval Bořil vlastně, přestože krátký, ba kratší než kdykoli byl jeho pracovní den. A donesla v džbánku a nabídl ji Viermann, ať si k nim přisedne, ať i s nimi porozpráví, jelikož příběh znají nezvyklý, jak krev sákla plachtou, příběh, jak na botníku ženička seděla, ani nemohla plakati pořádně. Jenomže Bořilovi počaly se klepat prsty, když si uvědomil, že stejným je dělníkem jako Prouze, že stejně vlastně přihoditi jemu se může, a Marek na pohovku žmolkovitou namáčkl se k němu a otravoval jej, jelikož se snažil jemu upíjeti z piva a vůbec nechoval se tam, aby situaci mohli dělníci v klidu probírat, ba i klepl do jeho ruky, až rozlil jemu na kalhoty pivo, proto otec, již takto nervózní, Věře i jemu nakázal, ať je nechají o samotě.

A pak rozpačitě a dlouho a mlčky jaksi seděli s Viermannem mladým dělníkem, mluvit se Bořilovi nechtělo, jelikož nevěděl, jak by začal, a upil z piva dcerou doneseného.

Popili ve špatné náladě, pak Bořil řekl, že je unavený, že se natáhnouti musí, a když Viermann odešel, usnul rázem.

Seděl večer s manželkou v kuchyni.

Sestra Jozefína, podnájemnice jejich, s nimi tam dlela a svítila lampa nad dřezem, kapalo z dřezu a žízeň dostal, proto napil se piva, které již zteplalé bylo, krknul si potichu, jelikož krknout hlasitě by se před sestrou Jozefínou styděl, poslouchal, o nájmu bavily se ženy dvě, pivo pil zamyšlen, točil sklenicí v loužičce piva, již cítil co zapáchající.

V noci nalehl na svoji ženu, rukou pohladil ji po tlustém pasu, pravil:

„Vida, ženo, jak se situace mění, ještě včera, nemyslel jsem si, že chudobě naší mohli bychom platem za tvou práci odpomoci, vida dnes Starého, ředitele, poté co neštěstí se přihodilo, vida dnes Starého, onen by jistě do továrny příjmal, děti naše vyrostlé jsou, přes den se o sebe postarají, nastup do práce klidně, neboť takto po událostíplném dnu myslím si, že přijmuta budeš dozajista, aj, uvidíš, jak s ředitelem zítra promluvíme.“

3. den Sedl si ke snídani, rozespalý, tahlo na nohy jemu, polykal sousta, aniž by je mnoho kousal, pokukoval po manželce, která omývala nádobí ze včerejška, ze sirotčince sestra Jozefína do kuchyně vešla, dobrého popřála rána. Odpověděl rozespalý Bořil na pozdrav, židle vrzla po parketách, když si sestra Jozefína sedla, mlčky počala se krmit, beze slova vzala si chléb manželkou jeho namazaný.

Přežvykovala, byl provokován dělník Bořil zvuky ze stařeniných úst. Pak, mlaskajíc, promlouvati mimochodem začala o dceři Bořilově, že tato byla s dělníkem Viermannem, mladým chlapem, že tato s ním vyšla z domu za účelem souložení.

Položil příbor překvapen.

A zavolal na Věru, svoji dceru, doptával se naléhavě, co je pravdy na řečech Jozefíniných, že se stýká s Viermannem, a vykrucovala se, vylhávala: „O žádném muži nevím, otče, který by se mnou byl navečer, a mám-li se vyjádřiti obrazně, nevím o žádném, který by se mnou ve včerejší večer spal.“ A neupřiností její byl Bořil naštván, pro výmluvy tyto vypohlavkoval dceru z kuchyně, připomínaje jí mezi pohlavky, že není připravena na mateřství, že neměla by pro rozkoše chvilkové takové podstupovati riziko.

