Blau, Antónie

1. den Prádlo do pytle zavázala, umně zauzlovala, tak připravila ku vyprání, a že na hodinách na stěně pověšených rafije jedenáctou ukazovaly, chystala se do fabriky, kde práci jí doktor Bouše sehnal, jemuž si stěžovala, že prostředky, které vyzískává v sirotčinci, sotva pokryjí nájemné a služby sirotčince, a protože, co přičinlivé děvče, chtěla si našetřiti hotovost nějakou a chudá musela si nějak přivydělat.

A bylo po dešti a vzduch byl vlhký a teplý vítr od řeky províval dlouhé její vlasy.

Vešla na dvůr továrny, rozhlédla se, k dílnám zamířila. Špatně pak osvětlenou prošla chodbou, až za jedněmi plechovými dveřmi zaslechla ženský hlas. Nakoukla tedy a uviděla dělnici postarší, jak vrací telefonní sluchátko na přístroj, pozdravila. Zeptala se jí oslovená, co na dílně otálí, kdo je. Nabídla se dělnici, že je poslaná na přivýdělek do továrny, na výpomoc.

„I tak…,“ protáhla si řídce chlupatou nohu v kolenu dělnice, „následujte mne do kuchyně,“ pak se zarazila, poradila, aby si vlasy do copu svázala, aby chlup náhodný neznechutil vypadlý jídlo řediteli, „potřebuji totiž kuchtičku právě.“

Společně se do kuchyně vypravily, kde vypomáhala vdově Kopáčové, u dřevěného stolu předpřipravovala suroviny ku vaření, čpavou krájela cibuli, bramborám šlupky škrábala, dělnice Kopáčová při práci mluvila a mluvila a tvářila se Tonička, že naslouchá, ba i automaticky odpovídala konci vět zaslechnutých, ale nade svými přemýšlela problémy, mouchy ode masa odháněla.

Když pánev z vařiče odstavila, když nakladla nasmažené na talíř, poručila dělnice, by zanesla hotové řediteli Moltkeho Starému do kanceláře. I vyšla po schodech, zaklepala, počkala na pozvání, chystala se podávati na stůl. Zarazil se ředitel. „Která vy jste?“ I vysvětlila mu, že je ta, již poslal Bouše do továrny na přivýdělek, zrozpačitěla, předpokládajíc, že ředitel by o ní věděti měl.

A ten se zbrzka rozvzpomenul, pokynul jí, aby před něj vonící jídlo předložila.

Naklonila se nade stůl, povšimla si, jak si ji Starý, ředitel, prohlíží.

Zavrčel jeho pes, když se přiblížila. Ustoupila, Starý, mlaskaje, zajímal se, jak se jí v sirotčinci daří. Odpovídala odtažitě, odpovídala větami holými. Když dojedl, sklidila nádobí, zadržel její ruku, do dlaně jí bankovku vložil. Cukla paží, ani nepoděkovala, jak ji překvapilo.

Odnesla nazpět do kuchyně, vyčítala si, že na nadřízeného příjemnější nebyla, s ním nehovořila mileji. „Už mne ve fabrice nebudou chtíti“, pravila sobě, „pochybuji, že jsem se osvědčila.“

Již se umyla, již se navečeřela, když se jí sirotek Radek pochlubil hotovostí a doopravdy jí bankovky ukazoval a vytahoval se, že si již dovede vydělati, a když se otázala, jak peníze získal, nezalhal: „Jenom jsem se před písařem svlékl, již mi platil a hle, kolik…“ pak odeběhl.

Mu záviděla Tonička, večer ulehla do čisté svojí postele a utahaná byla a sledovala mříže v oknech sirotčince, krokům naslouchala, to jak podrážky kohosi ťukaly před světnicí její po dlaždicích a ba, rozpoznala hlas sirotka Pavlíka, který se dohadoval s doktorem a vysokým hlasem cos Boušemu vysvětloval, a nemohouc usnout, jelikož tyto hlasy zastihly ji již v polospánku a zcela ji z něj vytrhly, kousala svoje rty.

I vstala a k oknu přikročila a do zahrady květinové shlížela sirotčince a na nebi kolem měsíce velice byl vlhkým vzduchem zobrazený opar a vzdechla a na zadku se poškrabala, a když se peřinou přikryla opět, poprchalo, padaly na zahradu drobné kapky vodní, v šumotu takovém usínala a hleděla na obrázky na protější stěně, které tam nějaká ze sester vyvěšela, a dívala se na ně.

A osaměle jí bylo nějak.

2. den Bylo brzké ráno, přivstala si, aby práci měla brzy hotovou.

Šla chodbou tichou sirotčince, a když míjela dveře Wranitzovy kanceláře, se otevřely zprudka. Lekla se Tonička, až jí v podbřišku zatrnulo, a koukala do rozcuchané sestry Karolíny tváře a zadrhávajíc rychlou mluvou, rychle odsekávajíc slabiky, často se přeřeknuvší, vykoktnula, co na chodbě Tonička zevluje, a když jí uhrovité děvče, opáčilo vysvětlení, že teprve ku obědu musí do fabriky vyrazit, nyní že nižádné nemá povinnosti, položila jí sestra Karolína ruku na rameno a poradila, poněkud klidnější, třebaže se neustále po chodbě bíle vymalované rozhlížela, a poradila, aby, nemá-li opravdu nic důležitého na práci, aby sesbírala prádlo, které ubytovaní nechávají po pokojích, s aby svým pokojem začla, pak obešla všechny, pak prohrábla si vlasy, které jí do čela padaly. Odcházela a pohlížela se za ní Tonička, zaviděla zadnici její, již žensky nakrucovala.

I v prádelně odecvakla brzdy vozíku, jenž přistaven byl k luxferové stěně, s ním objížděla pokoje, sbírala ložní prádlo.

A do pokoje vjela chlapců.

Radek spal ještě, Pavlík přikryt byl peřinou a trhavý učinil pohyb a vyrušený jevil se jí a zhluboka se nadechla, zamávala vakem, v němž povlečení postelové bylo, a řekla, že okamžitě potřebuje deku jeho, jíž je přikryt, že potřebuje veškeré povlečení do prádelny dovézt, i nechtěl Pavlík světlovlasý deku ze sebe pustiti. Přiskočila k němu a přestože se bránil a pod bradou si ji držel, strhnula ji ze nohou jeho a koukala, že jeho trenýrky jsou v půlce stehen srolované, tyto gumou v kůži se tisknou, ba zahlédla, že pohlaví Pavlíkovo ještě pokleslé docela není, pustila deku a nemohouc odtrhnout oči z orgánu, vysmívala se a že ruměnec v její tváři vlásečnice nerozlily, ani studu nepociťovala a vysmívala se Pavlíkovi pro jeho nedospělost.

Pak sebrala deku a s pocitem potěchy odcházela z pokoje, Pavlíka tam ponechavší.

V prádelně poseděla na lavici chvíli: „Chlapci shora určitě již budou po snídani, zajedu za nimi.“ A vrátila se do pokoje, kde se Radek povaloval, a když ten se zeptal, neviděla-li Pavlíka, zasmála se a zvolala: „Aj, vždyť určitě úd si na zahradě dráždí, odešel-li tam, to je jeho zvykem, toho z okna nezahlédneš zalezlého.“ I smáli se Pavlíkovi sirotkovi pospolečně. Pak v pokoji poklidila, přičesala vlasy a že nejvyšší byl čas do fabriky jít vypomáhat, vyrazila.

A v Moltkeho ulici, již zdálky, viděla vdovu Kopáčovou, kterak před branou plechovou postává, do fabriky se ohlíží a otírajíc sobě z čela pot a pramen zpocený kolem spánkové kosti přilepený měla a vdova náhle, jakmile ji uviděla, rozšířila svaly kolem očí a vyděšeným tónem varovala, aby nevcházela, ji po rameni postrkovala, lamentovala: „Jdi, jdi, jelikož co je tam, není pro tebe již.“

A vystrkala Toničku od vrat plechových.