Pak dojedl chleba, naštvaný talířem do dřezu praštil, až se porculánu kousek odštípl, leč nevšiml si tohoto dělník Bořil.

Zaťukal Bořil na kanceláře ředitelovy dveře, ohlédl se na manželku, která tázavě vytažené měla obočí, poté co křikl uvnitř Starý „dále“, za kliku vzal. A v rozpacích byl Bořil, vida ředitele, jak vzhlédl, čekal, co mu povídati bude dělník, váhal Gustav Bořil, než do ramene manželčina strčil, aby do místnosti vkročila, a to i že chvíle rozpačitá dlouhá byla, a pak jej ředitel pobídl, tedy si odvahy dodal, počal manželku představovati, počal chválit její pracovitost a radost měl, když ředitel řekl:

„Třebaže vaše žena, dělníku, potřebné zkušenosti pracovní nemá, přijmu ji, jelikož potřebuji pracovníka po včerejší nehodě, kdy o některé jsme přišli. Budete pracovati pro Moltkeho, manželko dělníkova, teď zajděte na dílnu, dobře vše si prohlédněte, seznamte se s pracovištěm i s pracovníky, nastupte od příštího týdne, od příštího týdne zapíši vás na list s výplatami,“ rozhodl k Bořilové, pak když děkovali, když se k odchodu měli, řekl ještě: „Bořile, vy, pošlete sem vdovu Prouzeovou, že s touto potřebuji mluvit.“ A pak řekl: „Počkejte ještě, neodcházejte takto zrychla. Až manželku na dílnu zavedete, jděte k Prouzeovým, bednu vemte s sebou, ze dvora továrního, do níž mrtvolu Prouzeho uklidíte, vzpravte ji o tom, že toto bude dárek z fabriky.“

A scházeli na dílnu společně, radil Bořil: „Ženo, vídíš, jakou zaměstnankyní jsi se stala, vidíš, jak ředitel chce, aby dělníci se u něj dobře měli, jelikož je-li takový v práci spokojen, bezchybněji pracuje, do práce včas chodí.“

Hanzlíček zamračený byl na dílně dělník, omotával kovový hranol drátem měděným, jemu pomáhati měla, co pomocná síla, Lenka, dělnice, mladá žena v monterkách, ospalá opřená, sedící u ponku. Představil manželku a posečkal chvíli ještě, mezitím Hanzlíčkovu dělníkovu neplodnost uvtipně zakomentoval, sám se ušklíbl svému vtipu, koukal se, jak Hanzlíček rutinní práci manželce jeho vysvětluje, na horký dvůr vyšel, vzal bednu od trubek, bednu dřevěnou i s víkem, polystyrenem vystlanou.

A vytrhal z bedny polystyren, vymetl ji na dvoře továrním, kuličky polystyrenové poletovaly horkým větrem nesené.

A tuto nesl k Prouzeovým.

Prouzeovou nalezl plačící doma a utěšoval ji, řekl, že s manželem jí vypomůže, a počal se činiti, jelikož viděl, že vdova nesvede zaříditi ničeho.

Donesl do pokoje, kde bzučely mouchy, donesl bednu, již rakví nazval, do pokoje a z těla bledého peřinu strhl a nasládlý zápach cítiti již takto v létě byl i tělo pokoušel se vzíti sám, a třebaže mu to moc nešlo, nechtěl, aby mu s ním vdova pomáhala, jelikož na ráně, kterou rozevřel při manipulaci, jelikož na ráně muší zpozorovati mu vajíčka bylo již a nechtěl, aby žena omdlela mu v pokoji, proto namáhavě toho do rakve uložil, pak do kuchyně za ženou zašel, řekl, že potřebuje ručník, a omyl tvář dělníkovu, šmouhu nahnědlou ze země setřel rovněž, tělo v rakvi upravil, aby viděti nebylo ránu.