A tato, vracející se ulicí, usuzovala: „Už mne ve fabrice nechtějí, chápu, že neosvědčila jsem se co síla výpomocná.“ A bezvětrno bylo na Horním náměstí, jímž se navracela do sirotčince, že se jí těžko dýchalo, a jaksi najednou jí přišlo líto, že s vdovou, která rozčilovávala ji, že s vdovou neporozpráví již, ani se s ní v kuchyni mušné nerozptýlí, a posadila se na ulici ke kašně Rothově a cítila a i pro prach pálit svoje spodní víčka.

A pohladila se sama po vlasech.

Vzdychla. Svěsila se její ramena. Nechtěla ještě do sirotčince, starobince Wranitzova.

Toulala se po Horním městě a pozdě odpoledne potkala Čeňka a všimla si, že jeho oči vlhké jsou, ba všimla si, že na tvářích od slz zaprášených zašpiněno má, a tak se oproti sobě zastavili a tak se na sebe koukli a že stejného byli věku, že stejné nálady v té chvíli měli, posadili se v ulici Zadní a k rohu domu se posadili a dvěma prsty přikryla výrůstek infekční, který naběhnul jí u kořene nosu, takto poslouchala Čeňka, jenž vyprávěl a vzlyky doprovázel vyřknuté, jenž vyprávěl, že jeho otce zabilo, že neví, kterak bude další trávit dny.

A pohladila jej po vlasech a Čeněk do její se tváře koukl a v chlupech pod nosem kapka ulpěla jemu i otřel si ji.

A Čeněk pohladil ji rovněž a ona pocítila, že se vztyčily její kolem páteře chloupky, a nebránila se polibku lehkému jazyčnému, a že jeho ruka jaksi roztřesená byla a že mezi nohama tlačení pocítila, nechala si mezi ně i sahnout a hýžďové přitom zatnula svalstvo. A že zvědavá byla, sama sahla mezi Čeňkovy nohy a hlazení takové příjemné jí bylo.

A hlas skřehotavý uslyšeli najednou nad sebou, protože tak sebou zaneprázdněni byli, že nevšimli si přicházet babku Viermannovou, která o holi opodál nadávala jim do holoty, která polehává, aniž by věk již na to měla, holoty, která po ulicích obcuje, všelijak se ukazujíc kolemjdoucím.

I raději vstali a Čeněk nepromluvil ni slova a z leknutí odřela se o zeď a pak za Čeňkem odcházejícím zavolala: „I zastihneš mne v sirotčinci, kde bydlím, kde pracuji již.“ A odběhla a utíkala přímo do sirotčince.

Po setmění skládala vybělené prádlo, otevřeným oknem pára z prádelny vycházela a chladlo venku, když úkol jí sestra Jůlie určovala, aby vydala povlečení chuďasům přibyvším do sirotčince Wranitzova.

3. den Venku kaštany odkvétaly, jim osychaly bílé kvítky v latách vzkvetlé.

Od umyvadla odpadkový vzala koš a tento jala se nésti do kotelny, kde se zbytky páleny byly, nebo přivolal se Chiller, tento muž, jenž nadávkami nešetří, který popelnice za město vyváží placen starostou.

V kotelně, přestože byl den slunečný, studilo ji na holá lýtka, v přítmí postavu rozeznala sestry Jozefíny, jež zde pokládávala myší pasti, a sestra se otočila, když mrtvolu myší házela do kotle, bouchla dvířky litinovými, ukázala do rohu k popelnici a sirotek Tonička otáčela se již, na schody se brala, a tu za ní sestra zavolala:

„Je dobré, že tu tebe vidím, hle, je okolo oběda a ty ve fabrice nevypomáháš. Toničko, uvědom si, že již dítě nejsi, jistě již krvácíš pravidelně, prsy neskryješ, prsy neskrýváš, uvědom si, že dítě nejsi, jemuž jsme azyl poskytli, musíš platit, ptal se již Wranitz, kdy od tebe peněz uvidí. Jdi vypomáhat do kuchyně, tím alespoň trochu dluhy splatíš.“

I pokývala Tonička hlavou, pokývala, myslela si, když do zadního se brala bloku domu, kde voňavá postavena byla kuchyně, jejíž větráky na dvorek vůně vařeného hnaly, myslela si: „Žiji zde odjakživa, odjakživa přisluhuji tady, ale jakmile jsem zestárla, počali se ke mně nepřátelsky chovat, počali ubírat z mého jídla, vida je, dobrodince.“

V kuchyni paprsky prosvěcované byly páry, které nade hrnci stoupaly.

Radek, starší ze dvou chlapců v sirotčinci ubytovaných, nejstarší z těch, kteří po válce přibyli do sirotčince, jenž s Pavlíkem společný měl pokoj, v kuchyni hrnce omýval a věru, že bylo kaluží po dřezu nalitých. I ptala se, jak postupují s obědem, i ptala se, co je potřeba ještě učinit, a Radek ukázal na louže na zemi, pravil, že tyto potřeba je pozutírat.

I vzala kýbl, poklekla k práci a najednou ruku sirotkovu na svých cítila zádech a nebylo jí toto nic nepříjemné, ruka Radkova však pojednou shladila ji na hýždích a otočila se a zatvářila se výhružně, slabou silou dala sirotkovi opovážlivému facku, aby si uvědomil, že sahá na její.

„I copak že se bráníš, Toničko, jako bych ti nepříjemný byl. I copak že mne sebe osahávat nenecháš…“

A pravila mu, že jí takové chování připadá divné, a tak to přímo řekla: „Zdali toto není divné…,“ a nechtělo se jí do takových her pouštět, a že nebyla odvážná a to že nemohla si dostatečně dobře s Radkem souložení způsob představit, aniž by se nezastyděla. Pak vzpomněla si na včerejší den, vzpomněla si na Čeňka, s nímž jí hezky bylo, a vlastně příjemný ten pocit chtěla zopakovat. „I třebas s Radkem tímto poodrostlým…“ Leč znejistěla, tak si vlasy za ucho čísla a usmála se, oddechla a protože nevěřila, že Radek by mohl míti nějaký peníz, odvážně Radkovi řekla: „Inu, chceš-li, můžeš, sirotku Radku, chceš-li, můžeš, jenom si pro peníze dojdi, jimiž bys tuto zaplatil službu podmíněnou.“

A věru stlačilo se jí v hrdle, když přece Radek s hotovostí se do kuchyně vrátil. A věru musela si jej nechati, a lechtalo ji, když ji Radek chlapecky po prsou hladil, a hřálo ji v hrudníku, když je zmáčknul, než když jí mezi nohy sáhnul a v té chvíli vzrušilo ji, ba i pánví pohla kupředu a se polekala cukla, kolena přitiskla k sobě.

Odehnala Radka z kuchyně.

Když usínala, vítr rozhoupal záclony před otevřeným oknem. „A bouře bude letní, prudká,“ řekla si, okno šla zavřít a pak se zaposlouchala a ztišil-li se vítr chvílemi, slyšel, jak se vedle modlí sestry řádové zdejší.

Usínala a těžko dýchalo se jí, dvakrát se posadila dušná na posteli, dvakráte ji vyděsilo.

4. den A nejistota byla v ní, jelikož se bála od včerejší noci, o své plíce, proto zaklepala, zaváhavši, na dveře Boušeho ordinace. I otevřel. Pozdravila, doktor Bouše ptal se, co že jí schází.

„Doktore, pane, nemohla jsem dýchat včera v noci, dušná jsem se probudila několikráte.“ I řekl jí doktor, aby si košili svlékla, že si na ni chvíli čas učiní, a poslouchal na prsou ji. Pak řekl, že pro jistotu raději prohlédne ji radiačním zařízením, že vyvolá si snímek, z něhož pozná, má-li ústrojí dýchací zdravé.