Pak ještě rakví šoupl, třísku přitom zadřel si do dlaně, nadávaje sobě potichu: „I ty tady, s rozkládajícím se tělem manipuluješ, což jestli zhnisá ti takováto rána, což zda bude tvá krev otrávená.“

Pak se do kuchyně vrátil, postavil se ve dveřích, koukal na Prouzeovou, která s roztrženou kalhotou na židli seděla, hleděla na něj, pak, jako jaksi leknuvši se, nabídla sklenici kořalky Bořilovi.

I celý obsah ostrý sklenice v ústech podržel, ba i z důvodů hygienických zakloktnul si, kapku poslední ze sklenice na dlaň si vylil na místo, kde pořád měl zabodnutu třísku.

A pak se do továrny vrátil.

A Viermanna, Věřina svůdce, viděl, jak pachtí se tam s vrtačkou, již na kloub zkouší zavěsiti, tam ji zašroubovati, a poškrabav si místo třískou poraněné, pomáhal mu, ale na něj nepromluvil, říkaje si, že na takovou promluvu o vlastní dceři vždy se rozmysleti musí.

Když Viermanna odvolali, seděl sám na dílně, přemýšlel, zdali do vedlejší dílny nemá za manželkou zajít, i nechtělo se jemu a sedl si pod vrtačku zavěšenou, zkusil pákou, zdali spouští se vrták správně, zda klouže po oleji píst, pobouchal po ponku šroubovákem a nakonec vzal šponu s ostrým hrotem, jichž vyvrtaných z železných destiček válelo se tady mnoho, touto vytáhoval třísku.

Pak z lékárny jódem polil celou dlaň si.

Po práci do hospody U Moudra si zašel.

A uviděl dělníka Viermanna seděti tamo a přišel za ním, řka sobě, že co nestihl domluvit ve fabrice, domluvit může nyní, a přisedl si k němu a objednal si pivo u servírky.

A již se nadechoval, by na Viermanna spustil, ale tento otřev sobě ret od pěny, předezeptal se jej, proč že s ním se nebavil, proč že s ním na dílně slovo nepromluvil, a usmál se Bořil, řekl mu, že vyjádření ohledně svatby bude chtíti, ba povyhrozil mu, že jej zbije, veplodil-li jeho dceři dítě, o které nebude se chtíti starat, a uklidnil jej Viermann, řka jemu:

„Dělníku, vězte, že vaši dceru ctím a vůbec s ní nemám úmysly co s souložnicí, vězte, že odpovědnosti se nezřeknu jakékoli a problémy, které s dítětem přijdou, chtěl bych pospolitě s ní řešit.

Pak podali si ruce, objednal Bořil kořalky, řka, že svatbu domluviti společně již mohou.

Večer otevřel si doma ještě pivo, na břicho složil ruce a synek jeho Marek přišel za ním a přivinul se k němu a jemu napít dal z piva svého a přivřel oči, jak mu dobře bylo.

I přikrknul si trochu.

A dotazoval se jej Marek a Bořil odpovídal a moralizoval, jelikož dobrý měl pocit z toho, kterak Viermann se k dceři jeho staví, a usmíval se na Marka, mechanicky na dětské dotazy odpovídal, na hlavě jej hladil.

4. den I navrátil se z práce unavený, navrátil se z práce, umyl si ruce, utíral si je, když vycházel z koupelny, řekl ženě: „Dobrou připrav večeři, jelikož na návštěvu mladý dělník Viermann přijde, tomuto připravíš stolování, jak kdybychom si bohatě žili.“ A podivila se jeho žena, proč že má pro cizího péci maso, proč že pro dělníka mladého má prostírati svátečně, a Bořil odbyl ji, aby nestarala se převelice, jelikož Viermann o svatbu požádá, jenž styky udržuje s jejich dcerou.

I jala se jeho žena maso péci, brzy vonělo po kuchyni, sliny polykati musel pro tu vůni masa z trouby dělník Bořil.

Večer přišel k nim Viermann, mladý dělník, jakmile zaklepal, v předsíni jej pozdravil, v předsíni jemu řekl, aby si boty sejmul, ba papuče mu dal, do nichž chtěl, aby se obul, společně pak do kuchyně šli, kde již navařila Bořilova žena.

„I pojďte, posaďte se k nám, jelikož pro vás je napečené maso tady, abychom se pospolu u večeře, kdy červánky svítí, domluvili.“

A posadili se, do jídla se dali a chutnalo Bořilovi převelice, hltal, protože hlady se vlastně cítil.

A Viermana požádal slovy, které dělníkovi promýšlené se zdály, by se vyjádřil, položiv dlaň k talíři otevřenou a mladý dělník pověděl Bořilovi, že by rád, kdyby při příležitosti svatbě svolil, a tento na manželku se podíval, manželka pousmála se do zubů vidličkou si klepnuvši. Bořil řekl dceři, že se sama rozhodnouti musí, viděl, že zčervenala, usmívala se rozpačitě, a že promluviti nechtěla, nenutil ji, za ni řekl, že ano, že si myslí, že by jejich dcera za dělníka se vdáti mohla.

Dojedli, manželka sklízela se stolu, Viermann rozloučil se, ponejvíce pak s Věrou.

Nežli spáti šel, chytila jej manželka za pyžama cíp, na podbřišku jej polechtala: „I kde dělník s naší dcerou bydleti hodlají.“ A pověděl jí dělník, hladě si břich svůj, že to u nich nutné bude, že to u nich budou bytovati, jelikož z peněz dělnických těžko by si na dům nový našetřili. „A ubytujeme je v pokojíku, jejž pronajímáme, a zeptáš-li se ženo, co učiníme s podnájemnicí, sestrou Jozefínou, inu, výpověď jí dáme a nyní spi, jelikož mnohý kilogram jsem dnes do svých rukou v práci vzal, zasytil se zplna nyní při večeři, věru spáti se mi chce hodně.“

5. den A svaly příjemně bolely jej, ba že se těšil, až se domů vrátí, jak se na kanapi natahne, k svému se blížil domu.

I podivil se, že v předsíni stojí mladý dělník Viermann, dohaduje se s Jozefínou podnájemnicí, o jejímž odchodu s manželkou rozhodli. I hlasitě se hádali, ku sobě věty pronášeli a přehlasitě křikl dělník Bořil pozdrav a Jozefína ihned začala žalovati na dělníka Viermanna, že bez pozvání se do předsíně vecpal, uctivě se k ní nechoval, že dělník mladý, ani se jí na dovolení neptal, aby mohl dovnitř, a položil dělník Bořil Viermannovi ruku na rameno, Jozefíny se ptal: „A pročpak by se k vám měl uctivěji chovat, nežli ke každému, kterého na ulici potká?“

„Jsemť váš nájemník, jsemť ta, která platí za to, že do domu patří…“

„A nejste již, jděte do svého pokoje, tam sbalte si svoje věci, odejděte, věřte, že je to i manželčino přání.“

Couvla do svého pokoje, ušklíbal se Viermann, když ji sledoval, usmál se na něj dělník, majitel domu. „Za vaší dcerou jsem se přišel, Bořile, podívat, ale zdá se, že není doma, jinak by byla přivolána hádkou hlasitou, kterou jsem měl tady s bývalou vaší podnájemnicí, objevím se jindy, jindy ji navštíviti přijdu.“

A dělník navrhl mu ještě, nechtěl-li by s ním do hospody U Moudra zajít, že by si s ním, takto na konci týdne, nějaké vypil pivo, odmítl jej ale Viermann, i šel tam tedy dělník sám.

A již na náměstí podivil se, že tma je v hostinci, že se tam nesvítí, že nikterý nepije tam.

Zklamán domů šel.

Tištěná verze knihy
Pětidenní komedie městská - tištěná verze