A ve vedlejší místnosti, v místnosti s mozaikou dlaždičkovou, kde křeslo stálo, před nímž na kloubu připevněná lampa trychtýřovitá byla, do nějž posadil ji doktor Bouše a komicky jaksi na ni koukal okénkem, když přístroj spouštěl.

Vrknula občas lampa na ni namířená.

Celá nervózní vrátila se do ordinace, kdesi Bouše se snímky se zdržel, když přišel, rozbušilo se její srdce.

A pak se posadil a pak si proti oknu, kam ranní slunce ostře svítilo, prohlížel snímky černobíle a Toničce z očekávání kolem žaludku zle se udělalo.

Za stolem vzal propisovací do ruky tužku.

„I je vaše vyšetření nedobré pro vás, i vaše vyšetření ukazuje na to, že nemocná bujením jste.“

A Tonička sirotek ptala se, co že je to za bujení, a doktor vyložil jí, že s o nemoc jedná, která změněnou tkání v plicích původní nahrazuje.

A ptala se Tonička po léčbě a doktor Bouše jí oznámil, že k léčení choroba není, a nejenom že drahá převelice taková je léčba, ba i proto, že ani drahá léčba nebyla by asi úspěšná.

„Toto jsou proti bolesti prášky,“ komentoval ty, které podával jí, „až boleti vás cokoli začne, vemte je, sirotku Toničko.“

Poslal pak Toničku na její pokoj.

Postel měla ustlat, ale neustlala ji, že toto přišlo jí odbytečné.

Seděla na posteli a najednou rozhodnutí v ní se vzpjalo, že jsou nepravdivá tvrzení Boušeho, že nemoc ta se léčiti nedala.

„A jsou lepší ve městě doktoři nežli tento a je v městě Pillip, doktor, u něj pomoci dohledám se, jelikož není možné, abych já bez pomoci zůstala.“ A věděla, že Pillip zadarmo by ji nepřijal, a věděla, že u Pillipa platiti se musí, a tu počala svoje peníze hledat, které od Radka měla, jakož i spropitné od ředitele, které si do kufříku složila.

Nenašla je tam.

A rozbrečela se, plicní chorobě osamoceně si připadala čelit a nechtěla tuto tkáň v sobě nosit a do svojí kůže zaryla svoje nehty a trhla a zabolelo ji škrábnutím i jaksi zatahovaly se její břišní svaly samy.

A odhodila krabičku s prášky na zem, odhodila ji a sebrala ji opět, rozbrečela se, slza, která na krabičku padla, karton rozmačovala.

Večer utekla ze sirotčince. Večer rozhodnutá byla ku mostu poběhnouti.

A u domu Viermanna zastavila se.

Tam dýchala a dechem tím bolestivě se jí dělo, sledovaným.

A počala ujídati prášků a hlava její počala se točit a červánky na obloze pomihovaly se jí.

A dala další z krabičky si a lupl prášek každý vybalovaný.

A pak se její zvedl žaludek a několik kroků klopýtala a roztrhla si blůzku, by mohla se nadechnouti.

A na čtyři dopadla, ku zvracení přednahýbala hlavu. A pak zvracela a hlava zase točila se její a lehla si u křoví a v té chvíli jí ve střevech povolilo a úlevně si pocítila a znovu návaly nevolnosti byly v ní a unavená jimi byla a odzvracela jaksi bolestivě, v křečích zkroucená zůstala nyní.

A unavená byla prožívati a několikrát břišní svalstvo povolila a nedovedla se již soustřediti a vyděšená otevřela oči. A nedovedla již zaměřiti pohled i nechala oči otevřené, a když ji křeč žaludeční opět ondala, tehdy se strach z ní ztratil, neboť unaveně usínala.

Vzdychla na kamenité půdě ještě podvakráte.

Tištěná verze knihy
Pětidenní komedie městská - tištěná verze